witiko komentáře u knih

Veletok souvislostí a vzpomínek osobní i kolektivní paměti. A krásný nápad oslavit tímto kulturně-historickým cestopisem jedinou českou řeku (na Moravě je to Odra), která nás tak překvapivě těsně spojuje s mořem (po kterém nikdy nepřestaneme toužit) a tím pádem i se zbytkem Evropy. Sledování toku Labe od pramene až po ústí, přesněji až po ostrov Helgoland, nás vyvádí z ohraničené kotliny příliš českého pohledu a otevírá nás širšímu kontextu. Přesně to vede autorovy úvahy a komentáře. Řeka je tu tedy nejen předmětem popisu, ale i literární metodou, způsobem myšlení. Co mi trošku chybělo, je i dávnější, třeba už pravěká nebo starověká historie (např. etymologie jména řeky a nejstarší mapová vyobrazení či zprávy o ní) a také mě poněkud iritoval zbytečně dramatizující styl psaní v úsečných větách často začínajících opakováním věty předchozí. Ale četl jsem s velkou chutí a zvědavostí. Knize by rozhodně slušela pevná vazba a aspoň pár náladových černobílých fotografií. A sám mohu doplnil hezký příběh, který vysvětluje, proč je Labe od Mělníka stále Labem, ačkoli by mělo být Vltavou. Paní průvodkyně v mělnickém podzemí vyprávěla našim dětem, že je to proto, že pod Mělníkem se Vltava vdává za Labe a jako žena si bere jeho jméno. To je tak hezké a půvabné, že to prostě musí být pravda.

2 07.11.2024

Je mi moc sympatické, že se tak introvertní autor, jako je Jiří Hájíček, pustil do tak palčivého tématu s implicitním politickým podtextem. Asi totiž nebudu daleko od pravdy, že místo onoho draka by v názvu knihy klidně mohl stát Agrofert. Ono to nikde v knize nezazní a postavy se ptají a tápají, co je to ten Big Dragon, když dokáže vyplatit až šestinásobek ceny akcie, vlastně zač, ale stačí mít trochu povědomí a je to jasné. Takže je to o tom, jak nám byl tvrdým byznysem bez jakéhokoli vztahu ke krajině a skrupulí spolu s řadou malých zemědělských podniků ukraden i venkov samotný, přesněji to, co z něj ještě z dob kolektivizace a divoké privatizace zbylo. Podobně i Peštovna mi až nápadně připomíná (bohužel však ne svým koncem) faru v jihočeských Dolních Slověnicích... Kniha je výborně napsaná, napínavá, přitom hlavní linka schramstnutí zemědělského statku není jediná a vcelku jsou tu dobře vystihnuté celkové poměry na venkově na pokraji společenského rozkladu. Oceňuju i závěr, který sice není veselý, ale i tak z něj jistá naděje (krásně vyjádřená narůstající mírou světla na Tomášově expozimetru) vyplývá – natlačí citově na pilu už jen proto, že vše, co se stalo, se dozvídáme až s časovým odstupem, což je velmi chytré řešení. Milostná linka mě tolik nebavila a spíš měla retardační funkci prodlužovaného napětí, jak to dopadne se statkem, ale to je dost individuální. V každém případě Hájíček umí skvěle vystihnout situace, prostředí i náladu přes drobné detaily (tady se dobře zúročují i jeho zkušenosti autora haiku), jen psychologie některých postav mohla trochu víc prokreslená. Třeba o Vlastovi toho od začátku do konce nic moc nevíme (jen že je nimrod a zemědělec srdcař), Kristýna je zase holka, která neví, co chce (ale nakonec to snad dostane), ale stačí to? V každém případě jsem četl s chutí a moc mě to bavilo. A ještě jednou opravdu velké plus (neboli jedna hvězdička navíc) za to důležité a smutné téma!

7 23.10.2024

Troufám si tvrdit, že jde o jednu z nejdůležitějších knih tohoto roku, která velice detailně analyzuje fenomén, který jako houba nebezpečně prorůstá do všech oblastí života a zasahuje politiku, společnost, mezilidské a rodinné vztahy, vzdělání a obecně způsob myšlení, získávání a zpracovávání informací. Oproti jiným na podobné téma není zaměřena ani tak na (záměrně šířené) dezinformace, jako spíš na misinformace vznikajících jako zoufalá reakce na stres ze složitosti a komplexnosti současného světa a života v informační společnosti. Je velice dobře napsaná, názorná i čtivá, s celou řadou souvislostí a příkladů psychologických experimentů, navíc psaná až překvapivě citlivě, bez nálepkování a s pochopením, což je obdivuhodné zvlášť vzhledem k tomu, jaké peklo svého času udělali "bludaři" neboli "pomýlení" jedinci samotnému autorovi. A důležité je, že ačkoli komunikace s konspirátory je mnohdy až bolestně bezvýchodná (autor pracuje s obrazem trychtýře, kam se člověk postupně propadá), obsahuje i celou řadu tipů, které lze aplikovat a které mohou pomoct. I v tomto případě je prevence účinnější než léčba a v tom kniha funguje dokonale. Krásně napsaná je závěrečná kapitola o důvěře, protože to je alfa a omega problémů, které dnes v souvislosti s informacemi řešíme. 110%

1 06.10.2024

Je skvělé, že si někdo na Josefa Šíra vzpomněl (velká pochvala Krkonošskému muzeu ve Vrchlabí a jilemnickému nakladatelství Gentiana) a po půlstoletí od posledního výboru vydal další soubor povídek, navíc v tak pěkném, pečlivém a důstojném provedení, včetně lákavých ilustrací, doslovu, medailonu autora, soupisu děl a slovníku nářečních výrazů. Povídky jsou vybrány velmi dobře a ukazují šíři tematického i formálního rozpětí tohoto neprávem zapomenutého spisovatele i jeho mistrovství. To spočívá podle mě především ve skvěle rozehraných dialozích, ve kterých se odráží nejen vnitřní napětí situace a psychologie postav, ale i jejich specifický jazyk, způsob myšlení, životní zkušenosti, denní starosti, duševní obzory atd. – zkrátka celý mikrosvět krkonošského podhůří. Je to skutečně etnografická literatura v tom nejlepším slova smyslu, která (jak jsem si díky tomuto výboru uvědomil) rozhodně není romantická, ale kriticky, někdy až naturalisticky realistická. Dokumentární hodnota Šírova psaní se ukazuje také v zobrazení proměn Krkonoš s rozvojem turismu a zvlášť cenné je barvité zachycení katastrofální povodně na Labi ve Špindlerově mlýně z roku 1897 (v povídce, kterou předchozí komentátor označuje jako "pitomou harlekýnku"). Je trochu škoda, že zdaleka ne všechny nářeční výrazy lze ve slovníčku najít, takže občas se význam řečeného ztrácí, ale na celkovou srozumitelnost to rozhodně vliv nemá. Šírovy povídky mám rád i proto, že v nich vidím velmi přesně a tak neuvěřitelně živě krajinu svých předků, kam pořád rád jezdím, i když už jen jako návštěvník zdaleka. Jsem rád, že si mohu přidat dalšího spisovatele do svých Oblíbených. A na závěr přidám jeden hezký úryvek:

Smrk se nachýlil a s praskotem se skácel k zemi. Větve se lámaly, vzepřely se do země, smrk se ještě zvednul asi na metr zpátečním odrazem, jako by se se bránil, ale v okamžiku již ležel nehybně.
"Tak vidíte, že nám lehne, kam chcem. Už je po tobě, chlapíku! Ležíš, ležíš! S námi to nebude jinačí" rozumoval Lukeš.
Malíř se zamyslil. Povalení silného stromu jaksi ho dojalo.
"Z toho smrku bych nechtěl prkna na truhlu, až umru!" řekl Hanč.
"Proč?" otázal se malíř.
"Má mnoho suků. Suky vypadnou a truhla by byla děravá, foukalo by do ní!" žertoval Hanč.

3 27.09.2024

Šikovný přehled, jehož faktografičnost vyvažují zhodnocující "poučení" za každou z kapitol i zobecňující, i když trochu planý a nicneříkající závěr. Kniha není jen suše popisná a výklad se docela dobře čte, i když těch různých zmíněných souvislostí (jako např. že dánská technologie Bluetooth je připomínkou krále Haralda I. Modrozuba), které to oživují, bych uvítal o něco více. Velmi užitečné jsou mapky a diagram růstu lidské populace v různých dějinných epochách. Oceňuju snahu o zapracování archeogenetiky a lingvistiky, bez kterých se čistě archeologické studium pohybu a mísení populací neobejde, nicméně je patrné, že autor celou řadu důležitých zdrojů nemá nastudováno (typicky např. v kapitole o Indoevropanech na s. 69-82), možná i proto, že až příliš upřednostňuje frankofonní literaturu. Tím dochází k poněkud neadekvátní skepsi ohledně vypovídací hodnoty a dosavadních poznatků těchto disciplín. Dnes například víceméně jasně víme, že indoevropské jazyky přinesla do Evropy populace z východních ponticko-kaspických stepí před necelými 5 tisíci lety a různé podoby této expanze vykresluje celá řada archeogenetických studií (v češtině shrnutých např. v knihách "Mých prvních 54 000 let" či "Zrození Evropanů"). Takže z toho není třeba dělat zas až tak velký otazník. Také mě překvapilo, že autor neví nebo přinejmenším nezmiňuje, že keltská oppida se kromě Pařížské pánve, jižního Německa, Rakouska a Švýcarska nacházejí také v Čechách (s. 109), zvlášť když správně vytyčuje rozsah laténské kultury až do Čech (s. 115). Naopak je skvělé, že autor je poučen poznatky D. Graebnera a D. Wengrowa, jejichž zásadní kniha "Úsvit všeho", která mění mnoho stereotypních představ o dějinách lidstva, vyšla nedávno i v češtině. Tu a tam se projevuje typická a poněkud protivná francouzská sebestřednost, jak ostatně dokládá už jen název kapitoly "A konečně Frankové", odkazy na etymologii téměř výhradně francouzských slov, ale i určitý všudypřítomný osten vůči vědě "anglosaské" provenience. Najdou se zde i drobné chyby (např. na Britských ostrovech v době římské expanze nežili Galové, nýbrž Gaelové) nebo sporná tvrzení, u kterých nelze nezvednout obočí: "Nutno poznamenat, že že vlády západních zemí nahlížely na všechny uprchlíky z Východu jako na politické. Utvrzovaly tím své vidění světa. Ovšem lidé z východní Evropy utíkali především kvůli podstatně vyšší životní úrovni na Západě" (s. 248). Takže na bezvýhradný potlesk to není, ale i tak je to hutné, podnětné čtení, jehož hlavní předností je široký globální záběr a koncepční vyváženost (proporčnost) jednotlivých kapitol od prehistorie až po dnešek. Zcela určitě kniha rozzuří svojí (podle mého názoru skutečně neadekvátní) bagatelizací důsledků migrační krize, rizik celkové destabilizace způsobených islámským terorismem v zemích EU a tvrzením, že přetrvávající problémy integrace se "v závislosti na zemi daří více či méně dobře řešit". Nové velmocenské ambice Ruska a válku na Ukrajině už kniha nestihla zaznamenat a je to tak možná dobře, protože se dostal i prostor na méně konfliktní podoby migrace, jako je turismus, obnova poutnictví, stěhování na penzi, výměnné studentské pobyty nebo digitální kosmopolitismus. Zatím stručnou kapitolu věnovanou klimatické migrace v zásadě rozvíjí kniha Laurenta Testota "Kataklyzmata" ze stejné ediční řady. V každém případě jde s přibývajícími stránkami o čím dál smutnější čtení, které by se nakonec dalo vystihnout jedinou větou: Homo homini lupus.

3 17.09.2024

Kafkovy dokončené a publikované povídky, ale i náčrty a nedokončené fragmenty povídek nepublikovaných a mnohdy i původně bezejmenných už dobře znám z jiných výborů. Tento mě ale zaujal krásnou grafickou a knižní úpravou (která tvoří doplněk ke Kafkovým úvahám zahrnutým do výboru Leopardi v chrámu a Dopisu otci) a především ilustracemi Jiřího Slívy, které se ke Kafkovi překvapivě skvěle hodí, protože vyvažují jednostranný pohled na Kafku jako temného, depresivního autora. Ze vzpomínek víme, že Kafka se při hlasitém čtení svých textů v kroužku svých literárních přátel velmi často nahlas smál, a tenhle humorný nadhled Slívovy ilustrace přesně vystihují. Všechna ta na první pohled "kafkovsky" mrákotná, horečnatá a snová atmosféra má totiž velmi často prvek pitoreskního, groteskního, absurdního až černého humoru nebo nemilosrdné sebeironie. U řady nedokončených povídek (které je v tomto výboru většina) má čtenář tak jako u ostatního Kafkova nedokončeného díla (kterého je také většina) neodbytné podezření, že ta nedokončenost je ve skutečnosti neukončitelností, která má svoji vlastní kvalitu a svůj vlastní smysl a přesah. Právě tento aspekt mám na Kafkovi tolik rád, i když si myslím, že nejlepší Kafkovy povídky jsou ty, které vydal za života – byl velmi sebekritický a oprávněně. Z toho důvodu si i myslím, že publikovaným povídkám měl být v této edici věnován samostatný výbor. A ty nepublikované mohly být do tohoto svazku vybrané podle nějakého výslovně upřesněného klíče. Osobně bych výbor sestavil o dost jinak a myslím, že třeba soubor nevydaných (fragmentů) povídek s názvem "Popis jednoho zápasu" (1968, 1991) je o dost lepší. 70%.

1 11.09.2024

"Dej mi chviličku ruku na čelo, abych dostal odvahu". Tak zní asi nejdojemnější a předpolední Kafkův zápisek, kdy už se mohl dorozumívat jen pomocí psaných lístečků. A následuje úplně poslední poznámka: "A tak pomoc zase odchází, aniž pomohla". Těchto pár posledních slov mě zasáhlo přímo do srdce. Těžko hodnotit knihu, která vůbec nevznikala se záměrem stát se knihou. Jde o důkladně vymetené nejspodnější šuplíky Kafkova prožívání, probdělých nocí a úvah o světě i k sobě samému. Spousta chuchvalců prachu, kterým mohl skutečně ne/rozumět snad jen on sám, ale i spousta zakutálených perel, u kterých se čtenáři zastaví dech a poklesne čelist, protože Kafka psal i o nás všech. Co je na Kafkově uvažování specifické, je až nemilosrdná, krutá upřímnost jak vůči sobě samému, tak i existenciální situaci člověka ve světě, kterou si běžně nepřipouštíme, kterou raději smetáváme do nejspodnějších, nikdy neotevíraných šuplíků podvědomí. Tak jako v jeho díle, i v těchto osobních poznámkách se projevuje Kafkův smysl pro mistrnou a chirurgicky přesnou, i když obtížně sledovatelnou až vysilující sebe/analýzu, paradox, argumentační cykličnost či bezvýchodnost, absurditu, neukončenost a marnost, do které však přesto – jako do tmavého pokoje škvírou zpod zavřených dveří (které ale možná nejsou jediné a poslední) – proudí odkudsi slabý, ale ostrý paprsek naděje. A kde lze v podivné ozvěně mezi zaprášeným, vyhozeným nábytkem jen těžko rozeznat, co je nářek a co je smích nad sebou samým. Kniha k listování a sebezpytování na celý život. Líbí se mi typografická rozmanitost, která Kafkovy úvahy oživuje, v ediční poznámce bych ale uvítal nastíněný vztah tohoto výboru k už dříve vydaným Kafkovým Aforismům, tedy v čem se oba výbory překrývají a v čem nikoli. Jinak, všichni tu vypisují své oblíbené citáty, tak já se taky o jeden podělím:

"Jsi úkol. A široko daleko žádný žák."

11.09.2024

Velmi rozporuplné dojmy. Obsahově podnětné, ale ty nejlepší myšlenky jsou vyjádřeny spíš v citátech postav uvozujících každou kapitolu, nikoli dějem samotným. Příběh mě zpočátku bavil především distopickou atmosférou i tématem výzkumu inteligence chobotnic, ale na konci mi připadal až začátečnicky chtěný a ne úplně logický. Kdyby se autor soustředil jen na problematiku vědomí a vzájemného dorozumění mezi různými typy inteligence (v příběhu hraje roli inteligence umělá, roboticky naprogramovaná, lidská, androidní a mimolidská) bylo by to o dost lepší než honit tolik želviček na jedné pláži (environmentální etika, globální odpovědnost člověka, riziko AI otročící člověka a svět totálně rozpadlý na podivné státečky a nadnárodní korporace soupeřící o vliv hackováním jiných inteligencí ve službách protivníka...). Sci-fi rekvizity typu všudypřítomných a všehoschopných dronů ovládaných jen pohybem prstu nebo celým tělem ve vodní lázni mě opravdu nepřesvědčily ani nebavily. Celá kniha se nese ve zvláštním napětí mezi všudypřítomnou brutalitou a výzvami k ohleduplností a nelhostejnosti. Celkově mám z knihy dojem dobrého tématu, ale nepříliš zkušeného autora, ostatně jde o autorovu románovou prvotinu. I když oceňuju, že mu nešlo jen o efekt, ale o myšlenku. V každém případě si přečtu knihu Mají chobotnice duši?, o které autor mluví v doslovu a kterou máme i v češtině. Takže jsem nakonec rád, že mě k ní navedl.

3 10.09.2024

Ohromně silný příběh, který mi skoro vším podstatným (zasazením do severského venkova, místními legendami a magickým realismem, v němž se dávná minulost stále nějak prolíná se současností), tolik připomněl jinou událost letošní knižní sezóny, a to je finský román Usedlost. Čtenářský zážitek byl pro mě o to silnější, že jsem se během četby zcela náhodou dostal na polskou stranu Krkonoš, kde stojí přestěhovaný norský kostel Vang. Tím mi ta oživená minulost prastarých řezeb, v nichž se okřídlení draci či hadi zakusují v divokých rozvilinách do vlastních ocasů a rozšklebenými tlamami trčícími ze střech odhánějí zlo, vyvstala před očima i na dotek, a mohl jsem tak držet palce nejen postavám v jejich osudovém milostném trojúhelníku, ale i tomu starému kostelu, jenž je k sobě svedl dohromady. (Odhalování tajemství prastarého kostela mi připomnělo jinou krásnou novelu Měsíc na venkově.) Trochu mě zaskočilo, že ne všechno je dotažené do konce, čekal jsem uzavření některých klíčových motivů, ale ta otevřenost je asi dána tím, že kniha je prvním dílem trilogie. Rozhodně si ale myslím, že si nakladatelství mohlo odpustit ten neskutečný spoiler v podobě názvu knihy. Nechápu, proč se kniha nemůže jmenovat, tak jako v originále, Sesterské zvony. Takhle čtenář celou dobu tuší, co se stane a zvědav je už jen na to, jak k tomu dojde. Za to tedy palec dolů. Na druhou stranu mě dlouho žádná kniha tolik nedojala – samozřejmě kromě Usedlosti. Oba tyto romány těží z něčeho společného, co zrovna my, dnešní čtenáři, tolik potřebujeme slyšet, prožít a pocítit.

8 20.08.2024

Pokud se Josefu Šírovi říká "krkonošský Klostermann", je to na jednu stranu velmi trefné, ale na druhou stranu skutečnosti velmi vzdálené – zatímco Klostermann to marketingově uměl, byl ve své době a dodnes je velmi čtený, ctěný a obdivovaný jako "básník Šumavy", literárně skromnější (a asi o deset let mladší, ale dříve zemřelý) Josef Šír byl a je dodnes znám jen mezi místními patrioty. Z literární historie se vytratil, nebo spíš ho ani nestihla adekvátně zaznamenat. Patrné je to i v tom, že za poslední půlstoletí vycházejí Klostermannova díla v bezpočtu reedic a výborů, Josefu Šírovi vyšel nově jen výbor "Cesta k člověku: Povídky z Krkonoš" (2020). Důvodem je jistě i to, že zatímco Šumava je turistický trhák, Šírovo Podkrkonoší není zdaleka tak prvoplánově atraktivní, aby každého zajímalo, jak se tam před sto lety žilo. A protože mám Klostermanna rád, ačkoli Šumava mi není tak blízká, byl jsem zvědav na víceméně zapomenutého spisovatele, který naopak psal o kraji mých předků. A to srovnání se i z literárního hlediska opravdu nabízí. Oba jsou vynikající, ale každý trochu jinak. Zatímco Klostermann byl talentovaný vypravěč, který to se svým čtenářem uměl a využíval nejrůznějších literárních fines, Šír byl především nijak se nestylizující, neromantizující a nekompromisní dokumentarista, který na čtenáře zas až tolik nehleděl a především mu šlo o to, vystihnout a zachytit opravdovost. Tam kde Klostermann krásně a poutavě "vypravuje o Šumavě" (a obrací se se spíš na městského čtenáře a turistického milovníka staré Šumavy), Šír prostě "píše Podkrkonoší" takové, jaké v jeho době bylo, především očima svých postav, současníků a krajanů. Děj se velmi často odehrává ve skvěle zachycených dialozích (včetně nářečí, rčení a všech řečových zvyklostí a zvláštností), ve kterých se čtenář musí trochu zorientovat, aniž by se z nich ztrácely jemné psychologické odstíny. Především práce s živým, mluveným jazykem a důraz na autenticitu situací, postav a jejich životních starostí i radostí je něco, čím Šír nijak nestojí za slavnějším Klostermannem pozadu a možná v tom byl i na svoji dobu odvážnější a experimentálnější. To, co oba autory spojuje, je nefalšovaná láska ke svému kraji a obdiv a úcta k nelehkému životu jejích obyvatel. Pokud máte rádi Klostermanna a zajímá vás i horský kraj na opačné straně Čech, najděte si i Josefa Šíra.

2 10.08.2024

V době, kdy se všichni až poněkud módně vrhají na japonské haiku ve snaze naplnit jeho principy, mi imponuje už samotný nápad autora zkusit poetiku, jež je nám zeměpisně a kulturně podstatně bližší, avšak mentálně daleko a mnohem vzdálenější. A jsem příjemně překvapený! Nejenže perfektně zvládl formu (nakolik to čeština umožňuje), ale přesně vystihl i heroickou, přímočaře prostou náladu starogermánské poezie. Takže žádná křečovitá, nebo formalistní snaha o nápodobu, ale skutečná poezie, která působí nejen bohatým jazykem vázaným podle aliteračních pravidel (i s využitím kenningů, variací a run), ale i svým prapůvodním zemitým výrazem.

2 28.07.2024

Když jsem se dnes dozvěděl, že autor odešel do svých tichých krajin, vzpomněl jsem si, jak moc pro mě v mé mladé dospělosti svojí introvertní a fantazijní, a přitom nesmírně hlubokou a nebojácně experimentální poetikou znamenal. Touto sbírkou textů z raných devadesátek jsem listoval s úžasem, který ani po těch letech nevyhasíná:

"Tak jako opilý muž na rohu,
který byl náhle zasažený bleskem.
Jsme poznáním podobni zralým plodům
a nakaženi steskem."

Jako poctu a poděkování autorovi doplňuji foto, popis, další náležitosti a napravuji název, který v tiráži správně zní TY TEXTY, což odráží autorův hudební minimalismus, kdy začátek fráze je stejný jako její konec, takže ji lze opakovat pořád dál jako mantru, která končí tam, kde začíná, a začíná, kde končí, takže ani nekončí ani nezačíná, podobně jako v textu: "Tou tichou cesTou". A já věřím, že právě taková je i cesta, na kterou se dnes Oldřich Janota vydal. Třeba se tam někdy zase spolu potkáme.

6 27.07.2024

Jedno z nebezpečí, které hrozí všem pokušitelům haiku, je, že to bude banalita na tři řádky. Nerad to říkám, ale pro mě je jich tu většina ("Naše jídelna – / každé úterý je / dršťková polévka"), ale ani rytmicky to v nich nešlape. Některá haiku chtějí mít nápad ("Dvě babky na vsi / volají, co je nového / – bez mobilu"), podtext ("Vzal jsem Kerouacka / sebou / na cestu"), vtip ("Kejhání kachen / – dostal jsem otázku / co chci k obědu") nebo dvojsmysl ("Přes hledí / je vidět muška / – na květině"), ale to chtění je tam příliš patrné a snaživé, takže to nefunguje. Alespoň tedy na mě – samozřejmě je to subjektivní, všichni vnímáme jinak, všímáme si jiných věcí, a to, co je pro někoho banální, může být pro jiného pozoruhodné a naopak. Tohle všechno haiku citlivě odkrývá, takže prostě přiznávám, že se s autorem skoro vůbec nepotkávám. Jistě i tady se najdou jednotlivé skvosty ("Strom bez listí / – svléká se s večerem / v protějším okně"), ale musím říct, že asi nejvíc mě sbírka oslovila svými ilustracemi.

3 16.07.2024

Pro čtenáře zdaleka, kteří Novohradské hory neznají, může tahle knížka od známého autora zprostředkovat kouzlo česko-rakouského pomezí, ale i těm, kteří to tu trochu znají (jako jsem já), dá pár dalších tipů k objevování nebo porovnávání dojmů. Trošku paradoxní je lákat turisty na tichá místa bez turistů, protože jak víme, i jedna kniha může způsobit až nechtěný turistický boom (jak by mohli vypravovat např. obyvatelé Žítkové a moravských Kopanic). Ale Novohradsko není snad natolik dramatické, aby to hrozilo i tady. Po obsahové stránce jistě existují daleko důkladnější místopisy, tenhle je spíš subjektivní, osobní a tudíž velmi výběrový, ocenil bych ale krásnou grafickou úpravu včetně fotografií – jak historických, tak i současných náladovek. Celá ta kniha hezky vystihuje místního genia loci a je to sice jen letmý, ale půvabný polibek Novohradskými horami. Jinak se mi moc líbí, že kromě míst autor zařadil i vyprávění o třech zajímavých osobnostech tohoto kraje.

5 07.07.2024

Mimořádně silná a přitom sdělná poezie, ve které se nejhlubší osobní prožitky (láska, ale i bolest) prolínají se severskou krajinou, historií a mytologií. Islandská krajina je utvořena z tak základních elementů (kámen, oheň, oceán, vítr...), že dobrý básník, který ji dokáže prožít, vyjádřit a evokovat, se přirozeně dotýká něčeho absolutního. Doporučuji všem, kterým střelka srdce míří na sever... ale nejen jim. Doporučuji i těm, kdo si myslí, že poezie pro ně není, protože je nějak divně složitá a nesrozumitelná – tady pochopí, jak poezie v dotyku s úplně základními věcmi vlastně vzniká a že skrze ní promlouvá nejen individualita autora, ale také genius loci prostředí, krajiny a jejích živlů.

Oceánský vítr
se žene po louce
Zvlněná tráva
mluví ze sna

4 27.06.2024

Pro mě jde o literární událost letošního roku, která má všechno, co mám rád – finskou přírodu, sepětí člověka s místem napříč generacemi jednoho rodu a magický realismus, kde se sny, staré příběhy, pověsti a předkové stále nějakým způsobem objevují v životních příbězích současníků. Je tu i hodně prvků severské lidové kultury, zvyků, znalostí, dovedností, řemesel, zkušeností a těžkých osudů. Fascinuje mě, jak přirozeně autorka dokázala zaplést jednotlivé příběhy nositelů jednoho rodu v průběhu pěti staletí nejen mezi sebou, ale i s proměnami místa a velkými dějinami, které i na tuto venkovskou samotu osudově doléhají. Vše se tu prolíná jako ty úponky vegetace na obálce i krásných průvodních ilustracích a jak se výstižně píše na předsádce: "Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země". Knihou prostupují i opakující se motivy, jako je např. tajemná žlutá orchidej rostoucí na blatech, jejíž jméno nikdo nezná. Samotný žánr je pozoruhodný, protože jde vlastně o povídky, které se svou provázaností a vazbou k jednomu rodu a jednomu místu skládají do románu, a tak jde současně o kapitoly – a všechny jsou velmi silnými lidskými příběhy. Určitou ženskou moudrostí a intuitivním vhledem do charakterů a prožitků postav mi to připomnělo mou jinou oblíbenou knihu "Čarování s láskou" od Louise Erdrichové z úplně jiného konce světa. Líbilo by se mi, kdyby kniha byla vybavena rodokmenem postav pro snazší orientaci napříč kapitolami / generacemi, i když na druhou stranu ta přesná genealogie tu není tak důležitá a není důvod se v tom příliš utápět. Nevím, co víc k tomu napsat, prostě kniha, která má obtížně pojmenovatelné kouzlo a nedá se dostatečně vynachválit: 110%.

13 24.06.2024

Zahrnuje starší texty než současně vydané "Ohniště v obýváku", ale lze tu doslovně zopakovat totéž, co jsem napsal tam: Chytré a poučné, duchaplně vtipné, zdravě provokativní a roztomile nekorektní, ale vždy přesné, trefné a zábavné. Jsou to takové obzvlášť pikantní jednohubky velmi rozmanitých chutí, osvěžující a provětrávající základní přesvědčení a představy o světě. Příspěvky obou autorů se skvěle doplňují a nelze se začít nudit. Všudypřítomný přírodovědný nadhled je ohromně osvěžující. Zajímavé je, že ani starší texty zásadně nestárnou, ale naopak se samy od sebe tváří v tvář současnosti překvapivě aktualizují. Vřele doporučuji všem otevřeně přemýšlivým!

2 09.06.2024

Zahrnuje mladší texty než současně vydaná "Jak to chodí u opic", ale lze tu doslovně zopakovat, co píšu i tam: Chytré a poučné, duchaplně vtipné, zdravě provokativní a roztomile nekorektní, ale vždy přesné, trefné a zábavné. Jsou to takové obzvlášť pikantní jednohubky velmi rozmanitých chutí, osvěžující a provětrávající základní přesvědčení a představy o světě. Příspěvky obou autorů se skvěle doplňují a nelze se začít nudit. Všudypřítomný přírodovědný nadhled je ohromně osvěžující. Zajímavé je, že ani starší texty zásadně nestárnou, ale naopak se samy od sebe tváří v tvář současnosti překvapivě aktualizují. Vřele doporučuji všem otevřeně přemýšlivým!

4 09.06.2024

Zajímavě sestavená mozaika vzpomínek, citací z děl, deníků a korespondence a karikatur, je zábavná a dobře se čte. Přesto podle mě neukazuje Kafku v tom, v čem je zajímavý a nadčasový. Je to jen letmý pohled na vnější fazónu jeho života a díla. Přiblížení námětů jeho textů je tak zkratkovitě nadsazené, že tomu, kdo Kafku nezná, bude smysl unikat a jen posílí stereotyp Kafky jako temného, nepochopitelného a depresivního autora. To je ale asi úděl komiksového žánru, že ten obraz je natolik zhuštěný a sražený, že je otázka, nakolik může být vůbec pravdivý. Život a odkaz kohokoli (natož pak tvůrce) je natolik vrstevnatý a komplikovaný, že vystihnout jej komiksem v kostce asi prostě nelze. Komiks je jako křivé zrcadlo, které něco zveličí, něco skryje a tomu všemu dá poněkud jiný poměr.

3 03.06.2024

Zrovna nedávno jsem přečetl výbornou populárně odbornou knihu na stejné téma "Měnící se svět", takže toto byla velmi vítaná beletristická třešnička. Mohu autora jenom pochválit, jak dokázal vše pečlivě nastudovat a využít to, co víme nebo tušíme z archeologických pramenů nebo etnologických analogií. Že se vůbec pustil do mezolitu jako období, které je mezi laiky poměrně neznámé a ani nebývá často literárně zpracovávané, a navíc dokázal příběh umístit do zcela přesných lokalit, kde jsem doma, je skvělé! Z literárního hlediska jde o víceméně tradiční vyprávění, i když je zajímavé (jak si jeden z předchozích komentátorů povšiml), že tu záměrně schází přímá řeč. V první polovině je dějové napětí spíš nahrazeno detailním vylíčením způsobu života a prostředí, naopak druhá polovina utíká rychle a napínavě jak detektivka. Můj problém byl, že jsem víceméně tušil (zejména na základě popisu vzhledu postav), odkud asi Labuť "přiletěla", takže vše postupně víceméně směřovalo k tomu, co jsem očekával. Líbilo by se mi víc prvků magického realismu (kterým je příběh vlastně jen orámovaný) a možná i méně tradiční, experimentálnější forma vyprávění, což by se podle mě k tehdejší mentalitě těsného prolínání fyzického s magickým/spirituálním spolu s odlišným vnímáním času velmi hodilo. Na druhou stranu autor pouze nepopisuje způsob života a technologii, ale také vystihuje odlišné vnímání práce, času, povinností a autority, v nichž se první zemědělci tolik odlišili od lovců a sběračů. Na závěr je třeba pochválit i vkusný výtvarný doprovod a celé knižní zpracování edice. Opravdu hezká kniha, doufám, že tento zdařilý úkrok autora od detektivky do archeologické beletrie nebude poslední.

12 23.05.2024