whale77 komentáře u knih

Nevím proč, ale ostatní knížky od Greena, které jsem dosud četla, se mi líbily o fous víc. Příběh byl na „úkor“ rozboru hrdinových myšlenek a pocitů chudší, ale stačil na to, aby i pobavil. Spíš než špionážní drama se mi to četlo jako detektivka. Líbily se mi nápady s předáním dortu pomocí výhry v tombole nebo způsob obvinění hrdiny z druhé vraždy. S některými citáty v díle jsem se ztotožňovala v osobní rovině („štěstí závisí na prožitých strastech“), jiné jsem si snadno aplikovala i do dnešní, o 80 let novější doby („... ubohý pocit závislosti na rozhodnutí malosti porotců“).

1 31.07.2019

I mistr tesař se jednou utne. V případě Agathy Christie to bylo asi tady. Měla na to nárok, psát to mně teď tak jako jí v takhle pozdním věku, tak si pískám :-) Ale děkuju Čtenářské výzvě roku 2018 za téma poslední knihy autora, díky kterému jsem si tuto knížku přečetla, protože jinak bych se (po přečtení níže uvedených odrazujících komentů) asi k jejímu přečtení neodhodlala. A to by mě mrzelo, protože Agathu chci přečíst celou!

3 24.07.2019

Máme doma Zuzanku, takže volba knížky byla jasná. Příběh jednodnuchý, čistě pro učební účel, takže u nás jako příběh k předčítání moc nezaujal, ale na učení je to dobré.

24.07.2019

V rámci Čtenářské výzvy pro rok 2018 u knihy od slovenského autora jsem chtěla zvolit něco krátkého, protože delšího textu ve slovenštině jsem se (ač ročník 77, tedy slovenštinu ještě schopná pojmout) přeci jen bála. (A oprávněně, po gůglovském slovníku jsem v několika případech sáhla: mláka, trieliť, klince, deťúrence, clivo, ligotavé, zhíkou, rozgniaviť.)
Říkala jsem si, že když Lasica + Satinský bývali častými hosty na obrazovkách české (československé) televize, tak třeba něco z výběru jejich písniček v této útlé knížce budu znát. No, znala jsem jen Čerešně, ale zkusím si některé najít na youtube a třeba s melodií poznám i jiné.
Ale texty byly krásné, hravé, zařadila bych je do stejného ranku jako ty od dvojic Suchý-Šlitr, Voskovec-Werich nebo Svěrák-Uhlíř.

24.07.2019

Čekala jsem to horší. Recenze a hodnocení tomuhle dílku moc nepřály, ale myslím, že velkou část negativní reklamy odvedlo i to, že to je prostě od veřejně viditelné osoby a prodává se to víc než lépe zpracované od méně profláknutého obličeje. Zpracování je podle mého takový lepší průměr, který vidím na různých litwebech. Všechny příběhy jsou uzavřené, bála jsem se, že to skončí víc otevřeně (i když pravda, díky té překombinovanosti a propojenosti každého s každým to bylo náročné uhlídat, musela jsem si udělat tabulku v excelu, abych viděla, která postava koho jak zná). Taky ty bábovky nacpané do každého příběhu mi přišly moc na sílu a obešla bych se bez nich. Ale ty samotné životní příběhy postav byly ok, nutilo mě to porovnávat s vlastními zkušenostmi s lidmi podobných osudů a některým postavám jsem charakter věřila víc, někerým míň, sneslo by to jít víc do hloubky, odůvodnit, proč se která chová tak... černobíle. Bylo to takové širší provedení „časopiseckých“ a internetových historek o osudech lidí.

2 24.07.2019

Neštěstím knih z povinné četby bývá, že se nám mnohdy vyhnou jenom proto, že bývaly právě povinností. (Stejně tak nemám dodnes přečtenou třeba Němcové Babičku.) Toma Sawyera jsem v dětství a mládí prostě nějak minula. Níže zmiňovaný film Páni kluci taky, ale matně si pamatuji na nějaký TV seriál, ze kterého jsem tenkrát ale stejně viděla jen první díl s natíračkou plotu. Takže jsem si až donedávna představovala, že tento příběh bude něco jako Knoflíková válka, jen vyprávění a vzpomínání na klukovská dětská léta.
A tak jsem zase na stará kolena prozřela. Byla jsem mile překvapená, že to není příběh pro malé děti, ale spíš pro mládež, že se jedná o dobrodružný a napínavý příběh, že tam jsou dokonce (minispoiler!) mrtvoly – ty jsem tam fakt nečekala. A proto jsem naivně četla příběh jako čtení na dobrou noc našim malejm (9,6 a 4). Ale zvládly jsme to. Co bylo spíš problematičtější – jazyk. Pro mě, jako dospěláka milujícího češtinu, to bylo labůžo. Ale našim holkám (narozeným v cizině, tudíž češtinu majícím jako „druhý“ jazyk) jsem co chvíli musela vysvětlovat nějaké slovo nebo spojení, pro malé děti je to (dle mého názoru) těžší čtení.
Do Čtenářské výzvy jsem si Toma Sawyera zařadila pod téma knihy se zajímavou obálkou, protože jsem si koupila vydání z roku 2015 od Omegy a těšila se, že stejně parádní obrázky jako na obálce budou i uvnitř knihy. A to bylo malé zklamání - nejsou.

2 24.07.2019

Myslím, že Amálku jsem jako dítě znala jen jako Večerníček. A knížku jsem „objevila“ až teď, díky předčítání svým dětem, které zase pro změnu neznaly Večerníček (žijeme v zahraničí – ale našly jsme ho na youtube, takže už chybu napravujeme).
Příběhy v knížce jsou téměř totožné s těmi filmovými, jemně jsou propojené i s jinými postavami ze Čtvrtkových příběhů. Říkání jsou jednoduchá, ale přitom příjemná (včetně nenásilných poučení), obrázky dokonalé, vílečka roztomilost sama, prostě knížka, kterou si jako malé dítě (i to v těle dospěláka) nemůžete nezamilovat.

2 24.07.2019

Už si nevzpomenu, jestli jsem dřív četla knížku, nebo viděla film. Oboje už na střední škole a oboje jsem zbožňovala. S věkem se dostavila kritičnost a knížka je samozřejmě lepší (i když Steve McQueen a Dustin Hoffman jsou velké trumfy) a jsem ráda, že jsem si ji po letech (i díky Čtenářské výzvě) přečetla znovu. Kritičnost se s lety dostavila i u knížky, protože v hrdinovi prostě taky už vidím i toho lempla, co si umí omluvit a posvětit každou svou levárnu. Navíc jsem mezitím shlédla dokument o tom, že autenticita příběhů není zase až tak autentická (příběhy jsou poslepované ze života více vězňů). Nicméně! Přesto je to pořád nádherně odvyprávěný dobrodružný příběh, kdy jste (ať chcete, nebo ne) na straně hlavního hrdiny a kdy čtete jedním dechem a prožíváte všechny pocity s ním.
I jazykové zpracování (překladu) je kvalitní, nic neruší, dokonce ani ne příliš obvyklá forma přítomného času při vypravování.
Co vidím jako falešnou reklamu (minispoiler), je větička: „o příteli roztrhaném žraloky při pokusu o útěk“. Tenkrát kdysi jsem totiž četla jen kratší verzi a tentokrát jsem se (jako správný žralokofil) těšila, že si konečně přečtu i o tomhle, co se do kratší verze ani do filmu nevešlo. A nic. Přítel nezkoušel utéct, když ho žraloci trhali, takže moje srdce, prahnoucí po klasickém žraločím útoku, se nedočkalo. Ale to nic nemění na faktu, že takhle knížka je klasika, kterou by měl znát každý a kterou si ráda zase někdy přečtu.

8 24.07.2019

Klasický čtivý Viewegh, vztahovka, jednorázové čtení, které neurazí, ale obávám se, že za rok už nebudu moc pamatovat, o čem to bylo. Možná si vzpomenu na otce, prohlížícího si fotoakty své dcery :-D
Stylem i trochu příběhem mi tentokrát připomínal Petru Soukupovou (čímž nechci nijak vyvolávat debaty o nesrovnatelných kvalitách těchto autorů), protože souběžně s touto knížkou jsem četla i její „Zmizet“ a trochu se mi to prolínalo.
A často jsem u čtení přemítala nad tím, jestli v téhle knížce mohl autor čerpat jen z vlastních myšlenek, myšlenek otce dcer, bez jakékoliv přidané fikce.

19.11.2018

Níže v komentech byly zmiňovány pohádky Látací jehla a Cestující z dostavníku, ale ty jsem ve vydání, které jsem teď, naposledy četla, nenašla. Stejně tak mi tam chybělo Děvčátko se sirkami. A Malá mořská víla! I když... Chybělo... Holkám jsem předčítala redukovaně, ne, že bych před nimi chtěla ukrývat smrt, ale na noc jim číst slova jako "pohřeb" a "umřít" nemůžu, jsou poslední dobou na tahle slova nějak přecitlivělé :-D
Jako dítěti se mi Andersenovy pohádky líbily víc. Jakože ty jeho popisy jsem asi žrala, jsou moc hezké a fantazii podněcující. Ale jako dospělá, která to má jako četbu na uspávání, to už spíš beru jako rozvleklé. Možná je to tou uspěchanější dobou, že se chci rychleji a nedočkavěji dobrat konce, ale naopak – šťouravá – třeba u Divokých labutí mi tam úplně chyběl dovětek, co se stalo s macechou, která začarovala nevlastní syny do labutí a vyhnala nevlastní dceru. Tam evidentně nebylo potrestané zlo (příp. aspoň mělo být zmíněno, že zlo si vesele škodí dál). Ale to fakt jen hnidopiším.
Ale i přes negativnější vyznění mého komentu považuji Andersenovy pohádky za klasiku, která neomrzí. A Trnkovy obrázky jsou dalším megaplusovým bodem.

19.11.2018

Četla jsem jen kvůli Výzvě a kvůli tomu, že mi to tu už x let leželo jako dárek už-ani-nevím-od-koho. Uvažovala jsem, že tomu dám ještě o bod méně, protože je to jen takový výcuc z jiných knížek nejen o Vánocích, v některých pasážích (např. o hračkách) poměrně rozvleklý. A rozhodně to nevnímám jako knihu pro děti, ačkoliv autorka se častým oslovováním dětského čtenáře ten dojem snaží vyvolat.
Ale je vlastně fajn mít po ruce takový rychlý přehled základních informacích o před/adventních zvyklostech a navíc, je to knížka z mých rodných Pardubicích :-) Takže tomu aspoň ten jeden bod dám.

19.11.2018

Nejsem šílená fanynka Harryho Pottera, ale nadšená z jeho příběhů, z jejich zpracování, fantazie, atmosféry (i u filmů), to jo, to jsem. První a druhý díl se mi četly, asi díky krátkosti a méně komplikovanému ději, snadněji. I ty další jsem zvládla jakž takž rychle, ale tenhle jsem s delšími přestávkami louskala rok a půl. Ale ne proto, že bych se do děje nedokázala ponořit - jen čistě z časových důvodů a taky proto, že nejenom, že jsem mezitím viděla všechny díly ve filmu, ale hlavně, že jsem to slyšela i jako audioknihu (během čtvrtroční těhotenské „hibernace“) a tudíž jsem to měla přečtené ušima.
Každopádně je to knížka (série knih), která dokázala (a nadále zvládá) oslovit lidi různých věkových kategorií a napříč různými zeměmi, takže jsem ráda, že ji mám ve svém „čtenářském deníku“ a doufám, že se dostane i do toho mých dětí.

3 19.11.2018

Kdyby Lindgrenová napsala jen tuhle jedinou knížku, tak bych stejně řekla, že je to nejlepší autorka na světě :-) Dětská autorka, která mě svým psaním okouzlila nejen v dětství, ale přetrvává to i v dospělosti. Ronja je jedna z mých nejoblíbenějších knížek, včetně zfilmované podoby!
Autorka do téhle knížky dostala a směrem ke čtenáři předala tolik emocí: lásky k přírodě, rodině a blízkým, i k sobě samé, ale i vztek, odvahu, hrdost, touhu, všechno a velice živě, přesvědčivě. Každý řádek (určitě i díky představě ovlivněné filmovou verzí) vyvolává tak živé obrazy a skvěle podněcuje fantazii. Zbožňuju sekernici Lovisu, miluju „mačo“ Matyse, chtěla bych mít (i pro své děti) dětství jako Ronja a umřít jako Plešek. A občas si zabydlet v lese, jako byl ten Matysův (samozřejmě ozbrojená, abych přežila všechny ty větrnice – harpyje a medvědy a bludičky a šedivíky).

16 28.07.2018

Četla jsem na záchodě jen pro splnění bodu z Výzvy. Kuchařku jsem dostali (tatínek) a nic nového nám nedala.

1 25.07.2018

Jako dítě jsem povinno-četbového Žabáka nesnášela. Teď v dospělosti jsem tomu dala druhou šanci (protože jsem shlédla film od monthy-pythonovců) a po večerech jsem holkám předčítala. Z příběhu si toho taky moc neodnesly, ale já jsem si blahem slintala nad krásnou češtinou, zvukomalebností textu a nad způsobem, jakým autor dokázal vyvolat tu správnou atmosféru. Takže jako alegorický příběh pro dospělejšího (nebo mladšího vyspělejšího) čtenáře je to super, ale jako knížku pro děti, natožpak jako povinnou četbu – fakt jen asi pro ten krásný jazyk, ale pro užívání si příběhu ne, šlo to pomalu, popisů tam bylo (na náš vkus) příliš mnoho.

25.07.2018

Rozporuplný pocit – precizní dílo (až tedy na jednu věc, jen taková šťouravá připomínka, že tužkou malovaný svět neuděláte), ale pro mě mírně nudné. Což mě moc mrzí, protože sama si občas taky píšu do šuplíku a moje práce mi připomíná styl právě tohoto autora, takže mám vzteka, že na čtenáře z mé vlny taky budu působit třeba nudně. Kresby jsou moc krásné, hezky doplňují text a na to, že dílo zřejmě vzniklo na klíč pro město Nové Strašecí, tak i příběh je poměrně čtivý a může děti zaujmout. Naše dcery z toho byly nadšené spíš kvůli shodě jména s nejstarší, ale na druhou stranu knížku ani nezavrhují. Podruhé jsme se k ní zatím ale nevrátily.

25.07.2018

Krásná básnička, nádherné obrázky, náhodné setkání s „novou“ autorkou (díky jménu naší nejmladší).

1 25.07.2018

Roald Dahl je náš miláček! Je škoda, že tuhle jeho knížku (a řadu dalších) jsem v českém vydání neobjevila. Předčítala jsem dětem v holandštině, několikrát. Legrační příběh pro malé děti o hloupém krokodýlovi, co si chtěl pochutnat na dětech, ale jeho kamufláže mu vždy překazilo některé jiné zvíře z džungle, které po cestě do vesnice nějakým způsobem naštval.
Edit: letos (2019) konečně došlo i na český překlad, který si také nemůžu vynachválit!

Podivnost!

Jedním slovem – nádhera! Pro děti i pro dospělé. A pro děti dublovaně – měla jsem to ráda já jako dítě a zbožňují to i moje dcery (hlavně proto, že jedna je i jmenovkyní hlavní hrdinky). Část naší rodiny pochází z rožnovska, takže reálie knížky (včetně věnování, které mi tam babička nechala v osmdesátých letech od autorky vepsat) ve mně vyvolávají velice skutečné vzpomínky na dětství. Trochu zastaralejší – protože příběh je zasazen do doby, kdy cestovat z Prahy do Beskyd bylo jako dnes letět z Čech do Anglie. Knížka je určená pro malé čtenáře (nebo ještě menší posluchače), příběhy jsou krátké, milé, poučné. Obrázky roztomilé, jazyk čistý s ozvláštěním pomocí valašského (slováckého?) nářečí. Moc ráda jsem se ke knížce vrátila a inspirativně mě ovlivnila.

2 25.07.2018