whale77 komentáře u knih
Od knížky, co je zdarma ke stažení na netu a kterou jsem vzala jen z nouze, abych si rychle splnila bod do čtenářské výzvy, jsem toho moc pozitivního nečekala. Zase nějaký pisálek, no-name začínající autor, kde se budu horko těžko nutit do čtení, říkala jsem si. A ono ne! Dočkala jsem se velmi milého překvapení. Velice čtivá, dle mého spíše povídka, s naprosto odlišným stylem vyprávění, než jsem zvyklá u nováčků (i osvědčených autorů) potkávat. Neobvyklý přítomný čas mi trochu připomněl Macha a Šebestovou, takže věřím, že i ten byl důvodem snadného navození humorné atmosféry. Té pomáhalo i časté (nenásilné) obracení se na čtenáře (oslovování autorem, které obyčejně nemívám moc ráda, ale tady to sedlo parádně), naprosto úžasně naivní povahy hlavních hrdinů a celkově laskavý tón příběhu.
Zločin díky takové atmosféře byl velice odlehčený, ale troufám si tvrdit, že co do zápletky a vyřešení je srovnatelný s jinými, kterých v TV seriálech vidíme spoustu.
Jsem ráda, že jsem na autorku (a potažmo při gůglení i na její roztomilé obrázky) narazila a doufám, že se ještě nějakého jejího spisovatelského počinu dočkáme.
Na to, že tahle povídková antologie vznikla během pouhých dvou měsíců, jsou příběhy opravdu dobré. Fantastické! I těch pár povídek, které se mi líbily méně, si zaslouží aspoň 3 hvězdy. Sci-fi příběhy, mysteriózní povídky, fantazárny a legendy, i pár horůrků a dokonce jedna krimi, některé protknuté jemným humorem, jiné absurdně švihlé, další napínavé až na půdu. Pobavila jsem se u každé jedné z nich.
Obzvlášť tomu napomohly nádherné obrázky, až je mi líto, že nevychází víc ilustrovaných knížek pro dospěláky. Chápu, náklady, ale přece to něco do sebe má, když kromě počteníčka je i pokoukáníčko.
To jsem si po dlouho době zase na nějaké dětské knížce "pochutnala"! Svěráka prostě bezmezně žeru a výběr ilustrátora Čapka byl tentokrát čertovsky boží! Předčítala jsem třem dcerám, které se díky rozdílnému věku málokdy jednohlasně shodnou na večerní knížce, ale těchto pár večerů panovala vybírací shoda, každá volila Čerty. Bavilo nás nejen postupně tipovat a „konspirovat“ další děj, ale i jsme si užívaly krásnou češtinu, což je v případě našich multilinguálních dětí div. Je to ale i tím neskutečně vyvinutým citem pana Svěráka pro jazyk, kdy dokáže velice dobře odhadnout, kdy děti některé slovo nebudou znát, a buď přímo (víte, děti, to je a popis) nebo nenápadně, opsaně („tu máš, čerte, kropáč“ – a vzal do ruky kropítko) ho vysvětlí. Což je pro mě značná úspora času, protože já našim musím „překládat“ i mnohem jednodušší výrazy a občas vymyslet příklad (nebo vygůglit obrázek) minutku zabere a čtení i 90stránkové pohádky se tak protáhne do více dní.
Doporučuji poslechnout si i rozhovor s pány Svěrákem a Čapkem u Lucie Výborné.
K téhle knížce jsem se dostala v rámci výzev z předchozích let, myslím, že ji místní komunita zmiňovala pro téma knihy od afrického autora. Tenkrát jsem ale přečetla úplně jinou knížku a tuhle jsem odložila na neurčito. Hlavně z důvodu, že červená knihovna opravdu není můj oblíbený žánr, kdysi jsem dostala zdarma k TV programům 3 harlekýnky a ze zvědavosti a z pocitu, že bych i této literatuře měla dát šanci, jsem si je tenkrát přečetla. Pamatuju se, že dvě byly bílé „light“ verze a jedna červená s nějakou tou erotikou. A obě to byly samozřejmě odpad non plus ultra.
Ale tohle bylo jiné kafe. Srovnáním s harlekýnkami by toto muselo mít ještě o jedno (či více) barevné odlišení obálky, neboť erotikou to bylo přímo nabité. Dějově a takovou tou naivitou hlavní hrdinky to bylo to samé, nic k čemu bych se ještě někdy v budoucnu chtěla vrátit, ale a) tahle autorka umí psát (její popisy – opravdu popisy, nikoliv jednovětné přeskočení od prvního polibku rovnou k rannímu probuzení se - sexuálních scén nebyly trapné, byly pravdivé a vkusné, uměly „naladit“ – a to se málokdy vidí = čte), umí to napsat napínavě (i když každou pseudozápletku – pseudo proto, že si je vyrábí sama – dopředu tušíte) a hlavně velice čtivě, b) díky humoru mi to připomíná filmové rom-comy, na které tedy (na rozdíl od stejně žánrově zaměřených knížek) náladu mívám (protože zaberou méně času).
Dávám tomu sice 4 hvězdičky, což ale nevypovídá o nějaké úchvatné kvalitě knížky ve srovnání s knihami obecně, spíš jen v porovnání v rámci daného žánru.
Zpracování stejného tématu se mi v této knížce líbilo více než ve filmu Teorie tygra. Styl vyprávění mi také připomněl takové ty „švejkoidní“ hrdiny z Jonassonových nebo Backmanových příběhů. Mám tyhle absurdní, cynické nápady autorů ráda, smutek z nich na mě nepadá, beru to s nadhledem a vědomím, že je to humor a nadsázka. Od Verhulsta mám v plánu přečíst ještě Úprdelný dny, tak uvidím, zda se také zařadí mezi mé oblíbené autory.
Seriál jsem si dávala nejčastěji jako večerníček před usnutím (rozuměj při usínání), takže když jsem četla tenhle díl knižní podoby, říkala jsem si, že jsem toho zaspala asi fakt hodně, že tohle jsem určitě nikdy neviděla :-) Takže při čtení jsem prožívala takový pocit jako – jé, nové díly Trpaslíka! Je to propracovanější, detailněji vysvětlené a trošku i natahované (než v těch pár dílech seriálu), tím pádem ten v knížce ucelený příběh funguje skvěle. A myšlenka takové drogy, závislostní hry, je geniální!
Knížku jsem si předem vybrala pro téma ČV „zakázaná láska“ na základě tipů zde na databázi a i podle komentů tady jsem čekala větší nápor na mou otrlost. Ale pak se z toho vyklubal docela „normální“ příběh z nenormálního prostředí, necítila jsem se při čtení nějak nekomfortně. Možná proto, že jsem se předtím mohla obrnit a čekala jsem, s čím se setkám. Příběh mě nijak nenadchl, ale ani nezklamal, přečetla jsem, na film mě to nenalákalo, ke znovupřečtení asi také ne.
Ten super pocit, když se asi po čtvrtstoletí od shlédnutí (resp. pravidelně opakovaného shlédávání) seriálu konečně dokopete k přečtení předlohy a jste úplně stejně nadšení! Zase jsem se setkala se starými známými, ale i s novými postavami, získala jsem doplňující informace, které jsem v seriálu nepostřehla (nebo zapomněla?) a hlavně – královsky jsem se bavila. Srovnávání se seriálem se nevyhnete, ale myslím, že není jednoznačně určitelné, co se povedlo lépe, jsem naprosto spokojená s obojím a do dalších dílů knihy jsem se vrhla s velkou zvědavostí.
(SPOILER) V úvodu zbytečně detailní popisy každodenních činností, zveličování samolibosti HP a hlouposti Hastingse, zdůrazňování známých věcí, odhalování stop – házení jedu do hrníčku skutečným vrahem, okaté upozorňování na papírové smotky, nedořešení vrahova podřeknutí se (říkal, že o otravě slyší poprvé, ačkoliv o ní slyšel podruhé) – Agatha (jak ji známe) by to dříve nebo později zmínila jako (příp. přehlédnutou) stopu. Dle mého to nebylo z divadelní hry moc převedené, pořád to znělo jako na divadle, ani ten nakreslený plánek pokoje nebyl potřeba. Ne úplné zklamání, ale nadšení jako u většiny detektivek ACH se také nekonalo.
Kouzlu audioknih jsem propadla hlavní díky knížkám pro děti. (I když jak je níže zmiňováno, tohle je pohádka spíš pro dospěláky). A v přednesu mě velice mile překvapil Vladimír Javorský, jak u knížek o Mumincích, tak právě u děvčátka Momo. Knížku máme doma i jako papírovou, ale nějak jsem se do ní stále nemohla začíst. Audioknihu jsem zvládla za pár večerů a i když to není tak úžasně pohádkové jako nepřekonatelný Nekonečný příběh, i tohle vyprávění bylo plné fantazie a lásky ke knihám. Ale bylo temnější, alespoň v porovnání s první, zfilmovanou částí Nekonečného příběhu. Téma zhoršení mezilidských vztahů kvůli nedostatku času a hromadění majetku je poplatné i v dnešní době. Děvčátka Momo, která dokázala lidi stmelovat, mi bylo chvílemi skoro až líto, jak ji každý potřeboval, jako jiskřičku naděje, jako antidepresivum.
Každopádně se chystám do papírové knížky znovu začíst, abych měla jistotu, že mi při poslechu audioverze neunikly nějaké hezké myšlenky.
Tenhle klasický příběh, poplatný pro každou dobu, jsem znala dřív, než jsem si ho přečetla (resp. poslechla jako audioknížku v úžasném přednesu Josefa Somra). Díky mnoha filmovým i animovaným zpracováním, ale i díky četným pop-odkazům v jiných filmech a seriálech (napadá mě např. seriál Moje rodina, kde zubař Ben je Scrooge jak vyšitý). Knížku jsem poslouchala v lednu, krátce po Vánocích, kdy sváteční nálada ve mně ještě doznívala, a teď, v prosinci, když na ni vzpomínám, mám chuť si ji pustit znovu, abych si ten hezký pocit znovu přivolala.
Poslouchala jsem jako (předpokládám) neprofesionálně načtenou audio verzi, navíc ve slovenštině a navzdory obému jsem si četbu ušima užila stejně jako dříve (několikrát!) zhlédnutý film. Obohatila mě nejen o některá slovenská slovíčka, ale i o několik scén, které se do filmu nedostaly. Osobně mám radši tyhle Kingovy horory, bez nadpřirozených postav a jevů, takové „ze života“, které svou vyšší pravděpodobností, že by se mohly udát, děsí víc než Pennywise. Poslechla jsem si ráda, stojí za přečtení, ale když se budu k Misery vracet, tak příště zase určitě k té filmové.
Nepamatuji se, čí převyprávění bajek od Ezopa jsem jako dítě četla, ale i když se mi tenkrát také líbilo, určitě nebylo tak čtivé, jako tato verze od P. Šruta. Tu, když jsem nyní předčítala našim dětem, jsme si všechny čtyři velice užily. Je velmi dobře srozumitelná, žádné krkolomné a zastaralé výrazy, holky všemu snadno rozuměly. Jednotlivá ponaučení bajek byla také lehce pochopitelná, některá se v několika bajkách opakovala, jiná jsou tak profláknutě známá, že už je vnímám spíš jako zažitá rčení. 95% jich je platných pro každou dobu, ten zbytek jsme si při vysvětlování s holkami musely upravit (konkrétně si vzpomenu už jen na to, že když se tam v ponaučení hlásalo něco ve smyslu, že na hlupáka je nejlepší vzít bič, tak to v dnešní době už neuspěje bez trestního postihu). Super bonusem - knížka je v e-podobě dostupná zdarma, takže není žádný důvod, aby nám chyběla v (e)knihovně.
Četla jsem všechny povídky (a básničky) v soutěži na zadané téma z názvu a s vítězným výběrem jsem byla velmi spokojená, dostala se do něj většina příspěvků, které se mi líbily už při prvním čtení.
Poslouchala jsem audiozpracování, v přednesu Martina Preisse, což si myslím, že příběhu přineslo plusové body. Myslím, že kdybych četla jako knihu, asi bych dala ještě o bod méně, neboť by to neodsýpalo tak plynule. Také jsem čekala asi trochu šťastnější, uzavřenější konec. Nicméně poslouchala jsem to se zvědavým napětím, jak to dopadne, příběh byl dobrý, ale nějak jsem se nedokázala sblížit s mnoha postavami, neuměla jsem si vybrat favorita, konspirovala jsem místy až příliš (třeba jsem čekala i nějakou zápletku s manželkou hrdinova bratra). Od Agathy mám u většiny knížek zcela nekritická, oslavná hodnocení, ale znám i pár děl, kde se to nepovedlo. Tento příběh bych u ní dala k průměru – je to prostě jiné.
Úžasný příběh, který mě nejdřív uhranul jako film s naprosto dokonalým hereckým obsazením a „dorazil“ mě v knize, která se na dlouhé roky stala mou nejoblíbenější. (Ne, že bych teď měla nějakou knihu víc oblíbenou, jen už prostě nevnímám věci tak jednoduše, abych o nich uměla rozhodovat, která je v čemkoliv nej... Záleží na okolnostech.) Pořád ale patří mezi mé topovky a užila jsem si ji i v audioverzi, v přednesu Martina Stránského. Naštěstí to byla má první audiokniha v jeho provedení, protože poté jsem si od něj naposlouchala všechny knížky od Jonassona a ze začátku jsem v Analfabetce a jiných Jonassonových humoristických hrdinkách slyšela Sofii, což se moc neslučovalo, ale pořád to ještě byla ta lepší varianta, než kdybych ty dva žánry poslouchala v obráceném pořadí.
Jak jsem již jinde zmiňovala, příběhy z 2. světové války mají (nejen pro mě) své kouzlo a dokážou se nás dotknout hlouběji. Sofiin speciální příběh, který je hlavním táhlem a tím, co vám po dočtení knihy / shlédnutí filmu uvízne v hlavě, je tak mrazivý, že přebije vše ostatní v knize – i to, že hlavním hrdinou je vlastně Stingo.
(SPOILER) Jsem dospělá a knížku jsem loni předčítala svým třem dcerám ve věku 5, 8 a 10 let. To možná jako omluva pro celkem nízké hodnocení - bylo to mé první setkání s Emily a nijak mě to (na rozdíl od dětí) neohromilo. (Nicméně časem a dalšími díly se jisté nadšení dostavilo i u mne, to zase na obhajobu autorky a její knižní série!).
Příběh pro holky, o puberťačce, která ke svým běžným starostem (nová škola, šikana, život na malém městě, „jen“ s jedním rodičem,...) zjistí, že není jen obyčejná holka, ale občas i mořská panna. Při pátrání po důvodech jejího stavu zjišťuje, že i spousta dalších věcí, které ve svém dosavadním životě brala jako normál a jistotu, je úplně jinak. Zažije úžasná dobrodružství, díky nimž získá nové přátele, rodinu, dokáže se postavit nepřátelům a má to happy-end.
Je to dobře napsané. Napínavé, obsahuje témata, o kterých dívky rády čtou, i ta lehce mravoučná. Výhrady, které mám (znovu opakuji: jako dospělý čtenář) – protahované napínání, když pointa už je jasná, občasné nechápavé jednání postav,... - jsou jen detaily, které lze snadno prominout.
Knížku jsem si přečetla (i s dalšími díly) ráda, zcela jistě se k nim už nevrátím, ale naše holky možná ano (nejstarší si tento díl pak vypůjčila i v knihovně v místním jazyce – holandštině, ve které čte lépe a byla stejně spokojená).
Čeho jsem se to na stará kolena dočkala? Románky pro holky a já je zbožňuju! Žijeme v zahraničí a pro naše dcery je přirozenější číst v holandštině, takže i když už jsou větší, večer jim stále předčítávám, v češtině. Na Emily Vichrnou jsme před několika lety narazily v rámci období zbožňování mořských panen a nějak se stalo, že teď už čteme poslední, devátý díl a pořád nás to všechny čtyři baví! Samozřejmě, já jako nejstarší určité připomínky k příběhu mám (věčně nechápavé postavy, všemocná Emily, relativně „průhlédné“ pointy, donekonečna natahovaná a oddalovaná odhalení čehokoliv…), ale to je všechno, nad co se lze povznést při vědomí, že je to knížka pro děti (a mládež). Důležité je, že příběhy jsou zajímavé, napínavé, dobrodružné i zamilované, kapitoly tak akorát dlouhé, probírají se tam různá témata a mravopoučná poslání, holkám to otevírá svět fantazie a dokáže jim to navodit ten správný pocit sounáležitosti s hlavní hrdinkou. Nevím, jestli autorka plánuje další díly i po (zatím posledním) Proudu času, ale myslím, že budeme zvědavé i na ně.
Před 30 lety jsem Čarodějův klobouk četla, jako jediný díl ze série o Mumincích (jestli už tehdy existovaly i animáky nevím). Při každé vzpomínce na tuhle knížku (v zeleném vydání se žlutým středem) ve mně zaplane takový zážeh nostalgie, až to (krásně) bolí. Našim dětem jsem koupila některé jiné díly, které takový úspěch (u nich, ani u mě) neslavily, to spíš některé ty kreslené v TV, a Čarodějův klobouk jsem jim chtěla pořídit ten „můj“, zelený, který už je k dostání jen z druhé ruky, takže jsem se k tomu nemohla dokopat. Jenže mezitím přišlo vydání audioverze a je to stejně super! V podání Vladimíra „VůbecužnéKyslíka“ Javorského se to podle mého opravdu dobře potkalo, jeho hlas a přednes mi k příběhu pasuje jako dělaný.
Možná se ještě k nějakým dalším muminkovským knížkám v budoucnu dostanu, ale zatím se domnívám, že Čarodějův klobouk je ten nejlepší.
Stejně jako u „prvního dílu“ jsem i tentokrát z příběhu nadšená. Navzdory tomu, že nejsem cílová skupina. Velice čtivá záležitost, s pěkně promyšleným dějem a dobrou prací s napětím. Autorka umí vyprávět.
Moc se mi líbilo i to, že návaznost na první díl je jen lehká, že ani čtenářům, kteří začnou až tímto dílem, nic neunikne. Taky mě mile překvapilo, že téma a doba odehrávání se příběhu jsou vlastně úplně jiné a přesto stejně atraktivní. Viděla jsem tam i náznak analogie s vleklou corona-situací, ale je pravda, že tu už vidím skoro všude.
Trochu jsem měla problém s černobílostí postav, s náhlými změnami charakterů do téměř protikladů a i mi přišlo, že je tam těch postav až dost. Ale navzdory tomu považuju tuhle knížku za řemeslně velmi dobře zvládnutou.