Witt
přečtené 116
Pod kůží
2002,
Michel Faber
Pod kůží jsme všichni stejní Když koncem roku 1999 zakoupila společnost Euromedia Group (provozující rovněž Knižní klub) značku Odeon, jen málokdo skutečně věřil, že bude možné dostát vysokým nárokům a očekáváním, která se se značkou Odeon pojí. Šéfredaktor Jindřich Jůzl však za více než tři roky skeptikům dokázal, že to možné je – a že při tom ani Euromedia nemusí finančně strádat. Výsledkem jeho obratného manévrování mezi komerční Scyllou a uměleckou Charybdou je již dvaadvacet svazků výborně vypravené edice „Světová knihovna“, mezi nimiž najdeme skutečně pozoruhodná dílka jako „Hodiny“ Michaela Cunninghama, „Pokání“ od Iana McEwana či „Norské dřevo“ Harukiho Murakamiho. Jůzl však pro Čechy objevil i Michela Fabera a jeho román „Pod kůží“ – a za to mu patří velký dík, stejně jako Faberovu výtečnému překladateli Pavlu Medkovi. Faber velmi volně patří mezi spisovatele jako Alison Kennedyová, Ali Smithová, Alasdair Gray či Irvine Walsh – tedy mezi spisovatele „skotské renesance“. Jedním dechem však nutno dodat, že Faber žádné velké literární vzory nemá a je především svůj. Debutoval sbírkou povídek „Někdy prostě prší“ a uznání si v podobě Ceny ondřejského kříže za nejlepší první román vydobyl právě knihou „Pod kůží“. Krom novelek „Sto devadesát devět schodů“ a „Kapela Courageových“ mu nakladatelství Canongate vydalo impozantně obsáhlý román „Kvítek karmínový a bílý.“ Ale zpátky k románu „Pod kůží“. Jeho hlavní hrdinka Isserley, žena dmoucích ňader a extrémně tlustých brýlí, na spanilých jízdách po skotských silnicích vyhlíží stopaře. A to obzvláště urostlé stopaře, a vůbec nejlépe takové stopaře, kteří jsou vykořenění, bez rodin a přátel, zkrátka takové, po nichž se nebude nikdo shánět. Ty Isserley uspí injekcí zabudovanou do sedadla její červené toyoty a odveze je na Ablachovu farmu. Pokud čtenář očekává pikantní sexuální scénu, bude nutně zklamán – obyvatelé Ablachovy farmy mají s nebohými stopaři úplně jiné úmysly. Pod tlustými skly Isserlyiných brýlí se totiž skrývají oči, které ani v nejmenším nejsou lidské. Ňadra jí byla implantována a díky dalším chirurgickým zásahům se ze čtvernožce stal dvounožec. Její kolegové na Ablachově farmě zase nejsou žádní dobrodinci, kteří se s lidmi hodlají podělit o vyspělé technologie, ale spíše pomocný personál jatek. Mimozemšťané tu jsou totiž za obchodem a nejcennější a vlastně jedinou surovinou, která se na Zemi „těží“, je „vodselina“ – alias lidské maso. Stopaři jsou hned po příjezdu vykastrováni, zbaveni jazyka a vykrmováni, dokud nedosáhnou jateční váhy, poté poraženi a jako vzácná pochoutka pro pár vyvolených transportováni kamsi na jinou planetu. V románu „Pod kůží“ se takto obracejí mnohé role: zvířata si říkají „lidé“, z lidí se stávají zvířata a ze stopařů nejsou najednou nebezpeční pasažéři, ale oběti. „Pod kůží“ není ale jenom swiftovská satira, ale vážné (a přitom nenásilné) zamyšlení nad naší masožravostí. Nad lidmi, kteří v supermarketech kupují úhledně zabalené plátky masa a kteří by se při pohledu na průmyslové zabíjení na jatkách patrně pozvraceli. Nad lidmi, kteří zvířata považují za pouhý „zdroj“ a kteří si etická dilemata racionalizují stejně jako mimozemský řezník u porážky vodselů („Čím větší rychlost, tím menší trauma. Koneckonců jim nechceme způsobit zbytečné utrpění, že?“) Román „Pod kůží“ však není ani horor, ani science fiction, ba ani agitační vegetariánská brožurka. Je to román, který se vzpírá škatulkám, román o míjení a neporozumění (obzvláště instruktivní jsou v tomto směru dialogy Isserley a různých stopařů). Román, v němž se dovedně mísí popisné pasáže s dobře odposlouchanými dialogy, román s nezapomenutelným černým koncem. Román, který se vám dostane pod kůži.... celý text
Naděje: Tragédie
2014,
Shalom Auslander
Miss Holocaust, 1945 Co má člověk dělat, když zjistí, že v podkroví právě zakoupeného venkovského domu ve státě New York se už léta skrývá nezvaná podnájemnice? A že touhle popudlivou stařenou není nikdo jiný než Anna Franková, která proti všemu očekávání nezemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen? Měl by jí hrát Wagnera? Pořídit si německého ovčáka? Vést hlasité řeči o tom, kdo se dnes bude sprchovat? Anebo vydávat doručovatele za všetečného gestapáka? Takové dilema řeší Solomon Kugel, antihrdina Auslanderova románu Naděje: Tragédie. Jako by mu nestačily ostatní problémy: žhář zapalující okolní farmy či jeho židovská matka, která se pokládá za oběť nacistické perzekuce, byť nevytáhla paty z Brooklynu. Vyhodit Annu se nakonec jakožto Žid neodhodlá, a tak trpí on i celá rodina. Jestli vám to připomíná situaci z filmu Woodyho Allena, variaci na Rothova Eléva či na Kafkovu Proměnu, nejste daleko od pravdy. Co Auslanderovu metarománu schází na zápletce, to si vynahradí nemilosrdným humorem, kterému není nic svaté (matka hlavnímu hrdinovi stínítko z pradědečka a kostku mýdla z prababičky, byť je na stínítku napsáno „Made in Taiwan“), a de bottonovskými úvahami o povaze naděje, dějinném optimismu a pesimismu, posledních slovech slavných, holocaustu a paměti. Naděje: tragédie je čistokrevná fraška, v čemž spočívá síla i slabina tohoto románu. Neusiluje o realismus, a tudíž si může dovolit si může dovolit i absurdní dějové zvraty, zároveň však autorovi neumožňuje vylíčit aspoň jednoho z hrdinů tak, aby nám na něm aspoň trochu záleželo. Auslanderův román je prodchnutý úzkostí z hrůz, které by se mohly stát a které Solomonovi, jeho matce i Anne brání v naplnění jejich života. Proto Solomon Kugel klade svým kolegům otázku, zda by ho případně schovali, kdyby na „to“ došlo (a zdali by mu v takovém úkrytu zařídili wi-fi). A proto nás ani nepřekvapí, když na Kugela v románu skutečně dojde. Máte-li rádi New York, Židy, neurózy, sezení u psychoterapeuta, úvahy Bohu a čipmancích, střídmou, koncizní prózu a nekorektní humor, hledáte-li důstojného nástupce Vonneguta či Hellera, pak je Naděje: Tragédie románem právě pro vás.... celý text
Jak to vlastně bylo?
1999,
Julian Barnes
Zásadní Barnesův román, vyprávěný jako Akutagawova povídka Rošomon. Jeden příběh, tři perspektivy, které se překrývají, ale úplně nikdy nelícují. Jen málokdy bylo téma tak banální a omleté jako nevěra podáno tak palčivě. Škoda že Böhmův překlad ani zdaleka nedosahuje brilance anglického originálu. Tohle měl překládat mistr svého řemesla, někdo jako Tomáš Hrách, ne tenhle podučitel.... celý text
Kvítek karmínový a bílý
2014,
Michel Faber
[Tohle není regulérní recenze, ale osobní vyznání překladatele - jako takové nemůže být objektivní. Přesto doufám, že aspoň někomu přijde zajímavé.] Francouzi tomu říkají „coup de foudre“. V češtině bych mohl napsat „byla to láska na první pohled“ – ale chyběl by tomu ten druhý význam, „úder blesku“. Po přečtení Faberova neoviktoriánského románu „Kvítek karmínový a bílý“ jsem zůstal jako opařený, jako by do mě praštil blesk. A přitom to začalo tak nenápadně. Na semináři Britské rady v Cambridgi jsem dostal možnost seznámit se s Michelem Faberem osobně a z Anglie jsem odjížděl se všemi knihami, které Michel napsal. Jenže kde najít těch potřebných pár dní, které je potřeba k přečtení bezmála tisícistránkové knihy? V náročném literárním provozu, který mě nutí prakticky den co den přeložit deset stránek textu, se onen kýžený víkend, kdy bych mohl učíst přinejmenším prvních tři sta stránek, ne a ne vyskytnout. A tak jsem byl nakonec nucen číst po práci, s rizikem, že uváznu někde v polovičce druhé kapitoly. „Kvítek“ je naštěstí napsaný tak strhujícím způsobem, že nic takového nehrozilo. „Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak silná, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle,“ píše autor hned na první stránce – to mluví prostitutka, která čtenáře z úplně jiných časů nekompromisně čapne za ruku a provází ho neznámým Londýnem, ale zároveň tu autor pomrkává na čtenáře, který má obavy z nezáživných tlustospisů. „Kvítek karmínový a bílý“ je příběh osmnáctileté prostitutky Sugar, ženy nadané výjimečnou inteligencí, která se narodila na nesprávném místě v nesprávný čas do velice tuhé, kastovní společnosti. Málokdy jsem osud hrdinky sledoval s tak zatajeným dechem, málokdy jsem imaginární postavě tak fandil. Moje manželka nabyla dojmu, že mám poměr. A já skutečně poměr měl, vždyť vztah mezi čtenářem a knihou má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy – a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní. Ale v případě „Kvítku karmínového a bílého“ to byl poměr dlouhý a smysluplný.... celý text
