witiko přečtené 676

Lidové umění Krkonoš 2013, Kamila Antošová

Krkonošský národní park: Kouzlo Krkonoš 2014, Jan Štursa

Krkonošská tundra 2000, kolektiv autorů

Óda na Ódina 2022, Sebastian Komárek

V době, kdy se všichni až poněkud módně vrhají na japonské haiku ve snaze naplnit jeho principy, mi imponuje už samotný nápad autora zkusit poetiku, jež je nám zeměpisně a kulturně podstatně bližší, avšak mentálně daleko a mnohem vzdálenější. A jsem příjemně překvapený! Nejenže perfektně zvládl formu (nakolik to čeština umožňuje), ale přesně vystihl i heroickou, přímočaře prostou náladu starogermánské poezie. Takže žádná křečovitá, nebo formalistní snaha o nápodobu, ale skutečná poezie, která působí nejen bohatým jazykem vázaným podle aliteračních pravidel (i s využitím kenningů, variací a run), ale i svým prapůvodním zemitým výrazem.... celý text

Ty TexTy 1991, Oldřich Janota

Když jsem se dnes dozvěděl, že autor odešel do svých tichých krajin, vzpomněl jsem si, jak moc pro mě v mé mladé dospělosti svojí introvertní a fantazijní, a přitom nesmírně hlubokou a nebojácně experimentální poetikou znamenal. Touto sbírkou textů z raných devadesátek jsem listoval s úžasem, který ani po těch letech nevyhasíná: "Tak jako opilý muž na rohu, který byl náhle zasažený bleskem. Jsme poznáním podobni zralým plodům a nakaženi steskem." Jako poctu a poděkování autorovi doplňuji foto, popis, další náležitosti a napravuji název, který v tiráži správně zní TY TEXTY, což odráží autorův hudební minimalismus, kdy začátek fráze je stejný jako její konec, takže ji lze opakovat pořád dál jako mantru, která končí tam, kde začíná, a začíná, kde končí, takže ani nekončí ani nezačíná, podobně jako v textu: "Tou tichou cesTou". A já věřím, že právě taková je i cesta, na kterou se dnes Oldřich Janota vydal. Třeba se tam někdy zase spolu potkáme.... celý text

Ohniště v obýváku 2024, Jan Zrzavý

Zahrnuje mladší texty než současně vydaná "Jak to chodí u opic", ale lze tu doslovně zopakovat, co píšu i tam: Chytré a poučné, duchaplně vtipné, zdravě provokativní a roztomile nekorektní, ale vždy přesné, trefné a zábavné. Jsou to takové obzvlášť pikantní jednohubky velmi rozmanitých chutí, osvěžující a provětrávající základní přesvědčení a představy o světě. Příspěvky obou autorů se skvěle doplňují a nelze se začít nudit. Všudypřítomný přírodovědný nadhled je ohromně osvěžující. Zajímavé je, že ani starší texty zásadně nestárnou, ale naopak se samy od sebe tváří v tvář současnosti překvapivě aktualizují. Vřele doporučuji všem otevřeně přemýšlivým!... celý text

Deset deka hladké mouky – haiku 2024, Jan Ziny Vávra

Jedno z nebezpečí, které hrozí všem pokušitelům haiku, je, že to bude banalita na tři řádky. Nerad to říkám, ale pro mě je jich tu většina ("Naše jídelna – / každé úterý je / dršťková polévka"), ale ani rytmicky to v nich nešlape. Některá haiku chtějí mít nápad ("Dvě babky na vsi / volají, co je nového / – bez mobilu"), podtext ("Vzal jsem Kerouacka / sebou / na cestu"), vtip ("Kejhání kachen / – dostal jsem otázku / co chci k obědu") nebo dvojsmysl ("Přes hledí / je vidět muška / – na květině"), ale to chtění je tam příliš patrné a snaživé, takže to nefunguje. Alespoň tedy na mě – samozřejmě je to subjektivní, všichni vnímáme jinak, všímáme si jiných věcí, a to, co je pro někoho banální, může být pro jiného pozoruhodné a naopak. Tohle všechno haiku citlivě odkrývá, takže prostě přiznávám, že se s autorem skoro vůbec nepotkávám. Jistě i tady se najdou jednotlivé skvosty ("Strom bez listí / – svléká se s večerem / v protějším okně"), ale musím říct, že asi nejvíc mě sbírka oslovila svými ilustracemi.... celý text

Za tichem: Novohradské hory 2024, Jan Štifter

Pro čtenáře zdaleka, kteří Novohradské hory neznají, může tahle knížka od známého autora zprostředkovat kouzlo česko-rakouského pomezí, ale i těm, kteří to tu trochu znají (jako jsem já), dá pár dalších tipů k objevování nebo porovnávání dojmů. Trošku paradoxní je lákat turisty na tichá místa bez turistů, protože jak víme, i jedna kniha může způsobit až nechtěný turistický boom (jak by mohli vypravovat např. obyvatelé Žítkové a moravských Kopanic). Ale Novohradsko není snad natolik dramatické, aby to hrozilo i tady. Po obsahové stránce jistě existují daleko důkladnější místopisy, tenhle je spíš subjektivní, osobní a tudíž velmi výběrový, ocenil bych ale krásnou grafickou úpravu včetně fotografií – jak historických, tak i současných náladovek. Celá ta kniha hezky vystihuje místního genia loci a je to sice jen letmý, ale půvabný polibek Novohradskými horami. Jinak se mi moc líbí, že kromě míst autor zařadil i vyprávění o třech zajímavých osobnostech tohoto kraje.... celý text

Ymiho lebka 2024, Miroslav Pech

Mimořádně silná a přitom sdělná poezie, ve které se nejhlubší osobní prožitky (láska, ale i bolest) prolínají se severskou krajinou, historií a mytologií. Islandská krajina je utvořena z tak základních elementů (kámen, oheň, oceán, vítr...), že dobrý básník, který ji dokáže prožít, vyjádřit a evokovat, se přirozeně dotýká něčeho absolutního. Doporučuji všem, kterým střelka srdce míří na sever... ale nejen jim. Doporučuji i těm, kdo si myslí, že poezie pro ně není, protože je nějak divně složitá a nesrozumitelná – tady pochopí, jak poezie v dotyku s úplně základními věcmi vlastně vzniká a že skrze ní promlouvá nejen individualita autora, ale také genius loci prostředí, krajiny a jejích živlů. Oceánský vítr se žene po louce Zvlněná tráva mluví ze sna... celý text

Usedlost 2024, Maria Turtschaninoff

Pro mě jde o literární událost letošního roku, která má všechno, co mám rád – finskou přírodu, sepětí člověka s místem napříč generacemi jednoho rodu a magický realismus, kde se sny, staré příběhy, pověsti a předkové stále nějakým způsobem objevují v životních příbězích současníků. Je tu i hodně prvků severské lidové kultury, zvyků, znalostí, dovedností, řemesel, zkušeností a těžkých osudů. Fascinuje mě, jak přirozeně autorka dokázala zaplést jednotlivé příběhy nositelů jednoho rodu v průběhu pěti staletí nejen mezi sebou, ale i s proměnami místa a velkými dějinami, které i na tuto venkovskou samotu osudově doléhají. Vše se tu prolíná jako ty úponky vegetace na obálce i krásných průvodních ilustracích a jak se výstižně píše na předsádce: "Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země". Knihou prostupují i opakující se motivy, jako je např. tajemná žlutá orchidej rostoucí na blatech, jejíž jméno nikdo nezná. Samotný žánr je pozoruhodný, protože jde vlastně o povídky, které se svou provázaností a vazbou k jednomu rodu a jednomu místu skládají do románu, a tak jde současně o kapitoly – a všechny jsou velmi silnými lidskými příběhy. Určitou ženskou moudrostí a intuitivním vhledem do charakterů a prožitků postav mi to připomnělo mou jinou oblíbenou knihu "Čarování s láskou" od Louise Erdrichové z úplně jiného konce světa. Líbilo by se mi, kdyby kniha byla vybavena rodokmenem postav pro snazší orientaci napříč kapitolami / generacemi, i když na druhou stranu ta přesná genealogie tu není tak důležitá a není důvod se v tom příliš utápět. Nevím, co víc k tomu napsat, prostě kniha, která má obtížně pojmenovatelné kouzlo a nedá se dostatečně vynachválit: 110%.... celý text

Směšné lásky 2015, Milan Kundera

Žert 2007, Milan Kundera

Poetický slovník 1997, Josef Brukner

Předchozí komentáře opěvující tuto knihu jako ve své podstatě poetický počin, jak poeticky psát o poetice, jsou přesné, já tedy dodám jen jiný příměr – je to úžasná sbírka motýlů, kteří však nejsou připíchnutí na špendlík, ale můžete si je zblízka prohlédnout a potěšit se s nimi i v jejich (ale i svém) zcela svobodném poletování z květu na květ.... celý text

Kafka v kostce 2024, Nicolas Mahler

Zajímavě sestavená mozaika vzpomínek, citací z děl, deníků a korespondence a karikatur, je zábavná a dobře se čte. Přesto podle mě neukazuje Kafku v tom, v čem je zajímavý a nadčasový. Je to jen letmý pohled na vnější fazónu jeho života a díla. Přiblížení námětů jeho textů je tak zkratkovitě nadsazené, že tomu, kdo Kafku nezná, bude smysl unikat a jen posílí stereotyp Kafky jako temného, nepochopitelného a depresivního autora. To je ale asi úděl komiksového žánru, že ten obraz je natolik zhuštěný a sražený, že je otázka, nakolik může být vůbec pravdivý. Život a odkaz kohokoli (natož pak tvůrce) je natolik vrstevnatý a komplikovaný, že vystihnout jej komiksem v kostce asi prostě nelze. Komiks je jako křivé zrcadlo, které něco zveličí, něco skryje a tomu všemu dá poněkud jiný poměr.... celý text

Stará škola 2021, Josef Kroutvor

Tuhle nenápadnou knížečku jsem si úmyslně nechal pro svůj jubilejní pětistý komentář. Ve své podstatě je to naprosto odzbrojující manuál nostalgického staromilectví, tedy oslava všeho toho, co tak nějak patří k přirozené a původní životní zkušenosti a co nám přinejmenším v podvědomí bude stále zůstávat jako nenaplněná touha či potřeba, až to digitální, virtuální a AI svět zcela převrství. Určitě nedoporučuji číst tyto krátké úvahy v jednom zátahu, protože jsou pocitově a významově poněkud "jednostrunné", ale jako jednohubky před spaním, do čekárny nebo dopravního prostředku jsou ideální. Drobné eseje o nejrozmanitějších podnětech, které lze ještě smyslově a tělesně vnímat. Nečekejte žádné pronikavě nové poznatky, ale spíš připomínky toho, co už tak nějak dávno tušíte nebo víte, že k životu potřebujete. Zvlášť bych ocenil i krásnou knižní úpravu nakladatelství, které má (shodou okolností?) stejný název jako tato kniha. Závěrem jeden výrok jiného staromilce, spisovatele Ludvíka Vaculíka, který mi tato kniha připomněla. Když se ho v jednom rozhovoru kdosi ptal, jestli mu nepřipadá, že je svými konzervativními názory dost pozadu, odpověděl: "Ne, mně spíš připadá, že jsem napřed." A přesně o tom je právě i tato kniha. O tom co ztrácíme, ale přitom budeme stále hledat.... celý text

Labuť a lovec 2024, Jiří Březina

Zrovna nedávno jsem přečetl výbornou populárně odbornou knihu na stejné téma "Měnící se svět", takže toto byla velmi vítaná beletristická třešnička. Mohu autora jenom pochválit, jak dokázal vše pečlivě nastudovat a využít to, co víme nebo tušíme z archeologických pramenů nebo etnologických analogií. Že se vůbec pustil do mezolitu jako období, které je mezi laiky poměrně neznámé a ani nebývá často literárně zpracovávané, a navíc dokázal příběh umístit do zcela přesných lokalit, kde jsem doma, je skvělé! Z literárního hlediska jde o víceméně tradiční vyprávění, i když je zajímavé (jak si jeden z předchozích komentátorů povšiml), že tu záměrně schází přímá řeč. V první polovině je dějové napětí spíš nahrazeno detailním vylíčením způsobu života a prostředí, naopak druhá polovina utíká rychle a napínavě jak detektivka. Můj problém byl, že jsem víceméně tušil (zejména na základě popisu vzhledu postav), odkud asi Labuť "přiletěla", takže vše postupně víceméně směřovalo k tomu, co jsem očekával. Líbilo by se mi víc prvků magického realismu (kterým je příběh vlastně jen orámovaný) a možná i méně tradiční, experimentálnější forma vyprávění, což by se podle mě k tehdejší mentalitě těsného prolínání fyzického s magickým/spirituálním spolu s odlišným vnímáním času velmi hodilo. Na druhou stranu autor pouze nepopisuje způsob života a technologii, ale také vystihuje odlišné vnímání práce, času, povinností a autority, v nichž se první zemědělci tolik odlišili od lovců a sběračů. Na závěr je třeba pochválit i vkusný výtvarný doprovod a celé knižní zpracování edice. Opravdu hezká kniha, doufám, že tento zdařilý úkrok autora od detektivky do archeologické beletrie nebude poslední.... celý text

Sýkorník - dvojsbírka haiku 2024, Katka Soustružníková

Moc zajímavý nápad propojit dva současné autory téhož žánru do jedné česko-slovenské dvojsbírky, náladově vyladěné a propojené krásnými ilustracemi. Oba autory spojuje formální dokonalost a všudypřítomné přírodní a zejména ptačí motivy (název není náhodný). U Katky Soustružníkové je "jemně vyladěná optika", jak výstižně píše autor předmluvy, na můj vkus občas vyladěná až příliš jemně, takže mi řada haiku zní jen jako konstatování, které mi nevyvolá žádný zvláštní pocit, prožitek či dojem ("Pěšinou domů / o nohy se otírá / svízel s kopřivou"). Naopak tam, kde se autorka od popisu konkrétního odhodlá k větší abstraktnosti, náhle zazní silná a sdělná zkušenost ("Deset dvacet let – / před pikolou ani za / nikdo nestojí"). Autorka má výborné situační nápady, přesněji řečeno umí si všimnout nenápadných, ale pozoruhodných okamžiků ("Prásknutí dveřmi – / vystřižení motýli / vzlétli do kouta") a občas dokonale rozvine zdánlivě obyčejný, ale v jemných odstínech světla malířsky zachycený obraz ("Vlnka za vlnkou / v odlescích rybáři / zatahují sítě"). Čtenářsky nejšťastnější jsem, když se do paradoxního obrazu smísí více pozorovaných úrovní ("Bouře utichla – / ve výmolech pěšiny / se chvějí hvězdy"). Totéž umí i druhý autor ("celodenný dážď / vidím se aj uprostred / kravského lajna"). Básně Petera Kovalika na mě převážně působí silněji tím, že se nebojí mezi řádky ("späť od lekára / skorocel vánok vážka / biele oblaky") a nebo zcela otevřeně ("na cintoríne / čítam tu odpočíva / na mene mucha") přiznávat témata stárnutí, smrti a pomíjivosti ("tiahnu oblaky / také už neuvidím / keď si nájdem čas"). Také se mi velmi líbí schopnost vystihnout prchavost dějů vyjádřením jejich nejednoznačnosti ("preletel tam vták / alebo nepreletel / ešte len svitá"). Tenhle mezistav mezi "buď" a "nebo" přesně vystihuje i haiku první autorky "Hraniční hora / a modro mezi mraky / na obou stranách". Obecně jsou oba autoři vynikající pozorovatelé ("dievča na dvore / keď si rozpleite vrkoč / vidno aj vánok"), ale ještě lepší jsou tam, kde se jim povede na úkor doslovného popisu dostat mezi řádky něco, co je nevyřčené ("vysídlený kraj / ľudské stopy pri mláke / to já sa vraciam" anebo "Rozbitá bota – / se soumrakem v dálce / známé úbočí"). Ale to je výzvou nejen žánru haiku, ale i veškeré poezie.... celý text

Karel Klostermann a zrod Šumavy 2023, Veronika Faktorová

Knižní a grafickou úpravou opravdu povedená a krásná kniha – v podstatě výstava, kterou si můžete v klidu projít a pročíst doma v křesle. Moc se mi líbí i to, že autoři zbavují Klostermanna přemíry toho až kýčovitého pelu, kterým je pokrytý, a zvlášť toho, jak naprosto nevhodně a nesprávně sloužil (a asi ještě bude) k nedávné legitimizaci Šumavy jako zdroje dřevařského a turistického průmyslu oproti zájmům samotné přírody. Na druhou stranu mám ale s knihou jeden zásadní problém, a to je, že podle mého názoru vylévá s vaničkou i dítě. Neboli nedoceňuje Klostermanna jako opravdu dobrého spisovatele. Autoři sice nikde přímo nepíší, jak jeho díla hodnotí z literárního hlediska, ale celá kniha vyznívá tak, že "velkého spisovatele" z něj udělala šikovná nakladatelská strategie, reklama, nabíhání čtenářskému vkusu, dobové národnostní potřeby a rozvoj turismu. Dokonce i v té době Klostermannova nepopulární národní snášenlivost je pro autory spíš důvodem porevoluční a dnešní glorifikace než něčím hodným uznání. S tím zásadně nesouhlasím, a proto jednu hvězdičku ubírám. Přes to všechno je totiž Klostermann dodnes čtený proto, že uměl zatraceně dobře psát, a při vší úctě k autorům jsem i přesvědčen, že ačkoli viděl Šumavu ze svého nutně dobového a ne zcela objektivního hlediska, musel znát tehdejší poměry na Šumavě daleko lépe než jakkoli erudovaní teoretikové po více než stech letech. On totiž nepsal jen o Šumavě, on psal i lidech a slouží mu ke cti, že nepsal jen to líbivé, co se po něm chtělo, ale dokázal upozorňovat a připomínat i kontroverzní, konfliktní a především trvale nadčasová témata. Zkrátka si myslím, že to autoři s tou jistě potřebnou demytizací trochu přehnali.... celý text

Pasáže 2024, Michal Ajvaz

Vzpomínám si, že oproti Ajvazovým románům, které jsem přečetl na jeden nádech (Cesta na jih, Města) a kde mě odpoutaná fantazie bavila od začátku do konce, aniž by mě znudila, jsem už v několika jeho románech narazil na části, které jsem musel přetrpět (Prázdné ulice a Lucemburská zahrada). V tomto románu ovšem Ajvaz natahuje strunu čtenářské trpělivosti a vstřícnosti až k prasknutí. Některé části a příběhy jsou skvělé (Večeře pod palmami, Sixtova aféra...), jiné jsou ale téměř k nepřežití (Stavba, Temný vesmír, odvíjející se Pás...). Často už čtenář musí vyloženě přijmout surrealistickou estetiku (Zlatá souhvězdí, Létající oko...) aby dokázal nejen sledovat sled obrazů rozvíjených v nekonečných větách (např. jedno souvětí na s. 405-406 má 30 řádek!), ale ocenit i specifický absurdní humor, jako třeba: "viděla... bílé zdi vyvolávající nejasné vzpomínky na jakési letní dopolední Zvěstování, z něhož si pamatujeme jen to, že se odehrávalo na pozadí vitríny s porcelánovými hrníčky a benátskou gondolou z bakelitu a že při něm kdesi v hloubce domu chrčela vodovodní trubka". Přitom všem umí Ajvaz krásně vystihnout a evokovat situace i psychologii postav, což ovšem už dávno známe z předchozích románů, a také tady se projevuje jeho schopnost multimediality, kde jsou některé části textu popisem vyprávění, jiné zase filmu, divadla, komiksu atd., a to ve vzájemném vrstvení, kdy např. na odvíjejícím se pointilistickém pásu vidíme komiks vytesaný do soch, přičemž to celé je vyprávěním někoho, co mu vyprávěl někdo jiný o tom, co mu vyprávěl někdo další... V tomto románu jsem měl ale neodbytný pocit absence jakékoli kompozice nebo autorské strategie, nápady se tu vrší ve vrstvách, kde se ztrácí jakékoli tíhnutí k ústřední myšlence, kterou by pravděpodobně měly být pasáže jako "průchody souvislostí", které různé příběhy propojují v jeden jediný. Ano, oba příběhy, plné jiných příběhů, jsou spojeny podobnostmi a souvislostmi, ale co dál? Ani samotnému vypravěči se to v závěru nechce víc luštit. Dokonce jsem tu začal být vyloženě alergický na stále se opakující Ajvazův motiv forem (tvarů, slov, písmen...), jež se rodí z prázdnoty a zase se v ní rozpouštějí. Kolikrát jsem už tohle od Ajvaze četl? On to samozřejmě dokáže vyjádřit krásně a básnivě asi sty různými způsoby a obrazy, ale čeho je moc, toho je příliš. Výsledkem je nuda z opakování. Také už mi začaly jít na nervy všechny ty jeho typické postavy staromládeneckých (vlastně až poněkud autistických) umělců, tvůrců, interpretů usilovně hledajících své vize, jež jsou běžnému životu až příliš vzdálené. Na Ajvazovi mám rád, že oproti jiné současné české literární produkci, jež se zhlédla v dějinných a rodinných traumatech, mi dává možnost snít a jít pod povrch věcí, ale v tomto románu mi jeho odpoutaná fantazie a gejzír nápadů přinesly namísto obrody spíš vyčerpanou letargii, která nemá daleko ke čtenářské mdlobě... Ale statečně jsem dočetl až do konce a jistě, tak jako u všech Ajvazových knih, mi něco z toho všeho zůstalo v nejspodnějších zásuvkách paměti. A ano – to je třeba přiznat – , při čtení se mi často odkudsi z podvědomí vynořovaly motivy a situace z jeho starších knih, které jsem už zdánlivě zapomněl. Jako by průchody nevedly jen z jednoho příběhu této knihy do druhého, ale i skrz naskrz všemi jeho dosud napsanými knihami!... celý text

Pink Floyd 2007, Nick Mason

Knihu jsem nečetl tak poctivě a dopodrobna, jak je napsaná, spíš jsem si jen vyzobával okolnosti vzniku jednotlivých alb a proměnu vztahů mezi členy skupiny. I tak ale můžu říct, že Nick Mason píše sympaticky, vtipně, skromně a s nadhledem. Asi nejvíc mě překvapilo to, co jsem si nikdy úplně neuvědomil, totiž že kromě hudební a koncepční nápaditosti stála za úspěchem a jedinečností skupiny také značná porce technologického (zvukového a nahrávacího), ale také scénického a vizuálního inovátorství, což souvisí s tím, že tři členové skupiny začínali (a seznámili se) během studia architektury na londýnské polytechnice. Kniha má hezkou pointu v příslibu smíření mezi Watersem a ostatními, ale... jak dnes víme, s válkou na Ukrajině to vyústilo do definitivní roztržky a ten příkop už těžko někdo zasype. Škoda, že kniha nekončí posledním albem The Endless River, okolnosti vzniku této "labutí písně" by byly zajímavé. Její poslech mě dojímá, což mě vede k podezření, jestli už také nejsem tak trochu dinosaurus...... celý text