whale77 komentáře u knih

Když jsem si zde přečetla poměrně dost velké množství negativních dojmů z knížky, zkusila jsem to asi po 20 letech podruhé, tentokrát jako audioknihu. Byla jsem zvědavá, jestli se mi názor změní také k horšímu, protože Garpa jsem považovala za jednu z těch lepších knížek od Irvinga. Pro mě stejně dobrou jako Hampshire a Moštárna. Když jsem tenkrát knížku četla poprvé, zanechal ve mně Irvingův styl velmi dobrý pocit: je skvělý vypravěč, zvládá různé (i když často si v něčem podobné) charaktery postav, postavy nemá černobílé, řekla bych žádné archetypy, s literárními prostředky zachází docela opatrně, jakože netlačí na pilu např. co se humoru týká, dokonce ani to násilí, které je hodně přítomné, není nijak detailně nechutné. A hlavně – je to nadčasové, neboť témata, která řešil před 40 lety, jsou aktuální i v dnešní době.
Co se rozhlasového předčítání týká, i to je moc hezky zpracované, včetně hudebních předělů, klidného přednesu Michala Bumbálka a příjemného rozfázování do 30 kapitolek. Ale hrozně mě zklamalo, že dramaturgickým zpracováním došlo k tomu, že zkazili to (pro mě) na knize nejlepší. A to ono překvapení, které zmiňovala už níže Rozari, prostě to, kdy jedna z postav zemře a autor to 20 stránek v knize vůbec nezmínil, udržel v tajnosti, a když jsem to tenkrát četla poprvé, tak jsem z toho byla úplně urvaná, že jsem se musela vrátit a přečíst si ten úsek znovu, abych nabyla jistoty, že jsem opravdu nebyla nepozorná, ale že to prostě Irving skvěle zakamufloval. A tohle v té audioverzi totálně zazdili, prostě hned ve chvíli oné nehody řekli, že tato postava zemřela (nechci víc konkretizovat, ať nespoileřím).
Každopádně dobrý dojem z celého příběhu i ze způsobu literárního zpracování mi zůstal a stále si myslím, že knížka stojí za přečtení.

5 04.04.2022

Od Walliamse, kterého jsem nejdřív poznala jako komika s humorem toho nejtěžšího kalibru a až následně mě překvapil jako důstojný Dahlův nástupce, jsem zatím přečetla jen několik knížek a mám v plánu jich ještě pár předčítat, ale řekla bych, že s každou novější knížkou autor „zraje“. Tahle se mi opravdu líbila i jako dospělému čtenáři, i jako dítěti ve mně – a předčítala jsem ji našim dětem a ty příběh hltaly, těšily se na pokračování a když kapitola skončila napínavě, musely jsme dávat ještě přídavek, aby to skončilo v trochu klidnějším módu (ještěže kapitolky byly krátké a nebyl to tedy časový problém). Walliams tady sice opět použil svůj zaběhaný recept (trochu opuštěné dítě x zlouni, humor, moralizování, samozřejmě Rádž, napětí, dojetí), ale tady bych řekla, že se dostalo více prostoru příběhu. Tak doufám, že mě další příběh z jeho pera (klávesnice?) také potěší.

04.04.2022

Příběhy z druhé světové války mě oslovují celý život, jak ty klasické, co jsem četla už na střední, tak ty novější, ke kterým se dostávám až v dospělosti. Tuhle knížku jsem sice jen poslouchala v rozhlasové předčítací verzi, ale i tak mě nadchla. Životní osudy z té doby jsou tak stejné a přece každý tak originální. I delší dobu od dočtení ve mně stále zaznívá příznivý pocit ze stylu psaní, smutno z vystihnuté atmosféry, zaujetí z vyprávění a veskrze pozitivní názor, který mě možná časem donutí si knížku přečíst i očima.

12 28.03.2022

Básničkové pohádky Julie Donaldsonové s překrásnými ilustracemi Axela Schefflera jsem si zamilovala už od Gruffala. Obzvlášť poté, co jsem viděla i filmovou verzi, která poetičnost jejich společných děl ještě podtrhává (hudebním doprovodem, zvláštně volným tempem příběhu, lehce černým humorem, hvězdným obsazením hlasů kreslených postav v AJ originále,...). Je mi moc líto, že se do češtiny mnoho knížek tohoto autorsko-výtvarnického dua nepřeložilo (aspoň pokud je mi známo).
Když jsem zjistila, že je i takhle knížka (kterou jsem si musela přečíst v holandštině) také zfilmovaná a řekla bych stejně mile jako Gruffalo, „přebásnila“ jsem si titulky do češtiny a pustila i našim dětem a i ony si i tenhle (v podstatě trochu smutný) příběh oblíbily.

20.03.2022

Tuhle detektivku jsem četla asi před 12 lety, ve filmovém zpracování (z roku 2010 se slečnou Marplovou, což mě udivuje, protože v knize vystupuje madame Oliverová a ta je přece Poirotova!) jsem ji neviděla (ani v novém zpracování z roku 2020, který na filmových databázích docela zdrbli), takže když jsem si teď poslechla i audioverzi, byla jsem překvapená rozuzlením, které jsem si z četby nepamatovala. Příběh není špatný, ale ani mě nijak výrazně neuchvátil. Dojem z poslechu mi trochu rušil i humorný tón předčítajícího Petra Jeništy – čte skvěle! Ale ten způsob přednesu, včetně takového lehce parodizujícího hlasu u ženských postav (jenže co má chlap dělat s ženskými rolemi, že? Naprosto chápu!), bych ocenila spíš u čistě humoristických děl, nebo nějaký vzpomínkových vyprávění typu Knoflíková válka. A jo, vnímám detektivky Agathy Christie s opakujícími se hrdiny (Poirot, Marpleová, Pentlička,...) jako odlehčené, i seriáloví představitelé působí lehce komicky, ale v případě Plavého koně bych chvílemi čekala o fous temnější ladění. To je však jediná výtka k audioverzi, jinak se poslouchalo velice dobře. Dokonce bych řekla, že díky poslechu mi spíš děj příběhu utkví v hlavě než samotná četba. Uvidím za dalších 12 let.

4 14.03.2022

Řekla bych, že tahle knížka od Jonassona se mi po příběhové stránce líbila nejvíc. I když je pro mě opravdu těžké srovnávat, já hltám každou jeho knížku (v přednesu Martina Stránského). Ale asi moje podvědomí, ta černější strana osobnosti, toužící někdy všechny prudiče, co mi kazí dobrou náladu, taky nějak vyprudit :-D, se tady s nápadem Sladké pomsty dokonale ztotožnila. Jsem ráda, že Jonasson vždycky i ze sebečerněji vypadající situace dokáže vyloudit happy-end, protože jeho hrdinům pokaždé fandím a prožívám s napětím všechny peripetie, kdy už si říkám, že z tohohle se nedostanou - a to bych byla hodně frustrovaná.

6 14.03.2022

I tuhle Jonassonovinu jsem četla jen ušima od čím dál (mnou) zbožňovanějšího Stránského. Na děj i způsob zpracování jsem byla připravená díky poslechu už jedničky, Analfabetky a Zabijáka, takže spíš než nějaké nadšení u mě proběhlo takové to utvrzení, že autor mě prostě baví, a i když nepřichází s ničím novým, tak je prostě super. Absurdní scény, u kterých si však řeknu: ale jo, proč by vlastně ne, mě naprosto uchvacují. Vzhledem k současné situaci na Ukrajině očekávám, že Stařík brzy oslaví 102. narozeniny a půjde si popovídat s Lavrovem, přičemž se mu náhodou podaří odvézt nějakou tu jadernou zbraň do Malmköpingu.

6 14.03.2022

Vzhledem k tomu, že od Agathy Christie úplně nejvíc miluju Černoušky, tak se u téhle knížky nabízelo srovnání nápadu vražd podle dětské říkanky – a tady byl nesrovnatelně slabší, nicméně na tento motiv zde ani nebyl kladen takový důraz. Příběh byl dobrý, ale marplovky mám v oblibě až za poirotovkama (ale rozhodně před pentličkovkama!), takže možná i proto mě tolik nenadchl. A poslední ránu tomu dalo, když jsem si po několika letech poslechla audioverzi v hlasatelském přednesu Hany Makovičkové, kde mě rušila nejen taková ta předrevoluční dikce předčítačů zpráv, ale několikrát mě i zmátl tón hlasu, protichůdný předčítanému textu (např. když vyšetřující detektiv pokládal otázku ženě, která uvařila čaj, po které oběť zemřela - předčítající použila jízlivě obviňující tón v přímé řeči: „Tak ten čaj jste mu vařila vy, že?“, ale pak následoval dovětek: řekl líbezně).
Takže proto ubírám jednu hvězdičku (a půl), ale jinak to je prostě Agatha a ta stojí za přečtení vždycky!

2 07.03.2022

Jonasson (včetně Stránského) je láska na první poslech! Začala jsem Zabijákem, přes oba Staříky a Analfabetku jsem se proposlouchala k Pomstě a už bych ráda další. Má to sice všechno na jedno brdo - skupina lidí se zvláštními osudy na útěku, černý humor, svérázné pojetí politiky, exploze, Afrika,... - ale pořád to funguje. Jeho postavy mi jsou tak blízké! I když se autor dotýká řady témat, která by v dnešní překorektní době mohla být považovaná za hraniční, vypořádává se s nimi obratně – svoje si řekne a přesto nikoho neurazí. A v této knížce navíc ženská superhrdinka, co víc si přát!

13 01.03.2022

Když jsem tuhle knížku četla as před 15 lety poprvé, byla jsem z ní tak nadšená, že jsem jí při pozdějším hodnocení zde na Databázi automaticky dala pět hvězd, přiřadila jsem ji do Doporučovaných a jakmile vyšlo pokračování, koupila jsem i to (dvojka zatím stále čeká na přečtení). Ale dnes, po doposlouchání dvanáctidílného audioprovedení už mě to nadšení trochu opustilo. Možná je to věkem, že už jsem šťoura vybíravá, nebo možná tím jen (byť příjemným) poslechem, nebo taky tím, že ovčích dobrodružství jsem během té doby potkala další hromadu (Shaun the Sheep + Timmy, české Bordeří povídačky,...) a Glennkill už mezi nimi tolik nevyniká. Proto jsem si ji vyřadila z Doporučovaných, ale hvězdu tomu ubírat nebudu, protože pořád je to pohodová a zábavná knížka a těším se, že až se dokopu k přečtení druhého dílu, tak se třeba nadšení zase vrátí.

2 24.02.2022

(SPOILER) Walliamsovy knížky považuju za dobře marketingově zpracované. Autor dobře zná trh i cílovou skupinu a ví, co se líbí, co se bude prodávat.Ovlivnění Roaldem Dahlem z jeho knížek doslova stříká – jak do „fyzického“ zpracování knih (spolupráce s jedním ilustrátorem – který je svým stylem také podobný Dahlovu dvornímu ilustrátorovi Blakeovi, úvodní představování postav knihy v úvodu), tak do obsahu příběhů (strašné, nepředstavitelné zlo x osamělý dětský hrdina, černý humor).
Přesto mi Dahl připadá takový přirozenější, u Walliamse často cítím, že se hodně snaží, vlichocuje se, tlačí na pilu – obzvlášť takové ty slzoždímačkové momenty (např. zde holčička s rakovinou), nebo v jiných knihách naopak tlačení do srandy přes prdění (jo, děti to milujou, ale pro vtipnost by to stačilo jednou).
Přijde mi to u Walliamse takové „tovární zpracování“ - vymyslí vlastně jednoduchý příběh a zasadí ho do stejného mustru, úplně jako podle nějakého receptu: 20 deka sirotků (nebo jinak opuštěných dětí), 3 plátky zlouna, půl litru dojetí, kilo a půl dobře propečeného napětí, dvě hrsti humoru (se špetkou toho hanbatého) a najemno nakrájené poučení. Plus 1 ks nejlepšího trafikanta ve městě,samozřejmě. A jo, ono to funguje a chutná to dětem, i dospělým ;-)
Dahl to není, ale úctyhodný pokračovatel vyprávění hořko-sladkých povídek pro děti ano. Mile mě (nejen u této knížky) překvapil, protože ho mám dřív ráda jako komika z Malé Velké Británie, a to je, přiznejme si, veeelký skok.
Půlnoční gang jsem s dětmi poslouchala jako audioknihu předčítanou Jiřím Lábusem a řekla bych, že patří k těm vyrovnanějším Walliamsovým knížkám – netlačí tolik na city ani na ha-ha momenty a nikdo tu neumře, takže mu naše holky odpustily Babičku drsňačku, která u nás šla do mrazáku :-(

1 14.02.2022

Pamatuju si, že jako dítě jsem tu stářím zažloutlou knížku (vyššího, ale útlého formátu) z babiččiny knihovny vytahovala obzvlášť ráda. Obrázky Karla Svolinského mám dnes ráda spíš ty „divočejší“, jen třemi barvami malované, jako např. v ilustracích Pohádek Boženy Němcové. Ale v dětství mi připadaly trochu strašidelné, proto jsem si u Zrzečky užívala klidných, skoro až fotograficky realistických obrázků přírody, které pro mě zde byly a dodnes jsou důležitější než oba Zrzeččiny příběhy samotné. Předčítala jsem je nyní našim dětem a poslechla jsem si i lehce zkrácenou verzi od mistrovského vypravěče Högera a myslím, že je to nadčasová knížka, kterou budou moct poslouchat i další generace dětí.

5 07.02.2022

Zatím mám přečteno pouze ušima z rozhlasového zpracování, tedy kratší verzi, ale rozhodně mě to naladilo i na četbu papírové knihy. Možná proto, že na rozdíl od části níže komentujících klasické Artušovy příběhy neznám, mně ten jiný pohled na 6. století bavil. Twainův humor byl tady celkem jemný a dokázal odlehčit těžkou atmosféru nespravedlnosti a dojemné příběhy hlavních i vedlejších postav. Uvidíme, zda změním názor po přečtení celé knihy, ale dvanáctidílný poslech (po půlhodinkách) byl příjemný.

1 07.02.2022

Kvůli dětem mě mrzí, že ty krásné obrázky byly jen v černobílém provedení, myslím, že v barvě by to pro děti bylo ilustrativnější. Ale našim holkám jsem předčítala před spaním, vždy 3 kapitolky za večer a obrázky jsem jim ukázala až po přečtení celé knížky, a říkaly, že si to představovaly jinak. Z vyprávění byly nadšené, na předčítání se moc těšily, dokonce (každá má v týdnu jeden „svůj“ den, kdy může vybírat knížku, ze které se bude předčítat, a většinou tak během týdne čteme tři různé tituly, ale během Prasátka panovala vzácná shoda).
Já jsem ke knížce z kraje přistupovala nedůvěřivě, obávala jsem se, že to bude nějaká spatlanina, pohádka na moderní téma, na které narážím dost často a jen mě znechucují, ale nakonec jsem byla mile překvapená, autorka si opět vybudovala svět s logicky propracovanými pravidly, opět dokázala napínat a rozesmutnit a dotáhnout děj do šťastného konce (i když někdy tam tedy podle mého taky přestřelila, třeba "Slavného přítele" jsem tam fakt nečekala! Na druhou stranu nejstarší dcera jeho identitu odhalila už po přečtení názvu.)
Mravoučnost vadila jen mně, dospělákovi, ale pro děti je tam dobře, aspoň dostanou výchovu i z jiné strany :-) Ty názvy a pojmy měst byly holkám srozumitelné, ale všechny ty Zlozvyky a Vlastnosti jsem musela fest dovysvětlovávat, to si myslím, že bylo trošku nevyvážené – příběh pro hodně malé děti kontra tyto „dospělejší“ pojmy a taky ten „brutálnější“ Ztráta.

5 02.02.2022

Ale to bylo milé překvapení! Jako dítě jsem od Lindgrenové uměla nazpaměť jen Pipi, Bullerbyn a Ronju, ale až s dětmi vlastními objevuji i další její knížky, jako jsou Karkulín, Madynka a teď právě Kalle. Bylo to úplně jiné, ale stejně dobré. V příběhu už víc převládá ten dospělejší svět, ale pro dětskou fantazii, typickou pro Lindgrenovou, se i tady našlo místo. Bydlím v Belgii, takže knížku četla naše nejstarší v holandštině a po každé kapitole jsem všem třem předčítala v češtině, v obou jazycích byly holky (i já!) napnuté jak špagát. I když to byl takový malý thriller, noční můry z popisů nehrozí, jsou odlehčené stylem drzosti Evy-Lotty, který mi trochu připomínal Pipi, a dětsky naivní odhodlaností Kalleho, podobného hodnějším klukům z Bullerbynu.

3 01.02.2022

(SPOILER) Vůbec nevím, kdy (a hlavně proč) jsem si tuhle knížku koupila. Nejsem moc na „ezo“ věci, ale občas to zkusím. Ležela mi roky v knihovně, když mi ji moje hippie, svobodná kamarádka s nadšením doporučila. Prokousávala jsem se tím strašně dlouho, milionkrát jsem to chtěla odložit, ale patřím k „dočítačům“. Možná je problém v tom, že nehledám vztah a tudíž jsem nebyla ani cílovou skupinou, nicméně snažila jsem se v tom odhalit, co autor říká. A bohužel to nešlo. V hlavě mi neuvízlo absolutně nic, nejen protože každá myšlenka byla omílaná tisíckrát jen jinými (zbytečnými) slovy, ale i všechna souvětí byla krkolomná (trojí negace místo jednoduché věty v pozitivním tvaru).
Dost mi také vadil všudypřítomný rozkazovací způsob, jako by tohle jediné měl být správný způsob jak žít. V každé kapitole se navíc objevoval příkaz „pozorujte / sledujte lidi“, což ve mně trochu vyvolává pocit paranoii.
Zkraje jsem se utěšovala, že mě aspoň budou bavit ony příběhy ze života – ale ty byly tak vyumělkované a primitivní, že ač jsem se tomu zasmála, spíš to bylo k pláči. Takže vlastně jo, něco mi v hlavě uvízlo: že Michael a Astrid se rozhodli dřít do 40 a pak že si budou rentiérovat, ale Astrid umřela už v 38. Nebo, Katce vadilo, že zatímco ona doma uklízí jak fretka, tak její partner při tom kouká na TV a čte si noviny – doporučení autora: měla by si ráno přivstat, dojít mu koupit čerstvé houstičky a když už bude venku, koupit mu i ty noviny, to jí ten problém vyřeší.
Takže pardon, ale moje přitažlivost srdce, ať přepínám vnitřním přepínačem sebevíc, vyzařuje v tomto případě jen odpad :-(

Tak jasně, že jsem znala jako film, takže když to minulý týden dal Rozhlas jako poslech na pokračování, tak jsem neváhala a šla jsem do toho. A bylo to tak napínavé (navzdory předchozí znalosti děje), že jsem nevydržela čekat na další pokračování v jiných dnech, přestala jsem to číst ušima a dočetla jsem rychleji jako e-knihu.
A jen taková perlička - trošku děsivá náhoda, fakt zjištěná až dnes, dodatečně: tahle knížka je mou 666. v Přečtených :-D

5 13.09.2021

Podle komentářů níže jsem možná měla štěstí, že jsem nejdřív sáhla ne po obyč knížce, ale po audioknize. Protože ta, předčítáná autorovým bratrem Janem, mě pobavila. Lehce ironický tón předčítajícího mi dával tušit, že se bráchové prostě dobře znají a úplně jsem viděla, jak ty rozhovory mezi hlavním hrdinou a jeho kamarádem mohly v mládí probíhat v podobném duchu mezi bratry samotnými (i když tomu tak třeba nebylo). Příběh není jen o dobývání lásky, ale připomíná i každodenní těžkosti a lehkosti doby před převratem, takže pro mě – příjemně strávených pár hodin poslechu.
I když na mou na světě nejmilovanější scénku ze strany 55 z Medových let to nemá.

2 10.09.2019

Z dětství ve mně zůstala hrozně milá vzpomínka na četbu Werichova Fimfára a tak mi vrtalo hlavou, proč jsem se tenkrát, když jsem byla mnohem větší knihomolka, nepustila i do „druhého dílu“. A teď už chápu. „Dvojka“ už totiž nejsou pohádky, tam už je to fakt dospělácký život, zabalený do roušky jakože pohádkové. Nejdřív jsem to chtěla číst dětem před spaním, ale protože to chvílemi bylo čtení i smutné, tak jsem si to Werichovo hraní s krásami češtiny a zamyšlenky nad stejností lidí dnes i tenkrát nechala jen pro sebe. Ale jako povinnou četbu to ode mě jednou dostanou!

3 10.09.2019

Roalda Dahla považuji za jednoho z mála autorů, kteří přesně vědí, čím děti oslovit a jak je zaujmout. A nejen děti, ale i předčítající dospělé. (Ty dokonce natolik, že se pak z předčítajícího rodiče stane zloděj dětské knížky, aby si to mohl přečíst někde v klidu sám.)
Skvělé je, že mnoho jeho spisovatelských počinů bylo krásně zpracováno i filmem a to přesně v duchu jeho knížek, mnohdy doplněno o něco navíc. Knížka i film o Matyldě obsahují typické Dahlovy prvky: dětského hlavního hrdinu vyrůstajícího v extrémně ohavném prostředí, ale přesto se s tím bezproblémově vyrovnávajícího; zlouny nejvyššího kalibru, kterých se však dětský čtenář nebojí, neboť jsou řádně zparodovaní; kouzla, která hrdinovi usnadní život a dopomůžou mu k happyendu; a v knížce samozřejmě názorně doplňující ilustrace Q. Blakea.

3 10.09.2019