whiterose
přečtené 146
Zázračný úklid - pořádek jednou provždy
2015,
Marie Kondo
Kniha by měla být povinnou četbou hlavně pro ty typy holek, co si kupují věci (hlavně hadry) bez přemýšlení, pak jim jen leží ve skříni a obléknou si je možná 2x. O minimalismus jsem se začala intenzivně zajímat v posledním ročníku vysoké školy a hlavně po jejím dokončení. Možná to u mě souviselo s jakousi novou etapou života, kdy se snažím nezabývat se zbytečnostmi - tedy ani doma nehromadit krámy. Nejdřív jsem Marii měla spojenou hlavně s její metodou skládání oblečení. Ovšem jednou jsem se začetla do její knihy (kterou vnutil můj muž mé mamce :) a úplně mě pohltila, měla jsem ji přečtenou během cca 4 dnů. Díky knize jsem taky pochopila, že její metoda skládání oblečení nemá jen ten význam, že se ušetří místo. Jde i o to, že pokud budeme oblečení skládat do jakýchsi "nudlí" místo obvyklých komínků, oblečení se pak mnohem méně mačká. Je to tím, že na oblečení srovnané na sobě do komínků působí větší tlak, hlavně na to, které je vespod, takže pak na oblečení vznikají nepěkné rýhy. Plus máme tendenci zapomínat na oblečení, které je na dně komínků. Já byla vždycky spíš minimalista, ale po přečtení knihy jsem svůj úklid ještě vylepšila. Mou specialistou bylo hlavně shraňování různých kabelů často od mobilů, které už dávno nemám, taky některých (už dávno nepotřebných) dokumentů. Cítím se mnohem líp, když jsem ty věci vyhodila. S některými věcmi nesouhlasím, třeba s vyhazováním různých zápisků z přednášek a kurzů. Nebo když doporučovala vyhazovat náhradní knoflíky, které se prodávají s oblečením, to jsem si fakt klepala na čelo. Velké minus knihy je to, že všechno doporučuje vyhazovat, přitom plno věcí se dá dát na charitu (nebo aspoň rozstříhat na hadry, pokud je to dobrý materiál). Rozhodně ale nesouhlasím s těmi, podle kterých by se dala kniha shrnout do jednoho delšího článku. Sice to působí na jedno brdo, ale to je jasné, metoda je u všech věcí stejná. Jenže u každého druhu věci je důvod k vyhazovu jiný. U starých dokumentů jednoduše to, že se mezi nimi špatně hledají ty potřebné dokumenty. U starých fotek jde o to, že nám mohou připomínat minulost, ještě k tomu třeba špatné vzpomínky, u oblečení je důvod k vyhazovu, že nám není pohodlné, necítíme se v něm dobře atd. A když jsou podle vás její rady takové málo objevné a intuitivní, proč se teda jimi většina lidí neřídí? :) To je přesně ten problém - plno lidí považuje schopnost uklízet a rozlišovat potřebné věci od nepotřebných za tak samozřejmou, že to vůbec neučí další generace. Neznám ani ve svém okolí snad nikoho, kdo by si nikdy nepostěžoval, že má toho doma moc, musí věci protřídit a něco vyházet. Evidentně schopnost uklízet a třídit není tak samozřejmá, jak si myslíme.... celý text
Střed se hroutí zevnitř
2011,
Elyn R. Saks
Knihu jako takovou bych ohodnotila 5 hvězdami, chování Elyn v minulosti spíš jen 4. Ze všeho nejdříve musím vyjádřit autorce knihy obrovskou poklonu, že s tak závažnou duševní nemocí dokázala vystudovat prestižní školy a vést normální život. Nebylo mi však sympatické chování k lékařům, neustále si snižovala dávky léků, protože se nehodlala se svojí nemocí smířit. Brát léky pro ni znamenalo selhání, slabou vůli, slabý charakter. Vlastně byl její přístup opačný oproti Andymu, který napsal knihu o své bipolární afektivní poruše. Zatímco jeho neustále nutili psychologové do rozebírání jeho dětství a on chtěl přitom spíš vhodné léky, Elyn naopak chtěla spíš psychoterapii, léky nechtěla, a lékaři v USA jí to rozmlouvali s tím, že léčba nemoci pomocí léků je lepší než se neustále rýpat ve svých symptomech. Jsem ráda, že nakonec (i když dost pozdě) Elyn dospěla k názoru, že není nic špatného na tom, se léčit s duševní nemocí. Přestala si snižovat dávky léků a respektovala nařízení lékaře. Přirovnává to k tomu, když někdo má zlomenou nohu, taky člověk přijme to, že musí nosit berle, nepovažuje to za žádný znak slabosti. Bohužel o psychických nemocích si stále spousta lidí myslí, že brát na ně léky je důkaz slabosti a že si člověk své problémy neumí řešit sám. Jenže léčba psychických poruch není jako třeba dát si Ibalgin na bolest hlavy, není to o tom, že by člověk pomocí léků jen potlačoval symptomy nemoci a nesnažil se najít příčinu. Kniha je zajímavá i z hlediska práva, autorka řeší práva duševně nemocných lidí, zda mohou třeba odmítnout medikaci. Nebo zda je v pořádku je násilím připoutat k posteli. Zarazilo mě, že tyto praktiky se skutečně ještě ve 2. polovině 20. století děly, myslela jsem si, že se to dělalo tak kolem roku 1900, kdy opravdu skoro žádná vhodná léčba neexistovala.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane Vera Felscherinow
Velmi čtivá a záživná kniha. Obdivuji její odvahu tak do detailů vylíčit svůj příběh. Ovšem ty její neustálé pokusy o odvykání mě po určité době začaly už štvát, třeba týden vydržela bez fetu a pak si řekla, že ta procházka po městě bez "háčka" není ono a má na to chut', tak si přece zase dá. Připadalo mi, že fyzická závislost u ní nebyla hlavním problémem, spíše ta psychická. Když byla čistá, neměla se vlastně s kým bavit, protože její přátelé byli vlastně jen fet'áci. Muselo pro ni být hrozné číst neustále v novinách o svých přátelích, kteří zemřeli kvůli heroinu. Divím se, že ji samotnou to nedokopalo k tomu definitivně s fetem skoncovat. Nemůžu ale říct, že bych ji nějak litovala, chápu, že to měla doma těžké, ale člověk přeci může své problémy řešit i jinak než drogami. Nicméně mě kniha velmi zaujala a dávám 4 hvězdy, inspirovalo mě to k tomu přečíst si i pokračování "Můj druhý život" a také se podívat na film My děti ze stanice ZOO.... celý text
Padesát odstínů šedi
2012,
E. L. James (p)
Knihu jsem si půjčila z knihovny, rozhodně bych si ji nekoupila. V podstatě na ní není nic originálního ani výjimečného - kompozice, stejně tak jazyk. Příběh je také klasické klišé o chudé holce, co se zamiluje do boháče. Opět nic, co by tu už předtím nebylo. Hodně mě iritovaly pasáže "vnitřní bohyně" nebo jejího svědomí, bylo to otravné a je to jeden z důvodů, proč se mi film líbil víc než kniha. Ovšem jako oddychové čtení je to fajn. Je to nenáročné, napsané hodně jednoduchým jazykem, což je ale také jeden z důvodů, proč má ta kniha takový úspěch. Postava Kate mi přišla v knize mnohem víc otravná a zvědavá než ve filmu, další důvod proč mám radši film než knihu. Neodsuzuji to, rozhodně bych to nenazvala odpadem jako někteří. Spíš je to zkrátka typ knihy, co člověku nedá nic do života. Hodně se mi líbilo přirovnání, co sem někdo psal do komentářů - čtení této knihy je jako když člověk jí pytlík chipsů, nemůže přestat, protože ho to neustále nutí jíst dál a dál, ale když dojde na dno balíku, uvědomí si, že mu to bylo k ničemu a nezasytilo ho to. Dost tomu podle mě uškodilo i to, že byla kniha prezentována jako kniha o hustém BDSM, takže každý čekal opravdové BDSM, kdežto v knize byl jen slabý odvar.... celý text
Život s Madonnou
2008,
Wendy Leigh
Po přečtení této knihy u mě nastalo rozčarování... nechtělo se mi věřit, že Madonna je taková mrcha a doufám, že ne všechny informace z knihy jsou pravdivé. Nevadí mi, že odkrývá její "temnou" stránku, velký mínus knihy vidím hlavně v tom, že je po umělecké stránce dost slabá. Je vidět, že Christopher není žádný spisovatel. U prvních 100 stran jsem měla co dělat, abych se tím prokousala, zato druhá polovina knihy je zajímavější. Když to srovnám třeba s knihou od Lucy, která vyšla ve stejném roce, musím říct, že tu jsem četla téměř jedním dechem a měla jsem ji přečtenou během pouhých 5 dní a opět se k ní ráda vracím. Knihu Christophera si asi zastrčím do knihovny a už se k ní znovu nevrátím. Určitě není špatná, ale ani ne kdovíjak kvalitní a nepřijde mi fér zveřejňování některých dost intimních informací, které by dle mého názoru měli znát jen Madonnini nejbližší. Rozhodně však Madonně nechtěl touto knihou uškodit, z knihy je znát, že ji má velmi rád a vždy se i po rozhádání chtěl opět se sestrou smířit a najít si k ní cestu zpět.... celý text
