Witt
přečtené 116
Černá orchidej
2014,
Neil Gaiman
Ze života hybridních rostlin Po létech spláceních edičních dluhů, které zůstaly po komunistickém režimu, se česká komiksová nakladatelství konečně dostala do fáze, kdy buď drží krok se světem nebo se vracejí do minulosti a vyzobávají poslední zbylé rozinky. Nejinak to bylo s dílem Neila Gaimana, kterému zde krom jeho románů během deseti let vyšla kompletní sága Sandman, která na Západě zásadním způsobem změnila vnímání celého komiksového média. Nyní nakladatelství CREW vrhlo na trh víc než čtvrt století starý grafický román Černá orchidej, s nímž Gaiman prorazil u společnosti DC. Černá orchidej je komiks superhrdinský, ovšem jeho stejnojmenná hrdinka byla v panteonu postav společnosti DC natolik obskurní, že se ji DC nebálo svěřit do rukou tehdy nepříliš ostříleného tvůrce. A ten v tandemu s talentovaným Davem McKeanem předvedl, že celý superhrdinský žánr lze postavit na hlavu – například zabít hlavní hrdinku hned na začátku a obejít se bez závěrečné bitvy na konci (někteří fanoušci tak dodnes čekají na poslední sešit, v němž se padouchům dostane zaslouženého trestu). Zápletku s hybridem rostliny a člověka, který po smrti své sestry pátrá po tom, kdo vlastně je, by tu nebylo fér příliš rozvádět; postačí konstatovat, že Gaiman ve svém příběhu dosahuje emocionálního účinku, o kterém si jeho žánroví kolegové většinou mohou nechat zdát. Ne že by Gaimanův scénář byl úplně bezchybný: přestože se vyhýbá mnoha komiksovým klišé, bez alespoň povšechné znalosti DC univerza se komiksem nepolíbení čtenáři budou v příběhu ztrácet. To ale Dave McKean čtenářům víc než bohatě vynahradí snovou a atmosférickou kresbou, která osciluje mezi fotorealismem a impresionismem. Kdyby snad měl někdo ještě dnes pochybnosti, zda je komiks umění, nechť si prolistuje stránky této knihy. Gaiman svého úplného vrcholu sice dosáhl až v okamžiku, kdy si v Sandmanovi stvořil vlastní svět, zde ale nacházíme soucit, víru a naději – a to na komiks věru není málo.... celý text
Flashky
2014,
Eva Zábranová
Záblesky z příliš krátkého života Jen málokterý autor ovlivnil ve dvacátém století českou literaturu tak jako Jan Zábrana. Výsostný básník našel v nepřátelském ovzduší komunistického režimu náhradní pole v překladech z ruštiny a angličtiny, prosadil se i jako zdatný esejista a posmrtné porevoluční vydání jeho deníku Celý život právem vyvolalo literární senzaci. Mohlo by se zdát, že po souborném vydání jeho básní, povídek a naposledy i korespondence s Josefem Škvoreckým se o Zábranovi již nic nového nedozvíme. Z omylu nás vyvádí nakladatelství Torst, které jeho dceři Evě vydalo vzpomínkovou knihu Flashky – jež se ovšem od obvyklých memoárů v mnoha ohledech odlišují. Vypravěčka totiž většinou ustupuje do pozadí, spíš než o sobě mluví o otci, s nímž jí pojil mimořádně blízký, spiklenecký vztah, o své rodině a otcových přátelích. Namísto lineárního vyprávění zvolila Eva Zábranová kratší viněty v přítomném čase, namísto diplomatického referování, které decentně opomíjí temnější stránky života, je ve své otevřenosti nekompromisní, až surová, a nešetří ani své prarodiče a matku. Obzvláštní dávku pohrdání si vysloužil Josef Škvorecký, o němž si sám Zábrana ve svém deníku poznamenal: „Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.“ Její vylíčení sporu o autorství překladu Prezydenta krokadýlů bohužel zcela opomíjí Schonbergovu studii z Kritické přílohy Revolver Revue, která tuto otázku definitivně rozsekla ve prospěch Škvoreckého. Flashky jsou kniha působivá a nervy drásající; čiší z ní neusmířenost se životem, v němž se někteří lidé, ať již shodou okolností nebo díky pružnějšímu charakteru, měli lépe než její otec, který umírá zdeprimovaný režimem a uštvaný nekonečnou prací. Přes hořký osobní tón se však Evě Zábranové daří nejen vykreslit portréty význačných osobností české kultury, jakými byli Emanuel Frynta, Mikuláš Medek či František Jungwirth, ale i zachytit charakter století, v němž se Zábranovými slovy „šlape do lidí“. Proto je kniha Evy Zábranové cenná nejen pro komunitu zábronofilů.... celý text
Kasta metabaronů
2014,
Alejandro Jodorowsky
Vesmírná sága okořeněná špetkou LSD Frankofonní komiksy neměly v Čechách nikdy na růžích ustláno – klasický koncept francouzského alba o 48 stránkách se tu neujal, a tak se zdejší nakladatelství snaží vydávat dohromady celé série. V případě Kasty Metabaronů, společného díla scenáristy Jodorowského a kreslíře Giméneze, se tak český čtenář dočká mohutného tlustospisu, v němž dva roboti osmi albech líčí osudy pěti generací Metabaronů. Tato kasta neohrožených válečníků díky dehumanizujícímu výcviku nedává najevo strach, lítost či bolest. V dětství procházejí iniciačním rituálem, v němž je vlastní otec zmrzačí, aby vyzkoušel jejich výdrž a učinil je silnější. Zmrzačená část je nahrazena robotickou protézou, jíž ovšem jen začíná kyborgizace hrdiny. Po zbytek mládí se aspirující Metabaron snaží stát lepším než jeho otec, aby ho nakonec v souboji mohl zabít: ve vesmíru může být jen jeden Metabaron. Tvrzení nakladatele, že Kasta Metabaronů je napsaná ve stylu románu Duna, po jejímž zfilmování Jodorowski vždy toužil, je ovšem nutno brát s rezervou. Nemá propracovanost ani hloubku této kultovní sci-fi, marnotratně kupí nápady a ztřeštěné zápletky řeší stylem deus ex machina. K tomu se přidává emocionální plochost a směšnohrdinský patos, který se projevuje ve větách jako: „Pracujte zuřivě a záštiplně! Toto plavidlo mi vynahradí ztrátu údu!“ A ani tak vynikající překladatel jako Richard Podaný nemůže nadělat nic s výkřiky typu „Byla to dimenze čiré krásy a oni ji znečišťovali svými nemilosrdnými paprsky!“ Kastu Metabaronů však zachraňuje dechberoucí kresba Juana Giméneze, která technikou airbrushe a akrylovými barvami navozuje kýžený scifistický pocit úžasu. Na Giménezovy rozmáchlé, a přitom detailně propracované panely by se člověk vydržel dívat hodiny. Po celém světě se Kasty metabaronů prodalo přes milion výtisků a i české vydání je prakticky vyprodané. Poptávka po nespoutané fantazii, hektolitrech krve, feudálních ctnostech japonského střihu a titánských hrdinech je evidentně velká.... celý text
Papežův nosorožec
2000,
Lawrence Norfolk
Motto: Bůh nám dal papežství, tak si ho užijeme! Lev X. Norfolkův (Papežův?) nosorožec Jméno Lawrence Norfolk je na britské literární scéně celkem nové – tento bývalý lexikograf debutoval románem Lemprierův slovník až v roce 1992. A s velkým úspěchem – prodaly se statisíce výtisků a román byl přeložen do dvaadvaceti jazyků. (Autorem českého převodu pro nakladatelství Arcadia nebyl nikdo jiný než Tomáš Hrách, v devadesátých letech asi vůbec nejvýraznější překladatel z angličtiny.) Ne že by se neozvaly nesouhlasné hlasy – slušně erudovaný literární kritik týdeníku Private Eye, skrývající se za přezdívkou Knihomol, usoudil, „že román jest prestižní, leč nečitelný“. Chtěl tím pravděpodobně říci, že Lemprierův slovník není pro každého, s čímž se dá jenom souhlasit. Je to dílko inteligentní, velmi dobře vystavené a vnitřně skloubené... jenže počítá s inteligentním čtenářem, který má čas skládat k sobě jednotlivé střípky mozaiky a často nahlížet do jakékoli lepší příručky o antické mytologii. Troufám si říci, že pro takové čtenáře je román eminentně čtivý. Pokud si Norfolk svým prvním románem vydobyl označení „anglosaského Umberta Eca“ a souputníka Roberta Gravese, pak jej svým druhým (a zatím posledním) románem Papežův nosorožec jenom potvrdil. Člověku se skoro nechce věřit, že jde o historický román, spíš mu připadá jako ohromná renesanční freska nebo, co já vím, tapiserie v Bayoux. Historický i geografický záběr takřka bere dech – od sledích hejn v Baltickém moři až po dešťové pralesy Guinejského zálivu, od mnichů ostrova Uznojm až po zkorumpované kardinály renesančního Říma. A vše se to točí kolem nosorožce, kterého si obstojně vzdělaný Lev X. z rodu Medicejských vybral coby úplatek. A nejde o rozhodnutí v záležitosti nepatrné – papežská bula napříště stanoví, kudy povedou hranice mezi zámořskými koloniemi Španělska a Portugalska, neboť smlouva z Tordesillas se zjevně přežila. Řekněme si na rovinu – nápad s nosorožcem je jen záminkou, jak přivést na scénu spoustu pitoreskních postaviček a zaplést spoustu paralelních vypravěčských linií. Největšího účinku Norfolk totiž nedosahuje popisem komplikovaných papežských, španělských a portugalských intrik, ale vylíčením ducha doby, ať už jde o zapařený letní Řím, zkorumpovanou, zhýčkanou a nesnesitelně duchaprázdnou církev nebo násilnosti v Pratu. Tady možná narážíme na Norfolkův neuralgický bod či snad sympatickou spisovatelskou obsesi, totiž nutkavou potřebu zachytit a reflektovat historické násilí. V Lemprierově slovníku to bylo vyvraždění obyvatel La Rochelle, v Papežově nosorožci jde o vyplenění Prata. K němu se v románu neustále vrací, byť už jen proto, že do něj byl coby kardinál zapleten Giovanni de’ Medici, pozdější papež Lev X. Ten 29. srpna 1512 napsal náměstku Kristovu: „Dnes ve čtyři odpoledne bylo město Prato vydáno v plen, ne bez jistého krveprolití, čemuž se nedalo vyhnout. ... Pád Prata, tak rychlý a krutý, mne sice bolel, ale aspoň bude mít ten dobrý účinek, že poslouží ostatním jako odstrašující příklad.“ „Hrůzostrašné, hnusné divadlo,“ usoudil naopak Machiavelli. A Norfolk mu dává za pravdu – scéna skupinového znásilnění jedné jediné dívky dvacítkou vojáků v Pratu je jednou z nejotřesnějších a nejjímavějších, které jsem kdy četl – možná proto, že je svým způsobem archetypální a příznačná pro tohle zkažené lidské plémě. V neposlední řadě je v osobě hlavního hrdiny Salvestra Papežův nosorožec zamyšlením nad osudem vyvržence, člověkem, který nikde nezakořenil a který nikam nepatřil. Ať už to bylo dáno jeho vírou (uctíváním Svantovita), otřesnými zážitky z dětství (poprava jeho pohanské matky utopením) nebo prostě charakterem a názoru, Salvestro byl vždycky na okraji. A na okraji, v ledu Baltického moře, také v posledních dvou řádcích románu umírá – věru názorný příklad brutality a nesnášenlivosti doby. Podtrženo, sečteno: nemusíme sice souhlasit s Tiborem Fischerem a jeho snad až příliš exaltovaným názorem, že Norfolkův Nosorožec je „v každém slova smyslu největší knihou od druhé světové války“, ale přesto tu máme velmi barvitý, fabulačně bohatý a po stylové stránce mistrovsky zvládnutý román. Jeho překlad za originálem nikterak nekulhá, ale to už přece u Tomáše Hrácha považujeme málem za samozřejmost.... celý text
