witiko witiko přečtené 683

Předávání ohně

Předávání ohně 2022, Peter Podlesný
ekniha 5 z 5

Knihy o osobním rozvoji zásadně nečtu, abych se z těch všech rad, doporučení a návodů k životu úplně nezbláznil. Tuhle knížku jsem spíš symbolicky koupil synovi k patnáctým narozeninám, protože mě nadchnul hlavně její název (a taky hezká grafika včetně abstraktních ilustrací). Syn si ji ale opravdu se zájmem přečetl a doporučil i mně... Což je možná kuriózní, ale jen to dokazuje, že je opravdu výborně, moudře a vtipně napsaná. Pro období dospívání a mladé dospělosti mimořádně přínosná a skoro bych řekl, že dobrovolně povinná, pro střední věk, kdy už je člověk smířený se svými mužnými klady a zápory a nemá už moc ochoty nad sebou přemýšlet, natož se pokoušet předělávat, je to trošku únavné. Autor nás rozhodně nešetří, jeho pojetí mužské identity je hodně hyperaktivní, disciplinované a silové (jako by muž neměl nárok na trochu klidu, spokojenosti a bezúčelnosti a neustále si musel něco dokazovat přijímáním výzev a zdoláváním překážek), ale určitě to my chlapi s vrozeným sklonem k lenosti a pohodlnosti potřebujeme jako prase drbání, a to v každém věku. Rozhodně si z toho něco odnáším, ale v něčem bych už rád zůstal sebou samým, a to i se vší vědomou nedokonalostí, kterou to obnáší. Vy mladí ale čtěte, dokud máte dost síly a motivace se sebou něco dělat a správně začít, autor je skvělý průvodce, kterému lze důvěřovat. V určitém věku je znakem mužnosti i určitá vyrovnanost a nadhled nad svou přespříliš ztopořenou sebedůležitostí, ale na to zatím máte čas...... celý text


Muž pod černým deštníkem

Muž pod černým deštníkem 2022, Jiří Hájíček
3.5 z 5

Haiku Jiřího Hájíčka (říkejme jim "hájíčku") jsou opakem neučesaných a tuláckých haiku Romana Szpuka (viz Podobné). Hlavně svým důrazem na formu a práci s rytmem, celkovou civilností a především všudypřítomnými městskými motivy: "pro tvář za oknem / jsem chlápek jdoucí deštěm / ranní ulicí". Právě v nich je Hájíček specifický. Momentky z městského způsobu života, který je pro většinu z nás zcela všední, mohou být pro některé čtenáře možná nudné nebo málo atraktivní, ale právě tohle široké rozpětí mezi různými autory téhož miniaturního žánru je to, co mě na haiku tolik baví. Hájíček ukazuje, že k hájíčku není třeba nic zvláštního, občas stačí jen zůstat doma a vnímat tajemství okamžiku: "slunce zapadá / a stín si hledá hloubku / v koutech pokoje".... celý text


Pstruh je nehybný

Pstruh je nehybný 2023, Roman Szpuk
3.5 z 5

Szpuk umí výborně vystihnout "takovost" věcí, dějů a jevů - tak třeba pstruh v titulním haiku ("Na hladinu potoka / dopadl list - / pstruh je nehybný") je jak z klasické tušové malby. Občas ale jen konstatuje a zachycuje tak banální mikrosituace a momentky, že tomu něco chybí ("Prší - / v pochodu spravuje dívka / řetízek"). Podle mě stručnost a pozorovatelský talent pro haiku úplně nestačí. Také vůbec nepracuje s rytmem, takže můj hudební sluch občas trpí a mnoho haiku mi zní tak nějak rozhrkaně ("Oblázky / co jsem nasbíral na břehu Lipníku, / hodil jsem do Wołostaky"). Nemám na mysli tradiční rytmus 5-7-5, ale určitý vnitřní rytmus každé jednotlivé básně, jenž mi tu schází. Na druhou stranu takto obsáhlý výbor má velké rozpětí od haiku velmi slabých ("Po orgasmu - / okolo očí mi stydnou / praménky potu") až nicneříkajících ("Můj stín šťouchá pilou / do pavího oka") až po zcela vynikající ("Těch oblaků! / Zpod nohy / mi vyjekl pes"). Asi nejvíc na mě působí situace zachycené dětskýma očima ("Po hádce mámy s tátou / zůstal na gauči / ohmataný lvíček") nebo zachycující dětství ("Za ruku s tátou / obešel poprvé / tůňku i slunce") a momentky vystihující genia loci určitých konkrétních, poctivě prochozených míst ("Na okraji Cejsic / ozařují červánky / zazděná okna"). Sbírku velmi pozvedá krásné grafické zpracování, příjemný formát, nenápadné tematické členění a parádní ilustrace. Vlastně na mě kniha působí daleko víc jako celek než svými jednotlivými básněmi. Dávám 70%. V každém případě je Roman Darmošlap Szpuk haikuista tělem i duší a to se mi na něm líbí nejvíc - haikuje, kudy chodí, protože jinak prostě nemůže: "Z polí a luk mi zbyla / jen pleš / a slunce". Takový český haikuový Chan-šan.    ... celý text


Zánik městečka Olšiny (12 povídek)

Zánik městečka Olšiny (12 povídek) 2023, Jaroslav Havlíček
4 z 5

Výbor je zaměřený na hororovější rysy Havlíčkovy povídkové tvorby a tím je tematicky zdánlivě ucelený, ale co do kvality hodně nevyrovnaný, v rozpětí od sotva dvou hvězdiček až po všech pět. Pro mě osobně je Havlíček nejsilnější v psychologickém realismu (Černá paní, Amorek smrti...) s náběhem do fantaskna (Hodinky pana Balabána) a přeludného až mrákotného rozhraní mezi sněním a bděním (Svatá noc), normalitou a vyšinutostí (Smaragdový příboj, Pes). Naopak nuceně symbolické a silně stylizované alegorie (Zánik městečka Olšiny, Faustova smrt) mě ukrutně nebavily a připadaly mi svojí lacinou metaforikou plnou andělů, ďáblů a umrlců vyčpělé jak písničky Karla Kryla, což jen občas zachraňuje smysl pro absurdní humor a pitoresknost. Havlíček umí vždy skvěle vystavět napětí (Past), i když v jednom případu (Přicházející z pekel) je to silně na úkor pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Celkově na mě kniha působí na 75%, nicméně některé povídky jsou zcela nezapomenutelné. Je zajímavé, že titulní novela je jednou z těch podle mého názoru nejslabších, naopak nejdelší novela, která výbor uzavírá (Smaragdový příboj) je asi úplně nejsilnější a nelze než litovat, že ji už autor nestačil dokončit (byť její zamýšlené vyústění se dochovalo v Havlíčkových poznámkách). Ta totiž obsahuje čistou esenci Havlíčkova mistrovství a literární jedinečnosti. Závěrem bych rád pochválil zajímavý doslov, který sbírku pěkně vřazuje do širšího kontextu Havlíčkovy tvorby.   ... celý text


Větrové bonbóny : a jiná trojverší

Větrové bonbóny : a jiná trojverší 2021, Dušan Hřebíček
4 z 5

Miniatury, které minimálním počtem slov míří ke spodní hranici, od jaké jsme zvykově ochotni pokládat text za báseň. (Škoda, že autor není obsažený v pozoruhodné antologii "Krátká báseň".) Některé z textů jsou jsou poněkud dada (např. "chachaču / chachaču / chachaču"), ale jiné jsou naprosto geniální ("zahrada / mech narození / lišejník smrti"). V každém případě je to sbírka, která rozhodně nenudí, těší i překvapuje.... celý text


Řezané květiny

Řezané květiny 2020, Jan Havlíček
4 z 5

Některé básně jsou krásné, v jiných se zdá, že stanovený počet slabik vede ke zbytečné mnohomluvnosti, ze které mi uniká výsledný, celkový výraz. Dávám ale jednu hvězdičku navíc za velmi zajímavý pokus o oživení zapomenuté básnické formy.... celý text


Spánek a sny

Spánek a sny 2008, Jiří Starý
5 z 5

Celá edice je skvělá a tento sborník patří k těm nejvíc pozoruhodným. Spánek a snění je nadčasová, obecně lidská univerzálie, která se na první pohled zdá být mimo dosah konkrétní doby a kultury. Tenhle sborník ale ukazuje, jak jim každá doba a kultura dává svůj význam a dokonce i do jisté míry ovlivňuje jejich projev (např. to, o čem se nám bude zdát). Sen je ze své podstaty také něco, co bude vždy unikat systematizaci a jednoznačnému výkladu, ale tento sborník ukazuje, jakým způsobem se lidé pokoušeli určitý řád a interpretaci "odvráceného světa" snění za každou cenu najít. Do knihy jsem se musel trochu odhodlávat s obavami, že půjde o nejrůznější bizarní a bláznivé, dnes už nepoužitelné víry a představy, a o to víc mě překvapilo, že jsem v mnoha prastarých koncepcích spánku a snění občas nacházel velice zajímavé a inspirativní podněty - především pohled upanišad na trojici bdění, snění a bezesného spánku mě usadil svojí filosofickou hloubkou, ale také arabské teorie mě zaujaly, stejně tak mě bavily příběhy spojené se sny u starých Seveřanů. Poslední kapitoly (trojice snů ve staré anglosaské literatuře, sen v povídce u Chaucera, Descartesovy sny) už trochu ujíždějí z koncepce sborníku tím, že spíš než rolí snů v dané kultuře se zabývají snem z literárně-vědního (a filosofického) hlediska, a poslední příspěvek ilustrující dnešní terapeutickou metodu analytické psychologie možná až příliš zachází do psychopatologie. Ukazuje, nakolik jeden takový snový démon v životě psychotické pacientky může být až znepokojivě skutečný... Což je poutavé, ale daleko víc by mě zajímala méně známá metoda daseinanalýzy, která je přístupnější obyčejným, běžným snům. Ale i tak jde o nesmírně podnětnou knihu, nejen jednotlivými příspěvky (doporučuji si příliš nevybírat, ale pokusit se přečíst vše), ale právě ve svém širším rozkročení a záběru. Dávám 110%.... celý text


Druhy deště: Haiku, tanky a jiné básně

Druhy deště: Haiku, tanky a jiné básně 2022, Jan Havlíček
5 z 5

Méně známý, ale vynikající autor haiku (a nejen jich, najdete zde i velmi povedené tanky), který v obou antologiích českých haiku (Míjím se s měsícem, Šálek dál hřeje dlaně) kupodivu chybí. Proto tím více doporučuji, bylo by škoda přehlédnout. Krásné, čisté, formálně dokonalé a přitom velice živé a autenticky prožité básně, které na mě silně působí zachycením mezistavů mezi sněním a bděním ("i když nevnímám / v okolí téměř nic / asi neusnu"), iluzí a realitou ("k nohám mi spadl / okvětní lístek, odletěl / pomačkaný motýl"), ale i nejednoznačností přírodních jevů samotných ("v mlhu se noří / pohoří vystupuje / z mlhy jezero"). Skvělé!... celý text


Přírodě na stopě

Přírodě na stopě 2020, Peter Wohlleben
ekniha 4 z 5

Moje první, lehké a příjemné setkání s Wohllebenem. Nesouhlasím s tím, že jsou tu jen obecné známé věci, ve skutečnosti je tu řada toho, co víme, namíchané s tím, o čem nemáme tušení, a tím to dostává širší kontext. Autor tu otevírá člověku přírodu skrze zahradu, což může být pro náročnější čtenáře, kteří si raději vyrazí do přírody na výlet, příliš omezené, ale i tak je to milé a vede to člověka k zaostření smyslů. A to je přeci začátek.... celý text


Původ poezie: Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách

Původ poezie: Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách 2006, Sylva Fischerová
5 z 5

Tato kniha je pro mě doslova intelektuálním zjevením, dávám 120%. Je to velmi hluboká, skvěle sestavená a po všech stranách inspirativní sonda do jedné z vrstev (nejen) evropské kultury (skrze detailní vhledy do jednotlivých a tolik rozmanitých tradic), která v sobě spojovala roli a poslání básníka, ale i zákonodárce a soudce, věštce, proroka, čaroděje, kouzelníka, učence a znalce tradice, kněze a vizionáře... a to vše přes mocné a divotvorné, privilegované a inspirované (i inspirující) slovo. Je svým způsobem tragické vidět, jak se v moderní evropské společnosti založené na pragmatismu a racionalitě všechny tyto úlohy devalvovaly na to úplně poslední, svým způsobem bizarní a trochu bláznivé, v každém případě to nejméně podstatné a naslouchání hodné. Básník Ivan Wernisch v jednom z rozhovorů přiznal, že vždy, když ho někdo označí za básníka, jako by tom slově cítil význam "blbec"... Tato kniha právě ukazuje, že básník, který je dnes spíš jen směšným podivínem, byl od počátků tvůrcem lidské kultury, rybářem její hloubky a vizionářem jejího rozletu. Kam jsme to jen upadli a kam bez naslouchání básníkům asi tak dospějeme..? Na druhou stranu, právě čtu ve zprávách, že k měsíci Jupiteru Europě poletí se sondou i lidská báseň. Tak třeba se rozpomínáme.... celý text


Cestovat nalehko

Cestovat nalehko 2017, Tove Jansson
5 z 5

Povídky osekané jen na to nejpodstatnější. Vždycky jde o nastolení nějaké psychologické situace, které se autorka zhostí s bravurní znalostí lidských charakterů a se schopností evokovat prostředí a... to jí stačí! Proto mají povídky velmi často víceméně otevřený nebo nedořečený konec, protože jak se dál situace vyvine a "jak to dopadne", už není důležité. A důležitý tím pádem není ani širší význam či nějaké skryté poselství. Svým způsobem je to výstižně řečeno i v dialogu na konci poslední povídky: "A co znamená ten most? Proč stavět most, který nikam nevede? Neznamená to nic. Most je most, zkrátka a dobře most. Zas se snažíte hledat smysl věcí, které jsou zcela samozřejmé. Nezáleží na tom, odkud a kam vede, prostě se přes něj přejde a to je celé." Ale to psychologické napětí by se tu dalo krájet! A hlavně ptáci, moře a vítr... Moc mě to bavilo. Některé povídky mě vyloženě nadchly, jiné zaujaly méně, ale celkově dávám 85%.... celý text


Zen je právě tady - Poučné příběhy a anekdoty Shunryu Suzukiho

Zen je právě tady - Poučné příběhy a anekdoty Shunryu Suzukiho 2012, Shunryū Suzuki
5 z 5

Jestli je zen v něčem půvabný, pak je to právě v přístupu těch zenových mistrů, kteří z něj nedělají žádnou vědu ani mystiku. Suzukiho civilní, neokázalé, nedramatické a všední pojetí zenu s důrazem na každodennost je mi velice blízké. Na druhou stranu jsem rád, že z typicky japonského "samurajského" pojetí meditace vsedě i za cenu bolesti (který je i tady hodně znát), mě vyléčil korejský mistr Seung Sahn, který to např. trefně kritizuje v Zenovém kompasu. Mimochodem, i od něj existuje podobně koncipovaná kniha s názvem Wanting Enlightenment Is a Big Mistake, třeba jednou vyjde i v češtině. Tyto cesty k zenu přes "zadní schodiště", tedy přes každodenní příhody, které žáci prožili se svými učiteli, jsou možná ještě lepší než samotné úvodní a teoretické texty a přednášky - právě v tom, že tu můžeme zakusit opravdu všední, žitý a každodenní zen.... celý text


Tenhle okamžik

Tenhle okamžik 2023, Gary Snyder
2 z 5

Píšu to nerad, protože Snyder mi v životě hodně dal a zásadně mě ovlivnil, ale tato poslední sbírka mi nesedla. Ostatně sám autor o ní říká, že její síla spočívá v tom, že ji nechal nedokonalou a že o řadě básní neví, co si má myslet. Já postupně zjišťuju, že tento způsob poezie, u kterého se neobejdete bez informačního kontextu, už není pro mě, přestávám mu rozumět a těšit se z něj. To už si raději znovu přečtu Snyderovy podnětné eseje. Zřejmě jsem už sešel ze Snyderovy básnické cesty a to, co jsem od něj dříve dostával, už teď nepotřebuju.... celý text


Lila: Zkoumání morálních zásad

Lila: Zkoumání morálních zásad 2007, Robert Maynard Pirsig
5 z 5

První Pirsigův román jsem četl před takovou dobou, že si pamatuju jen to, jak jsem z něj byl nadšený, ale to je tak všechno. Takže můžu k Lile přistupovat bez očekávání a nemusím moc srovnávat. Kdybych to měl vystihnout jedním slovem - prostě podmanivé! Moc se mi líbila psychologie postav, skvělé, napínavé dialogy, vynikající popis prostředí, ať už krajiny, města nebo popisy běžných činností na lodi. Ten motiv cesty na lodi mě moc bavil, možná i víc než cesta na motorkách v prvním románu. Obsahová stránka tohoto filosofického románu se s poměrně akčním dějem pěkně prolíná, je to sympaticky přemýšlivá a přitom napínavá kniha. Autorova metafyzika Kvality se na první pohled může jevit docela ujetá, ale ve skutečnosti na jejím základě autor dochází ke spoustě dílčích, nesmírně zajímavých a trefných komentářů z nejrůznějších etap lidských dějin i oborů. Jeho rozhled a erudice jsou obdivuhodné, aniž by to vyznívalo jakkoli snobsky nebo školometsky. Zatímco v prvním románu byla důležitým tématem řecká filosofie, tady se ke slovu hodně dostává tradice původních obyvatel Ameriky a konstruktivně kritický vhled do metodologie kulturní antropologie. To mi přišlo nesmírně zajímavé, stejně jako pohled na dějiny amerického snu od viktoriánů až po generaci hippies. Pirsig zkrátka uměl přemýšlet v širokých souvislostech a současně napsat vynikající příběh - přemýšlet příběhem a vyprávět myšlenkami. Doporučuji číst pomalu, ať už souhlasit nebo nesouhlasit, a nechat se zvolna houpat na vlnách pomalu se otevírajícího oceánu souvislostí.  ... celý text


Krétská epopej

Krétská epopej 2023, Ivan Hlavatý
5 z 5

Výborná, dobře napsaná knížka, která představuje Krétu z mnoha rozmanitých úhlů pohledu, a to jak současnosti, tak i minulosti. Znalosti a věcné informace se tu mísí se zajímavě podanými osobními zkušenostmi. Autor nezapře etnologa. Pro Středoevropana je fascinující číst si o tom, jak je Kréta úplně jiný, v mnohém překvapivý svět, ačkoli je pupeční šnůrou spojena s nejstaršími kulturními kořeny celé Evropy. Těším se tam! Na druhou stranu mě během četby provázel velký smutek nad tím, jak jsme jako Češi oproti Kréťanům, kteří s takovou láskou a opravdovostí udržují své prastaré zvyky a dokáží si sebe sama vážit, kulturně i národně vykořenění, neschopní cenit si zdánlivých životních obyčejností, pospolitosti, rodiny, svých dějin a sebe sama.... celý text


Strašlivá závrať

Strašlivá závrať 2022, Benjamín Labatut
3.5 z 5

Jednotlivé povídky jsou velice čtivé až strhující, ale přeci jen obecné nadšení úplně nesdílím. Jako "román" to totiž moc nedrží pohromadě. První a třetí povídka (a konečně i anotace), která se týká potencionální destruktivnosti vědy a problému etiky, jsou ve skutečnosti o něčem docela jiném než zbývající části, které spíš pojednávají o děsivé zkušenosti, kdy lidské možnosti porozumění narážejí na své limity. Autor se to snaží v epilogu sjednotit v monologu nočního zahradníka a tím nám dost ploše sděluje, o čem že ta kniha vlastně je, ale to je taková neobratná autorská berlička. Celý ten Epilog je dost divný, protože vše ostatní, co obsahuje, s ničím jiným nijak výrazně nesouvisí. A pak mám s knihou problém obecnější, a to je mísení faktů a fabulace, s jakou se tu podávají životní příběhy ještě nedávno žijících (či dokonce dosud žijících) lidí. Vychutnávání si tak intimních detailů, jako kdo kdy v hotelu ejakuloval do ručníku, nadělal si v horečce do kalhot nebo osahal v sanatoriu puberťačku, mi přijde docela neetické. Chápu, že to nejsou jen samoúčelné pomluvy a "střípky ze života slavných", autor tím chce ukázat děsivý rozpor mezi obyčejnou lidskostí a měřítky, jež všechno lidské překračují, ale románové fabulace příběhů skutečných, tím spíše obecně známých lidí by měla dodržovat jisté hranice slušnosti a vkusu. Nebo aspoň předpokládám, že si to do svých deníků nezaznamenávali. Vlastně mě dost rušilo to, že jsem nikdy nevěděl, co z toho je dokument, a co fabulace, takže nemám možnost zjistit, jak moc autor ty vyšinutosti, psychedelické a psychopatologické stavy vědců prestřeluje. Myslím, že to měl autor v doslovu daleko podrobněji upřesnit. Jinak je to bezesporu nezapomenutelná kniha s velice originálním a důležitým námětem, skvěle odvyprávěná. Takže dávám 75%.... celý text


Jako člověk: 40 000 let dobrodružství

Jako člověk: 40 000 let dobrodružství 2022, Charles Foster
3 z 5

Zhruba do poloviny knihy, tedy před neolitem, jsem pořád uvažoval, jestli mám číst dál... Velmi jsem si chtěl přečíst právě takovou knihu, kterou to slibuje, ale tato je tak podivně napsaná, že místo aby mě vypravěč do svého ontologického a kognitivního experimentu vtáhl jak kořist do jeskyně, pořád jsem musel přemýšlet, proč to čtu tak těžce, jako bych se prodíral trnitým houštím. Autor píše podivně úsečným stylem s řadou narážek, zkratek, ironických vsuvek, ujetých nadsázek a přirovnání, takže často musím hádat, jak to vlastně myslí. Pozorování přírody, krajiny a evokace toho, co se v ní děje, také nic moc. Že by se uměl na přírodní svět dlouhodobým pobytem venku skutečně napojit, to se příliš nezdá. To, co mi na části o paleolitu vadilo asi nejvíc, je na jednu stranu autorův extremismus (např. nápad "paleoliticky" se živit už skoro se rozkládajícími zdechlinami sraženými na silnici), na druhou stranu nepochopitelná nedůslednost (takže si s sebou klidně vezme soudek cideru, protože přece "in vino veritas"). Vůbec nechápu, proč pobýval právě na těch lokalitách, kde pobýval (výslovně to nezdůvodňuje), když ve skutečnosti nejde o žádnou volnou přírodu, natož pak divočinu, jak slibuje anotace, ale o anglický nebo skotský venkov, takže pořád někde nějaké stodoly, farmy, silnice, vyzvánění zvonu z blízkého kostela, světla vzdálených měst, turisté a nebo traktorista, který když tak hodí, kam je třeba. Kdyby aspoň pobýval na nějakých významných archeologických nalezištích a popisoval změny krajiny tenkrát a dnes, když už se třeba nevydal na pár týdnů rybařit do kanadské divočiny (což je mi divné i proto, že v medailonu autora se popisuje, kde všude na světě byl, co zažil a podniknul). Nejsem si jistý, jestli i obyčejný český myslivec/srdcař nemá ke stavu paleolitické mysli daleko blíž... Tahle hra na paleolit je spíš výstřední úlet. Část o neolitu byla podstatně, podstatně lepší a autentičtější, především proto, že tady se už autor mohl opřít o řadu rozhovorů se soukromými zemědělci nebo o vlastní zkušenosti ze soudobého "zemědělského průmyslu". Poslední část věnovaná "osvícenství" (v pravém slova smyslu) mě řadou myšlenek velmi zaujala (např. mozek jako přijímač, jenž vědomí přijímá, modifikuje a dále vysílá, ale nevytváří...) a teprve tady se mi vyjevil pravý cíl celé knihy jako obhajoby toho úplně nejpůvodnějšího ("paleolitického") stavu mysli, v čemž se děje řada věcí úplně samozřejmě navzdory tomu, že podle zažitého vědeckého popisu by se dít neměla a není možná. A víra, že tento stav mysli ještě pořád pro nás není úplně ztracený. Autor má v celé knize hodně zajímavé postřehy, akorát je třeba se k nim občas prohrabat. A bezesporu má ta témata velmi dobře nastudovaná podle aktuálních poznatků a život dost intenzivně prožitý. Moc se mi třeba líbí manifest: "Jak být člověkem: mějte vztahy, a to ne pouze k živým lidem, ale i k mrtvým lidem a ne-lidem. Jak být člověkem: věřte, že vydržíte. Jak být člověkem: toulejte se." Dávám asi tak 70%.... celý text