witiko komentáře u knih

Výbor je zaměřený na hororovější rysy Havlíčkovy povídkové tvorby a tím je tematicky zdánlivě ucelený, ale co do kvality hodně nevyrovnaný, v rozpětí od sotva dvou hvězdiček až po všech pět. Pro mě osobně je Havlíček nejsilnější v psychologickém realismu (Černá paní, Amorek smrti...) s náběhem do fantaskna (Hodinky pana Balabána) a přeludného až mrákotného rozhraní mezi sněním a bděním (Svatá noc), normalitou a vyšinutostí (Smaragdový příboj, Pes). Naopak nuceně symbolické a silně stylizované alegorie (Zánik městečka Olšiny, Faustova smrt) mě ukrutně nebavily a připadaly mi svojí lacinou metaforikou plnou andělů, ďáblů a umrlců vyčpělé jak písničky Karla Kryla, což jen občas zachraňuje smysl pro absurdní humor a pitoresknost. Havlíček umí vždy skvěle vystavět napětí (Past), i když v jednom případu (Přicházející z pekel) je to silně na úkor pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Celkově na mě kniha působí na 75%, nicméně některé povídky jsou zcela nezapomenutelné. Je zajímavé, že titulní novela je jednou z těch podle mého názoru nejslabších, naopak nejdelší novela, která výbor uzavírá (Smaragdový příboj) je asi úplně nejsilnější a nelze než litovat, že ji už autor nestačil dokončit (byť její zamýšlené vyústění se dochovalo v Havlíčkových poznámkách). Ta totiž obsahuje čistou esenci Havlíčkova mistrovství a literární jedinečnosti. Závěrem bych rád pochválil zajímavý doslov, který sbírku pěkně vřazuje do širšího kontextu Havlíčkovy tvorby.   

6 27.07.2023

Některé básně jsou krásné, v jiných se zdá, že stanovený počet slabik vede ke zbytečné mnohomluvnosti, ze které mi uniká výsledný, celkový výraz. Dávám ale jednu hvězdičku navíc za velmi zajímavý pokus o oživení zapomenuté básnické formy.

2 25.06.2023

Miniatury, které minimálním počtem slov míří ke spodní hranici, od jaké jsme zvykově ochotni pokládat text za báseň. (Škoda, že autor není obsažený v pozoruhodné antologii "Krátká báseň".) Některé z textů jsou jsou poněkud dada (např. "chachaču / chachaču / chachaču"), ale jiné jsou naprosto geniální ("zahrada / mech narození / lišejník smrti"). V každém případě je to sbírka, která rozhodně nenudí, těší i překvapuje.

1 25.06.2023

Celá edice je skvělá a tento sborník patří k těm nejvíc pozoruhodným. Spánek a snění je nadčasová, obecně lidská univerzálie, která se na první pohled zdá být mimo dosah konkrétní doby a kultury. Tenhle sborník ale ukazuje, jak jim každá doba a kultura dává svůj význam a dokonce i do jisté míry ovlivňuje jejich projev (např. to, o čem se nám bude zdát). Sen je ze své podstaty také něco, co bude vždy unikat systematizaci a jednoznačnému výkladu, ale tento sborník ukazuje, jakým způsobem se lidé pokoušeli určitý řád a interpretaci "odvráceného světa" snění za každou cenu najít. Do knihy jsem se musel trochu odhodlávat s obavami, že půjde o nejrůznější bizarní a bláznivé, dnes už nepoužitelné víry a představy, a o to víc mě překvapilo, že jsem v mnoha prastarých koncepcích spánku a snění občas nacházel velice zajímavé a inspirativní podněty - především pohled upanišad na trojici bdění, snění a bezesného spánku mě usadil svojí filosofickou hloubkou, ale také arabské teorie mě zaujaly, stejně tak mě bavily příběhy spojené se sny u starých Seveřanů. Poslední kapitoly (trojice snů ve staré anglosaské literatuře, sen v povídce u Chaucera, Descartesovy sny) už trochu ujíždějí z koncepce sborníku tím, že spíš než rolí snů v dané kultuře se zabývají snem z literárně-vědního (a filosofického) hlediska, a poslední příspěvek ilustrující dnešní terapeutickou metodu analytické psychologie možná až příliš zachází do psychopatologie. Ukazuje, nakolik jeden takový snový démon v životě psychotické pacientky může být až znepokojivě skutečný... Což je poutavé, ale daleko víc by mě zajímala méně známá metoda daseinanalýzy, která je přístupnější obyčejným, běžným snům. Ale i tak jde o nesmírně podnětnou knihu, nejen jednotlivými příspěvky (doporučuji si příliš nevybírat, ale pokusit se přečíst vše), ale právě ve svém širším rozkročení a záběru. Dávám 110%.

3 22.06.2023

Méně známý, ale vynikající autor haiku (a nejen jich, najdete zde i velmi povedené tanky), který v obou antologiích českých haiku (Míjím se s měsícem, Šálek dál hřeje dlaně) kupodivu chybí. Proto tím více doporučuji, bylo by škoda přehlédnout. Krásné, čisté, formálně dokonalé a přitom velice živé a autenticky prožité básně, které na mě silně působí zachycením mezistavů mezi sněním a bděním ("i když nevnímám / v okolí téměř nic / asi neusnu"), iluzí a realitou ("k nohám mi spadl / okvětní lístek, odletěl / pomačkaný motýl"), ale i nejednoznačností přírodních jevů samotných ("v mlhu se noří / pohoří vystupuje / z mlhy jezero"). Skvělé!

21.06.2023

Velice komplexní, ucelený, ale současně i rychlý přelet nad tím, co udělalo Evropu Evropou. V tom je síla i slabina knihy, která je na mě příliš hutná na to, abych se mohl začíst, zastavit, zamyslet, ponořit... Prostě se dostavila čtenářská únava. Oceňuji, ale načas odkládám.

2 08.06.2023

Moje první, lehké a příjemné setkání s Wohllebenem. Nesouhlasím s tím, že jsou tu jen obecné známé věci, ve skutečnosti je tu řada toho, co víme, namíchané s tím, o čem nemáme tušení, a tím to dostává širší kontext. Autor tu otevírá člověku přírodu skrze zahradu, což může být pro náročnější čtenáře, kteří si raději vyrazí do přírody na výlet, příliš omezené, ale i tak je to milé a vede to člověka k zaostření smyslů. A to je přeci začátek.

4 05.06.2023

Poruším další svoje pravidlo a ohodnotím knihu plným počtem bodů, ačkoli jsem se dostal sotva za čtvrtinu a dál už to asi nedám. Kniha je skvělý ediční počin, ale mě osobně severské skaldské básnictví nijak nepřirostlo k srdci. Nutnost mít ke každé básni komentář, který vyloží všechny ty básnické opisy (heity a kenningy) těžící z mytologie, historie a místní tradice mi nedělá pražádný literární zážitek. Je to především dokument. Ani místo a doba, barvité nastínění politických, mocenských eskapád a milostných rošád a přímočará drsnost poměrů mě nijak zvlášť nezaujaly. Ve srovnání třeba s aglosaskou antologií "Jako když dvoranou proletí pták" je to pro mě vyloženě hluchý čtenářský zážitek. To nejzajímavější je asi neuvěřitelná složitost, s jakou staří Seveřané skládali básně, která jistě vyžadovala vzdělání nejen samotných autorů a elit, ale i úplně obyčejných lidí, protože jen ponořenost do místní kulturní tradice jim dávala možnost básním rozumět a těšit se z nich. Ale jsem si jistý, že jiné čtenáře si tato kniha najde a uchvátí i dnes. Zkuste a ochutnejte sami!

1 04.06.2023

Tato kniha je pro mě doslova intelektuálním zjevením, dávám 120%. Je to velmi hluboká, skvěle sestavená a po všech stranách inspirativní sonda do jedné z vrstev (nejen) evropské kultury (skrze detailní vhledy do jednotlivých a tolik rozmanitých tradic), která v sobě spojovala roli a poslání básníka, ale i zákonodárce a soudce, věštce, proroka, čaroděje, kouzelníka, učence a znalce tradice, kněze a vizionáře... a to vše přes mocné a divotvorné, privilegované a inspirované (i inspirující) slovo. Je svým způsobem tragické vidět, jak se v moderní evropské společnosti založené na pragmatismu a racionalitě všechny tyto úlohy devalvovaly na to úplně poslední, svým způsobem bizarní a trochu bláznivé, v každém případě to nejméně podstatné a naslouchání hodné. Básník Ivan Wernisch v jednom z rozhovorů přiznal, že vždy, když ho někdo označí za básníka, jako by tom slově cítil význam "blbec"... Tato kniha právě ukazuje, že básník, který je dnes spíš jen směšným podivínem, byl od počátků tvůrcem lidské kultury, rybářem její hloubky a vizionářem jejího rozletu. Kam jsme to jen upadli a kam bez naslouchání básníkům asi tak dospějeme..? Na druhou stranu, právě čtu ve zprávách, že k měsíci Jupiteru Europě poletí se sondou i lidská báseň. Tak třeba se rozpomínáme.

5 03.06.2023

Povídky osekané jen na to nejpodstatnější. Vždycky jde o nastolení nějaké psychologické situace, které se autorka zhostí s bravurní znalostí lidských charakterů a se schopností evokovat prostředí a... to jí stačí! Proto mají povídky velmi často víceméně otevřený nebo nedořečený konec, protože jak se dál situace vyvine a "jak to dopadne", už není důležité. A důležitý tím pádem není ani širší význam či nějaké skryté poselství. Svým způsobem je to výstižně řečeno i v dialogu na konci poslední povídky: "A co znamená ten most? Proč stavět most, který nikam nevede? Neznamená to nic. Most je most, zkrátka a dobře most. Zas se snažíte hledat smysl věcí, které jsou zcela samozřejmé. Nezáleží na tom, odkud a kam vede, prostě se přes něj přejde a to je celé." Ale to psychologické napětí by se tu dalo krájet! A hlavně ptáci, moře a vítr... Moc mě to bavilo. Některé povídky mě vyloženě nadchly, jiné zaujaly méně, ale celkově dávám 85%.

4 23.05.2023

Píšu to nerad, protože Snyder mi v životě hodně dal a zásadně mě ovlivnil, ale tato poslední sbírka mi nesedla. Ostatně sám autor o ní říká, že její síla spočívá v tom, že ji nechal nedokonalou a že o řadě básní neví, co si má myslet. Já postupně zjišťuju, že tento způsob poezie, u kterého se neobejdete bez informačního kontextu, už není pro mě, přestávám mu rozumět a těšit se z něj. To už si raději znovu přečtu Snyderovy podnětné eseje. Zřejmě jsem už sešel ze Snyderovy básnické cesty a to, co jsem od něj dříve dostával, už teď nepotřebuju.

2 24.04.2023

Jestli je zen v něčem půvabný, pak je to právě v přístupu těch zenových mistrů, kteří z něj nedělají žádnou vědu ani mystiku. Suzukiho civilní, neokázalé, nedramatické a všední pojetí zenu s důrazem na každodennost je mi velice blízké. Na druhou stranu jsem rád, že z typicky japonského "samurajského" pojetí meditace vsedě i za cenu bolesti (který je i tady hodně znát), mě vyléčil korejský mistr Seung Sahn, který to např. trefně kritizuje v Zenovém kompasu. Mimochodem, i od něj existuje podobně koncipovaná kniha s názvem Wanting Enlightenment Is a Big Mistake, třeba jednou vyjde i v češtině. Tyto cesty k zenu přes "zadní schodiště", tedy přes každodenní příhody, které žáci prožili se svými učiteli, jsou možná ještě lepší než samotné úvodní a teoretické texty a přednášky - právě v tom, že tu můžeme zakusit opravdu všední, žitý a každodenní zen.

2 24.04.2023

První Pirsigův román jsem četl před takovou dobou, že si pamatuju jen to, jak jsem z něj byl nadšený, ale to je tak všechno. Takže můžu k Lile přistupovat bez očekávání a nemusím moc srovnávat. Kdybych to měl vystihnout jedním slovem - prostě podmanivé! Moc se mi líbila psychologie postav, skvělé, napínavé dialogy, vynikající popis prostředí, ať už krajiny, města nebo popisy běžných činností na lodi. Ten motiv cesty na lodi mě moc bavil, možná i víc než cesta na motorkách v prvním románu. Obsahová stránka tohoto filosofického románu se s poměrně akčním dějem pěkně prolíná, je to sympaticky přemýšlivá a přitom napínavá kniha. Autorova metafyzika Kvality se na první pohled může jevit docela ujetá, ale ve skutečnosti na jejím základě autor dochází ke spoustě dílčích, nesmírně zajímavých a trefných komentářů z nejrůznějších etap lidských dějin i oborů. Jeho rozhled a erudice jsou obdivuhodné, aniž by to vyznívalo jakkoli snobsky nebo školometsky. Zatímco v prvním románu byla důležitým tématem řecká filosofie, tady se ke slovu hodně dostává tradice původních obyvatel Ameriky a konstruktivně kritický vhled do metodologie kulturní antropologie. To mi přišlo nesmírně zajímavé, stejně jako pohled na dějiny amerického snu od viktoriánů až po generaci hippies. Pirsig zkrátka uměl přemýšlet v širokých souvislostech a současně napsat vynikající příběh - přemýšlet příběhem a vyprávět myšlenkami. Doporučuji číst pomalu, ať už souhlasit nebo nesouhlasit, a nechat se zvolna houpat na vlnách pomalu se otevírajícího oceánu souvislostí.  

4 22.04.2023

Výborná, dobře napsaná knížka, která představuje Krétu z mnoha rozmanitých úhlů pohledu, a to jak současnosti, tak i minulosti. Znalosti a věcné informace se tu mísí se zajímavě podanými osobními zkušenostmi. Autor nezapře etnologa. Pro Středoevropana je fascinující číst si o tom, jak je Kréta úplně jiný, v mnohém překvapivý svět, ačkoli je pupeční šnůrou spojena s nejstaršími kulturními kořeny celé Evropy. Těším se tam! Na druhou stranu mě během četby provázel velký smutek nad tím, jak jsme jako Češi oproti Kréťanům, kteří s takovou láskou a opravdovostí udržují své prastaré zvyky a dokáží si sebe sama vážit, kulturně i národně vykořenění, neschopní cenit si zdánlivých životních obyčejností, pospolitosti, rodiny, svých dějin a sebe sama.

5 26.03.2023

Jednotlivé povídky jsou velice čtivé až strhující, ale přeci jen obecné nadšení úplně nesdílím. Jako "román" to totiž moc nedrží pohromadě. První a třetí povídka (a konečně i anotace), která se týká potencionální destruktivnosti vědy a problému etiky, jsou ve skutečnosti o něčem docela jiném než zbývající části, které spíš pojednávají o děsivé zkušenosti, kdy lidské možnosti porozumění narážejí na své limity. Autor se to snaží v epilogu sjednotit v monologu nočního zahradníka a tím nám dost ploše sděluje, o čem že ta kniha vlastně je, ale to je taková neobratná autorská berlička. Celý ten Epilog je dost divný, protože vše ostatní, co obsahuje, s ničím jiným nijak výrazně nesouvisí. A pak mám s knihou problém obecnější, a to je mísení faktů a fabulace, s jakou se tu podávají životní příběhy ještě nedávno žijících (či dokonce dosud žijících) lidí. Vychutnávání si tak intimních detailů, jako kdo kdy v hotelu ejakuloval do ručníku, nadělal si v horečce do kalhot nebo osahal v sanatoriu puberťačku, mi přijde docela neetické. Chápu, že to nejsou jen samoúčelné pomluvy a "střípky ze života slavných", autor tím chce ukázat děsivý rozpor mezi obyčejnou lidskostí a měřítky, jež všechno lidské překračují, ale románové fabulace příběhů skutečných, tím spíše obecně známých lidí by měla dodržovat jisté hranice slušnosti a vkusu. Nebo aspoň předpokládám, že si to do svých deníků nezaznamenávali. Vlastně mě dost rušilo to, že jsem nikdy nevěděl, co z toho je dokument, a co fabulace, takže nemám možnost zjistit, jak moc autor ty vyšinutosti, psychedelické a psychopatologické stavy vědců prestřeluje. Myslím, že to měl autor v doslovu daleko podrobněji upřesnit. Jinak je to bezesporu nezapomenutelná kniha s velice originálním a důležitým námětem, skvěle odvyprávěná. Takže dávám 75%.

9 16.03.2023

Zhruba do poloviny knihy, tedy před neolitem, jsem pořád uvažoval, jestli mám číst dál... Velmi jsem si chtěl přečíst právě takovou knihu, kterou to slibuje, ale tato je tak podivně napsaná, že místo aby mě vypravěč do svého ontologického a kognitivního experimentu vtáhl jak kořist do jeskyně, pořád jsem musel přemýšlet, proč to čtu tak těžce, jako bych se prodíral trnitým houštím. Autor píše podivně úsečným stylem s řadou narážek, zkratek, ironických vsuvek, ujetých nadsázek a přirovnání, takže často musím hádat, jak to vlastně myslí. Pozorování přírody, krajiny a evokace toho, co se v ní děje, také nic moc. Že by se uměl na přírodní svět dlouhodobým pobytem venku skutečně napojit, to se příliš nezdá. To, co mi na části o paleolitu vadilo asi nejvíc, je na jednu stranu autorův extremismus (např. nápad "paleoliticky" se živit už skoro se rozkládajícími zdechlinami sraženými na silnici), na druhou stranu nepochopitelná nedůslednost (takže si s sebou klidně vezme soudek cideru, protože přece "in vino veritas"). Vůbec nechápu, proč pobýval právě na těch lokalitách, kde pobýval (výslovně to nezdůvodňuje), když ve skutečnosti nejde o žádnou volnou přírodu, natož pak divočinu, jak slibuje anotace, ale o anglický nebo skotský venkov, takže pořád někde nějaké stodoly, farmy, silnice, vyzvánění zvonu z blízkého kostela, světla vzdálených měst, turisté a nebo traktorista, který když tak hodí, kam je třeba. Kdyby aspoň pobýval na nějakých významných archeologických nalezištích a popisoval změny krajiny tenkrát a dnes, když už se třeba nevydal na pár týdnů rybařit do kanadské divočiny (což je mi divné i proto, že v medailonu autora se popisuje, kde všude na světě byl, co zažil a podniknul). Nejsem si jistý, jestli i obyčejný český myslivec/srdcař nemá ke stavu paleolitické mysli daleko blíž... Tahle hra na paleolit je spíš výstřední úlet. Část o neolitu byla podstatně, podstatně lepší a autentičtější, především proto, že tady se už autor mohl opřít o řadu rozhovorů se soukromými zemědělci nebo o vlastní zkušenosti ze soudobého "zemědělského průmyslu". Poslední část věnovaná "osvícenství" (v pravém slova smyslu) mě řadou myšlenek velmi zaujala (např. mozek jako přijímač, jenž vědomí přijímá, modifikuje a dále vysílá, ale nevytváří...) a teprve tady se mi vyjevil pravý cíl celé knihy jako obhajoby toho úplně nejpůvodnějšího ("paleolitického") stavu mysli, v čemž se děje řada věcí úplně samozřejmě navzdory tomu, že podle zažitého vědeckého popisu by se dít neměla a není možná. A víra, že tento stav mysli ještě pořád pro nás není úplně ztracený. Autor má v celé knize hodně zajímavé postřehy, akorát je třeba se k nim občas prohrabat. A bezesporu má ta témata velmi dobře nastudovaná podle aktuálních poznatků a život dost intenzivně prožitý. Moc se mi třeba líbí manifest: "Jak být člověkem: mějte vztahy, a to ne pouze k živým lidem, ale i k mrtvým lidem a ne-lidem. Jak být člověkem: věřte, že vydržíte. Jak být člověkem: toulejte se." Dávám asi tak 70%.

7 02.03.2023

Ach, Praha... Během studií jsem s ní skoro dvacet let zápolil a prchal jsem, kdykoli jsem jen mohl. Z 90. let si ji vybavuju jako město nevlídné, nepřehledně chaotické, nestoudně prodejné, se zvláštní směsí maloměšťáckého buranství a přezíravé arogance, ale přitom podmanivě mnohovrstevnaté a až dusivě podnětné. Město nešťastných lásek, trvalých přátelství a zásadních, inspirativních setkání. Spoustu z mých vědomých i podvědomých prožitků mi tato kniha nejen připomněla, ale i velice výstižně zformulovala. Některé z nepříjemných pocitů dokonce přetavila ve snění a sladké vzpomínání a dala jim jiný význam. Obdivuju tento plastický obraz, schopnost autora propojit spoustu dílčích, zdánlivě nesouvisejících aspektů pražské kultury do opakujících se tendencí a refrénů, kde si náhle Švejk, kterého dva vedou z basy, může na Karlově mostě podat ruku se svým překvapivým alter ego Josefem K., kterého jiní (nebo titíž?) dva vedou do strahovského lomu na popravu. Jazyk je obdivuhodně bohatý, básnický a přitom názorný a výstižný. Přesto mám dojem, že ten obraz nemá úplně správný rám, celá ta normalizační deziluze a beznaděj sahá napříč čtyřmi staletími až k letargii po Bílé hoře, takže na celý ten obraz dopadá nevyhnutelný stín mrákotnosti a pochmurnosti. Ta sice k Praze patří, ale tím pádem se nedostává tolik místa na období vzmachu, hrdinství, hořečnatého budování, euforie, nadějí a ideálů. Kdyby autor zažil rok 1989, jsem přesvědčen, že by namaloval obraz úplně jiný, stejně tak by jeho obraz vypadal jinak, kdyby jej z druhé strany rámovala doba Karla IV. s jeho vášní pro relikvie, symboliku, posvátnou astronomií a vizionářství Prahy jako Nového Jeruzaléma. Bez tohoto rámu nemůže být obraz Prahy úplný a možná ani zcela správný. Na druhou stranu některé z aspektů pražského ovzduší vykreslil autor tak mistrovsky (rudolfínský manýrismus, proměny židovského města, architektura a sochařství vrcholného baroka, poetismus...), že se k nim určitě budu vracet. Celou tu knihu je dobré pojímat jako báseň v eseji se všemi pro a proti, které k tomu patří. I se všemi výhradami je třeba přiznat, že je to literární majstrštyk.

5 21.02.2023

Opět vynikající. Nestačím litovat, že v této edici vyšlo jen pět měst a dál už nepokračuje. Přitom jde o ideální knihy pro všechny, kdo se chtějí krok za krokem seznámit s géniem loci města, jeho historií, stavebním vývojem, osobnostmi, pamětihodnostmi, ale i příběhy a pověstmi. Každá je psaná místním znalcem a přitom srdcařem / patriotem. Vím, že je dnes průvodců přehršel, ale tyto jsou svojí koncepcí naprosto jedinečné a nemají ve svém zaměření konkurenci.

1 11.02.2023

Moc rád chodím, ale tato kniha mě moc nebavila. Není to divné? Už jen z toho je jasné, že něco se tu nepovedlo. Souhlasím s předchozím komentářem v tom, že kniha je často překvapivě nudná. Z neustálých pokusů o velmi exaktní experimenty vědecky změřit to, co z vlastní životní zkušenosti sami cítíme, že funguje, chodec div nezačne usínat. Navíc je patrné, jak moc jsou taková měření a závěry z nich plynoucí občas banální, někdy nicneříkající nebo krutě zjednodušující – tak třeba teorie, že lidé mají sklon chodit ve větších městech rychleji z důvodu soutěže o žádané zdroje ve smyslu "kdo dřív přijde"... mi přijde až hloupá, protože z čistě osobní zkušenosti bych mohl nabídnout celou paletu různých důvodů pro rychlejší chůzi ve (větším) městě. Konečně se mi zdá, že kniha není úplně dobře napsaná, velmi často mi unikala nit výkladu a logika argumentace. V některých neurologických pasážích se čtenář může dost ztrácet, aniž by ale přitom o něco zásadního přicházel. Když to shrnu, jedinou podstatnou novou informací pro mě bylo, že mozek je v zásadě pohybový orgán a k záměrnému pohybu byl nejen evolučně utvořen, ale také jej pro své fungování potřebuje a po všech stránkách mu významně svědčí. "Třebaže chůze pochází z naší evoluční minulosti, představuje také naši budoucnost: neboť již víme, že chůze je nesmírně přínosná." To je důležitá a dobrá zpráva, ale určitě jsem od knihy s tímto názvem čekal víc.

6 07.02.2023

Pro mě knižní událost minulého roku. Skvělý manuál k vyhledávání, získávání a zpracovávání informací do každé rodiny, do každé školy... a tím spíše pro každého novináře či politika! Výborně strukturovaná kniha, psaná velice čistě, přesně, srozumitelně a lidsky. Užívám si autorových argumentů, výstižných příkladů a celkového apelu, ale i nenápadně nápadité grafické úpravy. Kniha příjemná do ruky, vlídná pro oko, podnětná pro mysl. Na dnešní dobu padne jak zadek na hrnec. Někomu by možná mohlo vadit, že se tu hojně pracuje i s příklady ze slovenské mediální a politické scény, ale pro mě je to velké plus, protože situace na Slovensku je ještě víc vyhraněná a extrémnější než v Česku, takže to rozšiřuje paletu případů a příkladů, kterým pořád ještě rozumíme. V českém vydání jsou některé z nich zaměněny za domácí příklady, což ukazuje, jak jsou základní problémy v obou zemích obdobné. A jsou to příklady mnohdy kuriózní, ale ten úsměv velmi často zamrzne na rtech. Knihu jsem začal číst v průběhu české prezidentské kampaně a v polovině jsem se zasekl, protože jsem se už už bál, že ani takováto kniha k nápravě našeho rozumu nepomůže. Ale dopadlo to dobře, nic není ztraceno, takže o to víc jsem teď za ni rád a čtu ji s větším optimismem. Někdo ji tu hodnotil známkou "odpad!" (samozřejmě bez komentáře), což svědčí o tom, že autor někomu, patrně v kapitole o dezinformacích, pořádně šlápl na kuří oko. To je dobře! Dospívám k názoru, že tradiční demokracie, která vznikla skoro před dvěma a půl tisíci lety, je vůči dezinformacím a lžím, jež se velmi rychle šíří po on-line sítích, bezbranná až zranitelná, protože na to není stavěná. Musí si vytvořit nějaké obranné pojistky. Nazývat věci správnými slovy, přesně vymezovat dnes až nadužívané pojmy (výborný slovníček v závěru) a nebát se jmenovitě poukazovat na konkrétní případy je základem této informační sebeobrany. V kapitole "Cizí a známé" bych zdůraznil, že ne vždy si můžeme informace o tom, co nevíme, doplnit pečlivým čtením původních odborných zdrojů. V řadě témat je totiž i odborná veřejnost nejednotná a stále probíhá diskuze, nehledě na to, že něco ani plnohodnotně pochopit nemůžeme, pokud k nám k tomu chybí patřičné vzdělání. Pak nezbývá než prostě důvěřovat, že vědci vědí, o čem mluví, nebo se časem doberou konsenzu. Takže ve skutečnosti je toto doplňování kognitivní mozaiky o dost složitější. Jinak ale velmi děkuji za tuto veledůležitou knihu a hodnotím na 120%.

4 30.01.2023