woita
přečtené 440
Dívčí válka 2
2023,
Kóiči Óniši
13.7.1420 Bitva na vrchu Vítkov u Prahy proti několikanásobné přesile vojsk císaře římského a Vatikánu. Široký pohled na pláně před hradbami Prahy dávají husitům poznat rozsahu moci, kterou katolíci vládnou. Obavy mezi vzbouřenci panují, ale síla osobnosti Jana Žižky a jeho brilantní plán vbrzku ukáží, že strachu netřeba. Však žádného vítězství není beze ztrát. Když křižáci prorazí jednu z vozových hradeb, ohnivá obětina a fanatismus dají Šarce nahlédnout kam mnoho je ochotno zajít, aby dosáhlo svého, a to na obou stranách. Tento akt ji přivede do nepřátelského obležení. Pozná, že ne všichni rytíři a celá situace nejsou tak černobílé, jak by se zprvu mohlo zdát... Druhý díl mangy rozšiřuje alternativní historii a poznáváme nové postavy i z jejich druhé strany. Zíkmund poznává sílu, kterou může nést disciplína namísto vynucování mocí. Královna Barbara se může jevit jako krásná tvářička, nicméně s neutuchajícím sexapelem a intrikařením. Černý rytíř je idealista, který volá po starých časech a ochotě padnout za svou paní (nebo ji nabídnout svůj statný meč). Vojevůdce Žižka je osobnost všestranná, budící mnohdy strach i úctu zároveň. A Šárka? Stále naivní dívčina, která i přes již prožitá strádání je stále ochotna vidět v lidech dobro bez ohledu, že byla opětovně téměř znásilněna. To ji dá na konci sílu vzdorovat i samotnému Žižkovi při rozhodnutí o smrti a životě. Dívčí válka je zajímavá pro svou nebojácnost ukázat historii z jiného úhlu, vykreslit postavy zajímavým způsobem a zaujmout mnohými vedlejšími linkami, které splétají zajímavý příběh na pozadí boje o moc.... celý text
Vyšší vrstva
2005,
Alfonso Sammartino
Příběh není nijak komplikovaný, přestože téma o obchodní špionáži by volala po opaku. Není to tím pádem dech beroucí thriller, ale ani úplná nuda. Na počátku je za noiroveo počasí pronásledována žena najatými zabijáky, která je nucena se skrývat před vrahy i policií. To jí přivede se žádostí o pomoc na agenturu Alfa a tehdy se rozvine pátrání dvěma směry. Při pátrání se Never podívá do divočiny, která je vykreslena jako místo divoké zvěře a s minimem přetechnizovani, do vesmíru na orbitální stanice, z čehož jedná působila realisticky po konstrukční stránce a druhá jak z animaku, viz dále, a na konec zpět do typické cyberpunkové metropole. Po grafické stránce nemusí komiks na první zdání zaujmout. Při bližším pohledu, ale odhalíme mnoho detailů, jako lidé v pozadí či reklamy na callgirl. Svým vizualem mi to místy připomnělo dokonce původní devadesátkový seriál TMNT (velké obrazovky, ženské postavy, vesmírná stanice a stavby) či Fantastic Four (Ke konci je Never při zásahové akci oděn do přiléhavé černé kombinézy jako člen Fantastické čtyřky). Samotné scény mají široký záběr, dávají jasný přehled o všem důležitým, nicméně místy by malba zasloužila upustit od právě te detailnosti, aby více vynikly akčnější momenty. Což mě přivádí k samotnému Nathanovi Neverovi, který není charakterově komplikovaný a ke zbrani se natahuje jen v nutnosti, přesto mu nevadí střelit i po ženě pokud jej ohrožuje. V rámci vydaných Neverovych komiksů jde o čistý průměr, který zapadne (zapomnění).... celý text
Permafrost
2024,
Alastair Reynolds
V rámcových detailech mi Permafrost připomíná knihu Zhroucený čas pokud jde o koncept přenesení mysli. S zmíněným titulem od Blake Chrouche by mohl v poklidu bojovat v nápaditosti a myšlenkách o povaze času, ale k dosáhnutí jeho kvalit mu chybí kvalitnější literární zpracování. Už jenom pohledem na knihu dojdeme jistých pochyb o knize samotné vzdory jejímu skvělému obsahu ("Jak něco tak tenkého může obsahovat, tak něco komplexního, jako cestování v čase a velký příběh?"). Po prvotním začtení se pochyby záhy zhmotni v konkrétní podobě. Absence hlubších detailů, popisů prostředí a charakteristik. Že třeba absencuje širší uvedení do vzdálené budoucnosti roku 2080, ve které prožívá poslední lidská generace své časy (ala film Interstellar), by mi nevadilo, ale že jsem nebyl sto se řádně vžít do knihy, která působí více jako návrh filmového scénáře, než-li beletristické dílo, to mi opravdu vadilo. V občasném zmatení pomáhá i minimální míra dělících linií mezi časovými osami budoucnost-minulost, které tvoří přinejlepším interpunkce jako hvězdičky, v tom horším neexistují v textu žádné přechody časových linií. Všechny postavy působili ploše. Některé z nich se mohly zdát až zbytečné a s minimálním významem pro příběh (Vikram). Jiné v určitém momentu projevili téměř nečekanou změnu v chování aniž by text nesl náznaky pro takové proměny (předseda Choo, Miguel). Permafrost je ve svém základu kniha se zajímavým příběhem, který donutí člověka přemýšlet. Skvělé nápady, ale nenapravitelně kazí kvalita textu bez propojení čtenáře s dějem, který obsahuje pouhé náznaky rozvoje události a postavy, pro které je těžko hledat porozumění pro jejich chování.... celý text
V srdci dění
2023,
Evan Currie
Posádka Odyssey se v přeneseném slova smyslu na Zemi moc dlouho neohřála a letěla opět zpět na Ranquil. V tomto čase pozemská vláda s mimozemským zástupcem navázala bližší spolupráci, která měla za cíl na Ranquilu zbudovat trvalé zastoupení Země a vycvičit zdejší domobranu. Po příletu Odyssey do priminské soustavy se toho defacto moc nedělo a jedinou smysluplnou činnost vykonávali vojáci, jež začali budovat pozemní základnu a cvičiště. Šlo nicméně o klid před bouří. Invaze drasinů na Ranquil dala o sobě brzy vědět opět. Bylo přitom na tom něco zvláštního. Přišlo mi to od autora trochu kalkul vytvořit souhru náhod, které musely nastat, aby se na povrchu planety nacházel celý pozemský pozemní kontingent a taktéž letka Archandělů a aktivně zasáhli do dění, přestože logika a taktika toto měly vylučovat. Logické by bylo, aby na palubě Odyssey zůstala jak část letky stíhačů, raketoplánů a možná i vojáků (jak se říká, pro strýčka příhodu) zvlášť, když se pozemský kosmoplan pustil do pronásledování nepřítele do neznámé oblasti! Odyssey se tedy vydala k (ne)známé hvězdě, u které narazila na úžasnou megastrukturu Dysonova typu. Podobným přídavkem pro hardcore scifisty byl model exoskeletárního mechabrnění EXO-12 řízený Crowleym (kdo si také vzpomněl na Ripleyovou a její nakladač či obdobu z filmu Na hraně zítřka?). A když jsem u té technologické části knihy, co taková Centrála? Díky rozhovoru Westona s ní jsme měli možnost blíže nahlédnout do její zvláštní mysli. Bylo by těžké popsat ji jen něco jako velký superpočítač, jelikož disponovala i zdánlivě schopnostmi na prahu technicky možného. I navzdory její ochranitelské rétorice, jsem z jejího počínání a slov pociťoval skepsi vůči pozemšťanům (Šlo nicméně jen o pocit, jelikož v této knize jsem se žádného důkazu nedobral. Uvidíme v pokračování, jaká má intuice vůči Centrále byla...). Zpět k ději, který defiloval útěkem osamocené Odyssey před desítkami drasinských křižníků s mírně překvapujícím tajemstvím, které se podařilo odhalit u Dysonova roje. Střet s nepřítelem byl velmi popisný, aby bylo možno pochopit základy vesmírných bitev vedených na velké vzdálenosti, kdy jeden výstřel může trvat vteřiny, minuty, ne-li hodiny. I přes určitou svižnost a jednoduchou orientaci v manévrech Odysseje, jak vyzrát nad Drasiny, jsem pociťoval místy neznámo proč znudění. To naopak části knihy, zaobírajíce se obranou Ranquilu, byly asi to nejlepší. Oproti prvnímu dílu cítím mírný pokrok v těch částech, které pojednávají ve vysvětlování vědeckého pozadí a technologií, a to zejména ohledně tachyonů (nečekejte ale žádnou wikipedii). V knize padly také dvě letmé myšlenky o struktuře kosmického "loďstva" oproti tomu planetárnímu. Bohužel tento koncept byl pouze naznačen, nijak pojmenován blíže, leč otevírá potencionální diskuzi, která ve většině sci-fi není řešena. Možná se v některém dalším pokračování dočkám :)... celý text
Čínská hra o dvou tazích
2024,
František Novotný
Křižník Thór byla neskutečná jízda, která představila svět budoucnosti za cca 50 let, svět s reálnou možností nastolení. Novotný kromě rozvratu západní enklávy ve své vizi nastínil i technický pokrok v oboru automatických strojů (alias umělé inteligence a robotů). V Křižníku Thór taková budoucnost mohla být nevyslovenou možností, ale v Čínské hře o dvou tazích šlo o denní rutinu a zkušenost poručíka "Lazara" Frýdla. Byl z toho cítit silný cyberpunkový nádech. Svět nicméně neovládaly zlotřilé korporace, ale jedná rasa, jedna strana, jeden národ pod rudým praporcem. Na vše – od práce, po společenský život až po to, co sleduje člověk na internetu – dohlížel obrovský státní aparát, který kontroloval své občany téměř na každém kroku. Jedinou výjimku tvořili občané, kteří se vzbouřili vůči nového světovému řádu a utekli do divočiny a oblastí zamořených jaderným spadem. Ve křižníku Thór byla narůstající síla Číny vidoucí na každém kroku. Nutila mě klást si otázky kolem vlivu Číny na svět. Jisté odpovědi se mi mohlo dostat v úvodní povídce "Jenkins, Bonzaček a vlci" ve zmínce o Stoletém maratónu a také ke konci, kde plukovník Wang krátce ale trefně rozebírá a dává vinu západní (evropské) civilizace za většinu pohrom na tomto světě (války, ekonomický aparát, genocidy, ekologie). Čína, jako uzurpující velmoc, tak nebyla hlavním tématem, jak by se mohlo z názvu a události zdát, a vlastně tím defacto nebyla ani umělá inteligence, jak jsem se domníval já, ale celé vyústění bylo vcelku nečekané, nicméně nemohu se rozhodnout zda-li v pozitivním či negativním duchu. Na knize jsem musel ocenit Novotného zajímavý mix žánrů. Cyberpunk se mísil s noir a typickou českou kriminálkou, přičemž následně atmosféra přešla na rádoby postapokalyptickou notu, když Frýdl s Ester zavítali do radioaktivní Zóny kolem Temelína vystřižené jak ze Stalkera: lidé žijící v enklávách, rozpadlé a sotva fungující výdobytky minulosti, rozmach přírody tam, kde kdysi dlel člověk. Trochu jsem však postrádal Novotného jedinečný rukopis patrný na technických detailech a popisnostech příběhového pozadí. A ještě jeden malý prvek musím ocenit. Hlas dědy Filipa byl nedílnou součástí Frýdla a jeho společník. Reflektoval názorově staré časy (naši současnost), vtipně komentoval některé události a poskytoval náhled, který mohl být nápomocen v Lazarově práci. Byl to ten druh hlasu, jež tradičně slýcháváme v noirovych detektivkách. Bohužel jeho hlas se příchodem Ester ve zhruba druhé polovině děje vytratil.... celý text
Sexuální výchova na 120 % 3
2024,
Kikiki Tataki
Žádná změna oproti předchozím dílů: stále je to edukativní a vtipné.
Sexuální výchova na 120 % 2
2024,
Kikiki Tataki
Oproti prvnímu dílu žádná změna: Načrtává další "žhavé a pikantní otázky" a poučně s humorem vlastním na ně odpovídá. Je to episodické, což ne každému musí vyhovovat, zvláště pokud bychom očekávali hlubší propojování sexuální výchovy s životem dívek. V hodnocení bych se opakoval, takže není důvod neocenit mangu stejným počtem. Skvělé!... celý text
Sexuální výchova na 120% 1
2024,
Kikiki Tataki
Odvážná nevážná manga o vážném. Tuto mangu bych zavedl jako učební pomůcku pro školy. Dnešní doba po něčem takovém téměř volá, a to jak hravě a jednoduše seznámit omladinu s tématy, které za mého mladého školního života byly jako tabu. V tomto kontextu je tato manga progresivní, jelikož hovoří hravou formou o přirozenosti, kterou jsme se naučili vnímat jako něco vážného a nevhodné normální mluvy. Děje se tak, aniž by se to zvrhlo k explicitnímu zobrazení a přitom zůstává lehce nad věcí. A ještě poznámka pro úchyly: Nejde o žádnou H-mangu, je to více situační komedie ! :-)... celý text
Mrtvé ticho
2023,
S. A. Barnes (p)
Vesmírný horor evokující Vetřelce či Horizont událostí? Polovina pravdy. Osobně bych spíše to přirovnal částečně k filmu Loď duchů. Ale v jádru jde o matení v tom, co čtenář ve skutečnosti dostane. Atmosféra prvního kontaktu s lodí duchů je příhodně depresivní a téměř vtáhne do centra dění. Zprvu sledujeme, jak malá LINA krouží kolem obrovské, zcela mrtvé lodi a její reflektory pronikají temnotou k ošlehanému plášti. Clair a její posádka vidí jen matné siluety a když se nabídne výhled na promenádní palubu, spatří náznak toho, co je čeká později v útrobách lodi: Pod vyhlídkovou kopulí se vznáší obrovský kus zamrzlé vody z velkého bazénu s torzy lidských těl a vybavení. Po této pochmurné podívané se osádka LINY rozhodne vstoupit na palubu. Žádná gravitace, žádná atmosféra, žádná energie. Jen omezení dána prostředím, vlastních smyslů a těsným skafandrem. Očima Clair a snímajících kamer spatřujeme náznaky chaosu, které jsou v přímém rozporu s luxusem, který Aurora nabízela. Postupné ohledání odhalí nápisy psané krví, tělo ženy pod postelí či jiné s připevněnou čepelí k paži. Záhadu přiostřuji chybějí záchranné moduly či znehodnocené palubní záznamy a podivné technické výkyvy. Vyvrcholením hrůzy se může jevit balet plujících těl v hlavním atriu. Clair s ostatními mají po něčem takovém na výběr: zanechat Auroru svému osudu, oznámit její nález vedení Veruxu nebo se jí pokusit zachránit a přivést zpět domů a shrábnout odměnu... Kdo by očekával, že děj v tomto momentu začne jenom gradovat, toho musím zklamat. Nedlouho na to dojde k násilnému přerušení a veškeré napětí se vytratí. Clair se ocitá na Zemi v držení Veruxu, čímž se vlastně vracíme do přítomnosti a k samotnému začátku knihy. Tehdy jsem začal o kvalitách knihy vážně polemizovat. Nešlo o to, že by autorka neuměla vtáhnout do děje, vyvolat hororovou atmosféru nebo vykreslit řádně postavy (např. Voller byl možná pitomec každým coulem, jež měl ale koule, čímž mi imponoval). Zkrátka najednou celá tajemná atmosféra byla tímto narušením vysáta do mrazivého vakua nezájmu, což prohloubila i podivná schopnost Clair vidět duchy a vcelku plochý původ krvavých události na Auroře. (!!! SPOILER !!!) Ani jsem se nemusel moc snažit, abych byl schopen odhadnout to, co stálo u změny chování u cestujících na palubě výletní lodi. Kdyby namísto zařízení MAW byl zdrojem šílenství nový motor Aurory, podobně jako v Horizontu události, možná by to, i přes určitou klišovitost, vyznělo lépe (!!!SPOILER!!!). V kontextu tohoto technického vysvětlení, schopnost Clair nazírat do duchovního světa a vídat mrtvě vyznělo téměř bezpatřičně. Jak mám po tomto všem Mrtvé ticho vůbec hodnotit? Je to opravdu těžké. Knihu je vhodno přečíst na jeden zátah a nepřerušovat (hlavně zpočátku) dobře nalajnovanou nu jízdu. V opačném případu nadšení zmizí, jakmile se děj překlene do přítomnosti, tato pachuť setrvává až do konce.... celý text
