whale77 komentáře u knih

Jste-li fanoušek Agathy Christie, tak si v duchu rčení „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ četbu této detektivky nevychutnáte ani jako čtení od Agathy, ani jako jakoukoliv jinou detektivku od někoho jiného. Protože budete pořád srovnávat a říkat si: „né, tohle by Poirot neřekl/neudělal“ a „né, tahle by to Agatha nevyřešila“. Už předem postavíte autorce nepřekonatelnou překážku v podobě (oprávněného!) předsudku nedostižitelnosti Agathina umu.
Fanoušci Harryho Pottera také neuznávají fanfiction pokusy různých pisálků o dokončení nebo prohloubení příběhů o hrdinech jejich milovaného originálu. Sama tento styl psaní také neuznávám, neboť to „nejhorší“ vydřel původní autor a autor „druhotný“ už se jen veze a dovymýšlí si kudrlinky.
Na druhou stranu – tady se autorka hodně snažila a s těmi „kudrlinkami“ si dala práci, napodobit Poirota se jí celkem podařilo (možná jen to prokládání francouzskými frázemi trochu nadužívala). Ač nemám mnoho zkušeností s detektivkami od jiných autorů než právě ACH, myslím, že nenecháme-li se ovládat předpojatostí a oprostíme-li se od myšlenek na nenapodobitelnost Agathy, pak shledáme, že se autorce podařila pěkná a napínavá detektivka, bez nesrovnalostí v ději a detailech, s překvapivými zvraty i s atmosférou 20. let.
Co mě tlouklo mezi oči: zkraje mi byl hodně nesympatický a neuvěřitelný hlavní hrdina, vyšetřovatel Catchpool ze Scotland Yardu. Byl opravdu hodně, hodně, hodně hloupoučký a nepřipouštějící si poměrně logické nápady Herculovy. Ale zatímco Hastingsovu „hloupoučkost“ jsem vždy cítila jako spolupráci, u Catchpoola docházelo až k jakési kontraproduktivitě. Spíš ve mně zkraje vyvolával pocity jako např. policista Giraud z Vraždy na golfovém hřišti. Naštěstí Catchpool se v průběhu děje vyvíjel a změnil (ale jeho „temné tajemství“ považuji za zbytečnou a relativně nedořešenou vsuvku).
Dalším velkým mínusem je, že příběh byl (možná zbytečně) natažen na více než 300 stran – nabízí se další srovnání s ACH, ta si s podobnými příbehy vystačila vždy na cca 200 stránkách.
Přesto musím autorce přiznat čtivý styl a schopnost udržet napětí, nadpoloviční část knížky jsme dočetla během jedné noci.

3 24.04.2017

Knížka je psaná s nadhledem a bez (evidentní) nostalgie, přesto čtenáře sentimentem naplní!

1 24.03.2017

Velmi užitečná a důvěryhodná pomůcka pro rodiče dětí s (nejen) logopedickými obtížemi. Srozumitelnou, čtivou a přehlednou formou předává autorka důležité informace o příznacích i léčbě jednotlivých diagnóz.

22.03.2017

Po přečtení komentů níže jsem své hodnocení zmírnila, abych nebyla za úplného zlouna, ale na víc než na jednu hvězdu to u mě nevyšplhá. A ani u našich starších (4 a 6) to nezabodovalo, takže to se mnou přetrpěla ta nejmladší (1,5), která u toho usínala během jedné pohádky, takže aspoň za rychlá uspání ta jedna hvězdička.
Možná je můj opačný názor zapříčiněn tím, že jsem ve stejných dnech předčítala nesrovnatelně kvalitnějšího Ferdu Mravence – co do výtvarného zpracování, co do čistoty jazyka (což ale v případě Hmyzáčků může být chyba překladatele!), ale i propracovaností jednotlivých příběhů. A také zajímavějším podáním i věcí poučných.
Autorku neznám, ale její styl na mě působí (nejen kvůli překladu) jako nevypsaný, amatérský. Psaní pro psaní. Občas rozvláčné popisy na úkor nedostatečného příblížení hrdinů. Slovník (dle mého) neuzpůsobený malým dětem - jsem překvapená oběma níže uvedenými komenty, protože já sama jsem si během čtení říkala, že tohle může bavit jen děti spíš až školního věku a to ještě takové ty hloubavější typy. Protože udržet pozornost (a zapamatovat si přečtené) tady dělalo problém i mně, dospělému.

21.03.2017

Pěkný jednoduchý text známé pohádky doplněný hezkými prostorovými obrázky. Prostorovými – tedy knížka vhodná jen pro děti bez demoličních sklonů.

1 21.03.2017

Kdyby nebylo té spousty stránek zmatečných dopisů na konci knížky, tak bych tomu aspoň jednu hvězdu dala. Za to, že jsem Vítka „Velrybu“ Pokorného před čtvrtstoletím milovala, asi stejně upřímně, jako jeho hrdinka zbožňuje Bena Cristovao.
Dala bych mu tu jednu hvězdičku třeba i za to, že autor stejně jako v jedničce dokáže napodobit neuvěřitelně blbou holku.
Jenže ten dopisový závěr jsem prostě nepochopila. Jestli v tom byl nějaký záměr, jakože třeba každý dopis byl parafrází nějakého slavného díla, tak jsem to v tom neobjevila. Spíš mi to přišlo jako (neskutečně zdlouhavé) protahování příběhu. A taky jako, když si autor v průběhu života rozepíše spoustu nápadů a pak si u druhé knížky řekne, že na to kašle, a „zbaví“ se všech rozepsaných námětů jedním vrzem, že je vecpe do knížky jako výplody choré mysli jedné z postav.
I celý zbytek knížky je psaný poměrně zápisným, neprostříhaným stylem, ale jako záchodový čtení se to dá přežít. Stejně jako první díl – tam tedy tu jednu ještě dám, ale tady, sorry!

Tady nějak nevím. A jak čtu komenty ostatních, tak v tom nejsem sama.
Skvělá psychologie postav, vcítění se do kohokoliv. Autorce věřím chlapa, dítě, nemocného, puberťáka, alkoholika,..., kohokoliv. Neobvyklý styl psaní ustála, i když svou věcností byl trochu monotónní, ale přesto dokázal vyvolat zvědavost na osudy jednotlivých postav. (Možná takovou až trochu bulvároidní zvědavost, chuť nakouknout k jiným, jak to chodí u nich doma.)
Převaha informativně podávaných detailů o jednotlivých hrdinech a minimum přímé řeči mi sice na jednu stranu vyhovovalo (hodně muziky za málo peněz, v dnešní době úspěchu krátkých textů ideální!), na druhou stranu to u mě vyvolávalo pocit – nepsala si autorka jen osnovu, podle které to pak chtěla napsat pořádně? Něco mi v tom chybělo – možná sblížení se s některým z hrdinů. O všech to bylo tak rychle, že jsem to u žádného pořádně nestihla, občas mi i málem splývali. Byla to pro mě sága v kostce, jako kdyby autorka vyprávěla memoáry něčí rodiny, ale vybrala jen ty nejnutnější informace (kromě tedy té podrobnější scény u moře, kde tedy došlo k velkému, až kontrastnímu zpomalení tempa příběhu). Ráda věřím, že to byl autorčin záměr a styl, a podle reakcí níže (a získaných ocenění) uznávám, že má své publikum, ale asi jsem čekala víc děje.
Rozhodně ale knížku nechci shazovat, nebo odrazovat budoucí čtenáře! Četla se velmi dobře, čtenář poznává příběhy ze svého okolí a je rád, že všude je něco.

2 02.03.2017

Protože je Šabach můj oblíbený autor, tak jsem spokojená i s těmito krátkými povídkami. Jo, jdou mu i „slohovky“, tedy psaní na zadané téma!

1 02.03.2017

Až teď, na stará kolena, jsem tuhle knížku dala komplet celou. Včetně všech básniček. VŠECH. Poezii obecně nemám moc ráda, ale dětskou zvládnu. Z téhle Hrubínovy kolekce jsem měla schizofrenní pocit – klasické zbásněné pohádky jako O Palečkovi, Karkulce, Smolíčkovi či Perníkové chaloupce jsou super, klasika kterou člověk odrecituje i po desítkách let. Ale pak hromady a hromady říkánek typu láska-páska, zavánějících grafomanií, vy nás ale zásobujete, pane Karfík!
Zato próza mě nadchla i teď, po letech! Pohádky jsou převyprávěné skvostnou, a přitom stále aktuální češtinou. Z klasických pohádek bych právě Hrubínův Špalíček doporučila pro čtení i menším dětem, protože tam je minimum slov, která by mohla komplikovat pochopení (max. „loubí“).
A obrovským plusem této knížky jsou samozřejmě Trnkovy ilustrace!

Knížka pohádek a pověstí z Ukrajiny. Četla jsem jako uspávanky na dobrou noc. No... U nás to ještě prošlo, my jsme rodina drsoňů a holčičkám se čtení o usekávaných hlavách a očích visících z důlků líbilo, ale obávám se, že u dětí citlivějších povah by to vedlo přinejmenším k nočnímu pomočování. Takže doporučuji přečíst nejdřív jako dospělák, vybrat si bezpečné pohádky jako např. O koblížkovi a zbytek mít jen jako studijní materiál (seznámení se s jinou kulturou, s jinými hrdiny a jinými interpretacemi pohádek známých z jiných zemí).
I když...
Nejlíp se holkám usínalo u těch nejdelších pohádek, protože byly skutečně nezábavné a monotónní. Tato nuda ale není chybou překladatele, ale holt těch pověstí samotných. Některé příběhy byly až uměle natahovány, nedodržovaly ani klasické pravidlo magické trojky – př. když šel bohatýr plnit úkoly, nebyly jen tři, ale třeba čtyři, nebo dokonce pět. Velice často začínalo vyprávění nepodstatnými informacemi, které jste už na konci dávno zapomněli, nebo vám naopak chybělo plnohodnotné dořešení nakousnutého.

Knížka ale za přečtení (aspoň čtenářem starším 1. stupně ZŠ) stojí.

28.02.2017

Číst detektivky Agathy Christie není jako – ježiš, vona čte detektivky, JENOM detektivky. To je naopak přesně to, co vědci a lékaři doporučují jako prevenci proti Alzheimerovi a podobným radostem. Jakékoliv zaměstnávání mozku, procvičování paměti a trénování logiky (kterých si při četbě ACH detektivek užijete až až) je totiž prevence jako prase.
Prasátko.
Pěti malými prásátky v tomto příběhu označuje na základě podobnosti s dětskou říkankou Hercule Poirot pět svědků vraždy sukničkářského malíře, za niž byla odsouzena již před šestnácti lety jeho žena a matka dívky, která Hercula požádala o přešetření dávného případu.
I když prozradím, že Hercule Poirot nakonec najde vraha skutečného, vlastně nic neprozrazuji, neboť kdo zná Hercula, tak ví, že ten je zkrátka neomylný. Teď mě napadá – kdyby se Hercule Poirot dnes setkal s Sheldonem Cooperem z Teorie velkého třesku, kdo z nich by měl pravdu?

Nedomnívám se, že by Agatha Christie měla nějakou vysloveně špatnou knížku. Z každé její práce je poznat nejen skvělý cit pro jazyk, ale hlavně velmi dobrá, až nadčasová znalost psychologie a jednání různých typů lidí. Perfektně se jí daří říct vše podstatné a přitom čtenáři neprozradit nic, čím chce překvapit. Nabízí čtenáři velké množství tipů na řešení. Čtenář může v průběhu četby hádat, jak to dopadne, a i když se trefí, stejně je zvědavý, jakým způsobem to ale nakonec bylo provedeno. Zkrátka, detektivka jak má být. (Všechny od ACH!)

7 17.02.2017

Jakože pro děti, jakože pro dospělé, čtenáři, vyber si. Podobně uzpůsobenou knížku napsal např. i Viewegh, jakože vyprávění stylem pro děti a přitom příběh (i) pro dospělé. Ale Vieweghovi se to povedlo, zatímco tady příběh nebyl dotažený, ani pro dětského, ani pro dospělého čtenáře.
Vyprávění o malé holčičce, která prožívá rozchod rodičů a další malé životní nespravedlnosti a omylem při tom vypije pivo. V pivním omámení k ní přilétá víla Pivoňka, která jí vezme na poznávací výlet, při kterém jí do nejmenšího detailu vysvětluje, jak vzniká pivo.
Knížka je vhodná spíš jako doplňující sranda-dárek, když někomu chcete udělat pivní narozeniny, pivní balíček.
Jinak ale pro mě knížka, kterou je zbytečné číst.

PLUSY: autor psát umí, hraje si hezky se slovy, je vtipný, milý, má mně osobně blízké názory a pohledy na život a svět.
Za hodně dobrý považuji jeho nápad na vílu Pivoňku (i když ho zahodil tím, že z ní udělal jen průvodkyni pivovarem - stručně řečeno).
Ozvláštňující je i grafické zvýraznění slova „pivo“ červenou barvou. Jestli je to však plusem, nebo mínusem, to nechám na posouzení každým dalším čtenářem.
MÍNUSY: autor místy tlačí na pilu, hodně zdůrazňuje, jakým supercool strejdou (Moem) je. Dosahuje tím bohužel, že mi jako čtenáři byl mírně nesympatický.
A co byl skutečný vopruz - exkurze v procesu výroby piva na asi čtyři kapitoly??? A naopak příběhový a dějový průběh celého roku shrnutý v půlce jedné kapitoly? Pfff!!!

17.02.2017

Bulgakova jsem zatím nikdy nečetla, ale na tuhle knížku jsem se hodně natěšila. Nejen proto, že alkohol a alkoholismus je moje téma číslo jedna, ale i ten profláklý obrázek a zvědavost, jak to v tom Rusku s tím chlastem doopravdy je (bylo).
Číst si o cizím alkoholismu je fajn, člověk se usměje aspoň hořce, ale když si uvědomí realitu, že takhle chlastáme všichni, tak je to spíš k pláči.
Povídky byly (ač skoro sto let staré) velice aktuální. Jestli pamatujete dobu komunismu u nás (příp. mladší ročníky – pokud jste koukali na seriál Vyprávěj!), tak jo, přesně tak to vypadalo i ve stalinském Rusku. Jen tam to asi bylo trochu drsnější.
Nicméně o té době, autorovi atp. vím kulový a proto je na této knížce sympatický poměrně obsáhlý doslov, což čtenáři věci neznalému výrazně pomůže se zorientovat. A také ho to zdeptá ještě víc, protože Bulgakovovův život nebyl tedy žádná sranda.

Za úžasnou věc považuji, že zpracování těchto povídek do češtiny bylo provedeno více překladateli, navzájem se doplňovali, probíhaly kolektivní úpravy. Dobrá ukázka toho, že týmová práce v tvorbě (i právě na těch životopisných vysvětlivkách) může fungovat.

Naopak za mínusy považuji, že z některých vyprávění čišela pochmurná nálada (cynismus, otrávenost, beznaděj) oproti očekávanému humoru ze satiry.
A některé povídky jsou absurdní, což není pro každého čtenáře.

1 17.02.2017

Skvělé povídky! Jeho velmi vtipné a vypointované satiry plné slovních hříček mě dostaly na první dobrou a často chodím "šmírovat" na autorův blog, kdy napíše informaci o tom, že vydává další sbírku!!!

17.02.2017

Na knížku jsem narazila náhodou, když jsem hledala dětskou knížku s hrdinkou Marjánkou, pro naši nejmladší. Tady je to sice spíš Marjanka (s krátkým a), ale i tak to účel splnilo. Velmi mě potěšilo, že autorka, od níž jsem četla oba díly jejího autobiografického komiksu (Persepolis), spáchala pěknou knihu i pro dětského čtenáře/posluchače.
Příběh je jednoduchý, doplněný spoustou hezkých obrázků, které jsou „návodné“ (tj. i předškoláci si můžou „číst“ sami). Dokonale zde zafungovalo ono známé „méně (textu) znamená více (zábavy)“.
Naše tři dcery (6,4 a 1,5) mají knížku od první chvíle ve velké oblibě (dokonce nejstarší hned hlásila, že zná i její holandskou verzi ze školky) a ani mne, jako dospělého předčítajícího, nenudí číst knížku pořád dokola.

13.02.2017

Na tuhle knížku jsem narazila, když jsem hledala dárek pro holčičku Barborku Peřinovou. Hlavní hrdinka se totiž také jmenuje Barborka a podtitul knížky zní „Pohádky pod peřinku“.
Celkový dojem z knížky mám ale (jako dospělý čtenář!) smíšený. Hrozně moc fandím autorům dětské literatury, ale ti „moderní“, rozuměj žijící, to mají holt těžké, všechno už tady jednou bylo a - většinou – líp. Dosazování moderních témat do příběhů s typickými pohádkovými postavami a prostředími na mě, odkojenou klasickými pohádkami, prostě pořád působí strojeně. I když např. u Čapkových Devatera mi to tak nepřipadalo, tak nevím...
„Kde se vzala duha?“ má své plusy - každé dítě potěší, když v knížce zahlédne své jméno a proto je fajn, že autorka dala pohádkovým postavám lidská jména (Anička a Kateřinka, nebo méně obvyklá Cyril, Rebeka,...).
Dobrý je i spojovací motiv celé knížky, ponaučení, že být jiný je ok. Ale právě tady se dostávám k těm mým smíšeným pocitům – na jednu stranu jsou příběhy „jednotné“ v tom, že jsou vyprávěné na jedno brdo: každá postava v jednotlivých příbězích je nějak jiná, ve všech příbězích (až na vodníka Bonifáce) je jinakost „správného“ druhu a hlavní hrdina tím trpí a v závěru si uvědomí, jak je fajn být jiný. Ta monotónnost schématu pohádek je trošku nudná. Naproti tomu je tam právě ta pohádka o Bonifácovi, která tam (z hlediska logiky) nepatří, vybočuje - Bonifác byl líný a vyhovovalo mu to a změnil se, až když svou leností ublížil. Podobnou „nekompatibilnost“ vidím i ve volbě názvu celé knížky, který s celkovým motivem nesouvisí. Spíš mi to přijde, že autorka měla spoustu (dobrých!) nápadů, ale vystřílela si je na jednom místě. Škoda!
Nejsilnějším plusem celé knížky jsou ilustrace Lenky Němcové, které mi vzdáleně evokují obrázky Radka Pilaře. A i děti (6 + 4 roky), kterým jsem knížku předčítala, je ocenily více než text.

09.02.2017

Humorná oddechovka
Četné užívání vtipných a trefných příměrů, v mnoha případech luxusních („v prdeli jak hnízdo roupů“), dobře vykreslovalo charakter hlavního hrdiny. Některá autorem chytře promyšlená přirovnání byla na Marcela, nabušeného kreténka, až moc sofistikovaná :oD
Čím jsem byla mile překvapená – nebyla to jen autorova exhibice hrátek se slovy, jak on už to umí, ale dal do kupy kompaktní příběh, s hlavou a patou, nenudilo to (ani mě, nesci-fistu) a bylo to čtivé a v rámci daného žánru věrohodné.
Co jsem jako nesci-fista nemohla ocenit nebo naopak tím být otrávená, je (díky neznalostí díla pana Wellse) míra autorovy fantazie. Nevím, co je ještě výmyslem z pera pana Wellse a co je výtvor Březinův. Jakože koupačka v kulatém moři je super nápad, ale jestli s tím už přišel někdo dřív, tak moje nadšení se trochu zmírní.
Celá knížka na mě působila velmi rychlým dojmem – určitě to je díky deníkovému zápisu, ale i kvůli charakteru Marcela – je takový poděs, v myšlenkách, že tím navozuje pocit, že i vše okolo se děje rychle.
Ale po řemeslné stránce se mi to fakt líbilo – počet postav tak akorát, rozhovory reálný (možná jen té čengliš tam bylo povícero), mírně napínavé zápletky, popisy dostačující, myslím, že pro sci-fisty jich tam je asi málo. Ale já to dílo za sci-fi nepovažuju, pro mě je to víc humor než sci-fi.
Za obrovské plus považuju Butche! Jeho ilustrace jsou výsledkem toho, že skutečně pozorně četl (nebo poslouchal) celý příběh a navodil přesně tu atmosféru a obrazy, které jsem měla v hlavě při četbě.
A jedna velká, závažná chyba – na svých předčítacích akcích autor servíroval suché rohlíky, ale laskominy se laskavému čtenáři po přečtení díla sbíhají na rozmražené kanárky!!!

5 31.01.2017