woita komentáře u knih

Posádka Odyssey se v přeneseném slova smyslu na Zemi moc dlouho neohřála a letěla opět zpět na Ranquil. V tomto čase pozemská vláda s mimozemským zástupcem navázala bližší spolupráci, která měla za cíl na Ranquilu zbudovat trvalé zastoupení Země a vycvičit zdejší domobranu. Po příletu Odyssey do priminské soustavy se toho defacto moc nedělo a jedinou smysluplnou činnost vykonávali vojáci, jež začali budovat pozemní základnu a cvičiště. Šlo nicméně o klid před bouří.
Invaze drasinů na Ranquil dala o sobě brzy vědět opět. Bylo přitom na tom něco zvláštního. Přišlo mi to od autora trochu kalkul vytvořit souhru náhod, které musely nastat, aby se na povrchu planety nacházel celý pozemský pozemní kontingent a taktéž letka Archandělů a aktivně zasáhli do dění, přestože logika a taktika toto měly vylučovat. Logické by bylo, aby na palubě Odyssey zůstala jak část letky stíhačů, raketoplánů a možná i vojáků (jak se říká, pro strýčka příhodu) zvlášť, když se pozemský kosmoplan pustil do pronásledování nepřítele do neznámé oblasti!

Odyssey se tedy vydala k (ne)známé hvězdě, u které narazila na úžasnou megastrukturu Dysonova typu. Podobným přídavkem pro hardcore scifisty byl model exoskeletárního mechabrnění EXO-12 řízený Crowleym (kdo si také vzpomněl na Ripleyovou a její nakladač či obdobu z filmu Na hraně zítřka?). A když jsem u té technologické části knihy, co taková Centrála? Díky rozhovoru Westona s ní jsme měli možnost blíže nahlédnout do její zvláštní mysli. Bylo by těžké popsat ji jen něco jako velký superpočítač, jelikož disponovala i zdánlivě schopnostmi na prahu technicky možného. I navzdory její ochranitelské rétorice, jsem z jejího počínání a slov pociťoval skepsi vůči pozemšťanům (Šlo nicméně jen o pocit, jelikož v této knize jsem se žádného důkazu nedobral. Uvidíme v pokračování, jaká má intuice vůči Centrále byla...).

Zpět k ději, který defiloval útěkem osamocené Odyssey před desítkami drasinských křižníků s mírně překvapujícím tajemstvím, které se podařilo odhalit u Dysonova roje. Střet s nepřítelem byl velmi popisný, aby bylo možno pochopit základy vesmírných bitev vedených na velké vzdálenosti, kdy jeden výstřel může trvat vteřiny, minuty, ne-li hodiny. I přes určitou svižnost a jednoduchou orientaci v manévrech Odysseje, jak vyzrát nad Drasiny, jsem pociťoval místy neznámo proč znudění. To naopak části knihy, zaobírajíce se obranou Ranquilu, byly asi to nejlepší.

Oproti prvnímu dílu cítím mírný pokrok v těch částech, které pojednávají ve vysvětlování vědeckého pozadí a technologií, a to zejména ohledně tachyonů (nečekejte ale žádnou wikipedii). V knize padly také dvě letmé myšlenky o struktuře kosmického "loďstva" oproti tomu planetárnímu. Bohužel tento koncept byl pouze naznačen, nijak pojmenován blíže, leč otevírá potencionální diskuzi, která ve většině sci-fi není řešena. Možná se v některém dalším pokračování dočkám :)

02.12.2024

Kniha pomyslně utahuje realitu blízkých let, která může nastat. Minimálně v rétorice Evropy vůči Rusku a válce na Ukrajině se autor trefil, stejně jako v predikci spojenectví Ruska a Číny (členství Íránu je možnost, stejně jako jiných států, které ideově inklinují k ruskému populismus či mají s Ruskem silné obchodní vazby a jsou na něm závislé).
Knihu zde mnozí označují jako oddechové čtení, které má však blízko ke skutečnosti. Řekl bych, že ona oddechovost spočívá v nízkém náročnosti se orientovat na bojišti a pochopit různé technické parametry vedení moderního válčení. Militaristé a fandové do zbraní tak asi zapláčí. V textu nenajdeme žádné technické údaje, rozbor taktiky či užívání vojenského žargonu. Tohle není vojenská příručka! :D
Nebylo bez zajímavosti sledovat realitu mobilizaci českých vojáků, kterou jsem tak mohl pouze v té či oné podobě narazit na stránkách několika málo knih jiných tuzemských autorů (Strnadův efekt a knižní série Nad českými zeměmi slunce nezapadá a možná i Křižník Thór)
Pokud bych měl knize obsahově vyčíst něco, zřejmě by šlo o nesrovnalosti v taktice. Ukrajinské bojiště dvacátých let je v reáliích knihy minulost stará deset let. Víme (a předpokládám i autor), že východní konflikt předznamenal velké nasazení dronů, jak zasadit nepříteli ránu bez ohledu na početní převahu. Nelze proto nevěřit, že by se v napjaté době budoucnosti armády nepoučili ze zkušeností Ukrajiny a nezačlenili do svých řad větší množství autonomních bojových prostředků.

Kniha se mi opravdu dobře četla, ale pro svou určitou míru zjednodušení se mi hlouběji do podvědomí nezapsala, přesto ji považuji pro své zaměření a fakt, že pochází od českého autora za vzácnost. Titul by mohl obstát jako preqvel ke knihám Křižník Thór a volného pokračování Čínská hra o dvou tazích od Františka Novotného, odehrávající se v budoucnosti za pár desítek let, ve které Čína dobila Evropu a opanovala většinu světa.

1 02.12.2024

Křižník Thór byla neskutečná jízda, která představila svět budoucnosti za cca 50 let, svět s reálnou možností nastolení. Novotný kromě rozvratu západní enklávy ve své vizi nastínil i technický pokrok v oboru automatických strojů (alias umělé inteligence a robotů). V Křižníku Thór taková budoucnost mohla být nevyslovenou možností, ale v Čínské hře o dvou tazích šlo o denní rutinu a zkušenost poručíka "Lazara" Frýdla. Byl z toho cítit silný cyberpunkový nádech. Svět nicméně neovládaly zlotřilé korporace, ale jedná rasa, jedna strana, jeden národ pod rudým praporcem. Na vše – od práce, po společenský život až po to, co sleduje člověk na internetu – dohlížel obrovský státní aparát, který kontroloval své občany téměř na každém kroku. Jedinou výjimku tvořili občané, kteří se vzbouřili vůči nového světovému řádu a utekli do divočiny a oblastí zamořených jaderným spadem.

Ve křižníku Thór byla narůstající síla Číny vidoucí na každém kroku. Nutila mě klást si otázky kolem vlivu Číny na svět. Jisté odpovědi se mi mohlo dostat v úvodní povídce "Jenkins, Bonzaček a vlci" ve zmínce o Stoletém maratónu a také ke konci, kde plukovník Wang krátce ale trefně rozebírá a dává vinu západní (evropské) civilizace za většinu pohrom na tomto světě (války, ekonomický aparát, genocidy, ekologie). Čína, jako uzurpující velmoc, tak nebyla hlavním tématem, jak by se mohlo z názvu a události zdát, a vlastně tím defacto nebyla ani umělá inteligence, jak jsem se domníval já, ale celé vyústění bylo vcelku nečekané, nicméně nemohu se rozhodnout zda-li v pozitivním či negativním duchu.

Na knize jsem musel ocenit Novotného zajímavý mix žánrů. Cyberpunk se mísil s noir a typickou českou kriminálkou, přičemž následně atmosféra přešla na rádoby postapokalyptickou notu, když Frýdl s Ester zavítali do radioaktivní Zóny kolem Temelína vystřižené jak ze Stalkera: lidé žijící v enklávách, rozpadlé a sotva fungující výdobytky minulosti, rozmach přírody tam, kde kdysi dlel člověk. Trochu jsem však postrádal Novotného jedinečný rukopis patrný na technických detailech a popisnostech příběhového pozadí.
A ještě jeden malý prvek musím ocenit. Hlas dědy Filipa byl nedílnou součástí Frýdla a jeho společník. Reflektoval názorově staré časy (naši současnost), vtipně komentoval některé události a poskytoval náhled, který mohl být nápomocen v Lazarově práci. Byl to ten druh hlasu, jež tradičně slýcháváme v noirovych detektivkách. Bohužel jeho hlas se příchodem Ester ve zhruba druhé polovině děje vytratil.

1 02.12.2024

Názvy jako Filadelfský experiment a navazující projekt Montauk znalým konspiračních teorii něco říkají. Když prvně někdo uslyší o tomto (údajném) druhoválečném experimentu s neviditelností, má téměř tendenci tomu uvěřit (já v mladším věku nebyl výjimkou). Z toho nakonec těžil i béčkový, nicméně skvělý, film "Filadelfský experiment" (1984). Po přečtení této knihy, ale pochybuji, že by kdo ještě byl ochoten tomu věřit, a to určitě ne díky vědeckému přístupu, podloženým faktům a datům, kterým se autoři vyhýbají, ale díky formě, kterou je psána, a nepodloženým tvrzením ...

Kniha se nesnaží (neznalého) čtenáře nijak komfortně uvést do příběhu a osudu lodi USS Eldridge (což se dozvídá spíše v průběhu a ve zlomcích) a spíše ho vrhá do dění kolem základny Montauk. Autoři zkrátka asi předpokládali, že již čtenář disponuje jakýmsi přehledem a pouze rozšiřují historku o nové a "fascinující" poznatky (...). Když se však začnete více pídit po detailech a dalších zdrojích, výpovědích a údajných důkazech, začne to být "zajímavé"...

V knize jsou zmíněný dílčí technické detaily projektu Montauk, však nejsem natolik znalý, abych vůbec byl schopen posoudit jejich realizaci, uvedené efekty či proveditelnost (viz např. příloha A), tudíž tuto část ponechám bez komentáře. Co však alespoň z pohledu laika v základu nastudováno mám je povaha času a jeho výklad vědeckými metodami. V kapitole věnované povaze času jsem se o tomto jevu moc nicméně nedozvěděl snad jen to, že se máme v současnu nacházet v jakési časové smyčce a je možno se z ní vyvázat sněním...
A pokračujme v bludech dále. Projekt se měl prý v některých základních aspektech opírat o mimozemské technologie, které nám byly poskytnuty minimálně dvěma různými druhy. Tato mimozemská intervence je v textu vždy uvedena jako údajná, což budí ještě více otázek o důvěryhodnosti celého vyprávění. Podobně si stojí zmínky o Árijcích a nacistech, tzv. Alternativě 3, kolonii a pyramidách na Marsu, nebo pojmy jako věková regrese, elektromagnetická signatura živých bytostí nebo generátor nulového času. Zkrátka čím více se textu vršilo, tím více to znělo jako céčkové sci-fi z doby minulé, do kterého autor přidal cokoli, co si myslel, že zaujme a naláká diváky bez ohledu na konzistenci obsahu. V řadě momentů jsme z toho měl pocit, že událostí mnohdy vzájemně vylučují a zapadají do sebe, jako když se opice snaží nacpat kulatý předmět do hranaté díry.
Kromě technické stránky je zmíněna i řada nezvyklých kriminálních, environmentálních a jiných události z okolí základny, které by měly být zdokumentované a ověřitelné (novinové články, záznamy o nezvyklém výkyvu počasí, statistiky vzestupu zločinu či zmizení děti). Bylo by zajímavé zjistit, zda byl takový průzkum uskutečněn a který by mohl podpořit tvrzení autorů...

Kdo se zaobírá konspirací kolem Filadelfského experimentu si knihu zaručeně přečte a zřejmě pochytí nové dílčí informace. Ale berte na vědomí, že nejde o literaturu faktů, ale pseudovědeckou změť blábolů. Osobně radím se této knize spíše se vyhnout či si ji vypůjčit, než-li za ni platit (jako já :D)!

02.12.2024

Žádná změna oproti předchozím dílů: stále je to edukativní a vtipné.

02.12.2024

Oproti prvnímu dílu žádná změna: Načrtává další "žhavé a pikantní otázky" a poučně s humorem vlastním na ně odpovídá. Je to episodické, což ne každému musí vyhovovat, zvláště pokud bychom očekávali hlubší propojování sexuální výchovy s životem dívek. V hodnocení bych se opakoval, takže není důvod neocenit mangu stejným počtem. Skvělé!

02.12.2024

Odvážná nevážná manga o vážném. Tuto mangu bych zavedl jako učební pomůcku pro školy. Dnešní doba po něčem takovém téměř volá, a to jak hravě a jednoduše seznámit omladinu s tématy, které za mého mladého školního života byly jako tabu. V tomto kontextu je tato manga progresivní, jelikož hovoří hravou formou o přirozenosti, kterou jsme se naučili vnímat jako něco vážného a nevhodné normální mluvy. Děje se tak, aniž by se to zvrhlo k explicitnímu zobrazení a přitom zůstává lehce nad věcí.
A ještě poznámka pro úchyly: Nejde o žádnou H-mangu, je to více situační komedie ! :-)

1 02.12.2024

(SPOILER) Vesmírný horor evokující Vetřelce či Horizont událostí? Polovina pravdy. Osobně bych spíše to přirovnal částečně k filmu Loď duchů. Ale v jádru jde o matení v tom, co čtenář ve skutečnosti dostane.

Atmosféra prvního kontaktu s lodí duchů je příhodně depresivní a téměř vtáhne do centra dění. Zprvu sledujeme, jak malá LINA krouží kolem obrovské, zcela mrtvé lodi a její reflektory pronikají temnotou k ošlehanému plášti. Clair a její posádka vidí jen matné siluety a když se nabídne výhled na promenádní palubu, spatří náznak toho, co je čeká později v útrobách lodi: Pod vyhlídkovou kopulí se vznáší obrovský kus zamrzlé vody z velkého bazénu s torzy lidských těl a vybavení.
Po této pochmurné podívané se osádka LINY rozhodne vstoupit na palubu. Žádná gravitace, žádná atmosféra, žádná energie. Jen omezení dána prostředím, vlastních smyslů a těsným skafandrem. Očima Clair a snímajících kamer spatřujeme náznaky chaosu, které jsou v přímém rozporu s luxusem, který Aurora nabízela. Postupné ohledání odhalí nápisy psané krví, tělo ženy pod postelí či jiné s připevněnou čepelí k paži. Záhadu přiostřuji chybějí záchranné moduly či znehodnocené palubní záznamy a podivné technické výkyvy. Vyvrcholením hrůzy se může jevit balet plujících těl v hlavním atriu.
Clair s ostatními mají po něčem takovém na výběr: zanechat Auroru svému osudu, oznámit její nález vedení Veruxu nebo se jí pokusit zachránit a přivést zpět domů a shrábnout odměnu...

Kdo by očekával, že děj v tomto momentu začne jenom gradovat, toho musím zklamat. Nedlouho na to dojde k násilnému přerušení a veškeré napětí se vytratí. Clair se ocitá na Zemi v držení Veruxu, čímž se vlastně vracíme do přítomnosti a k samotnému začátku knihy. Tehdy jsem začal o kvalitách knihy vážně polemizovat. Nešlo o to, že by autorka neuměla vtáhnout do děje, vyvolat hororovou atmosféru nebo vykreslit řádně postavy (např. Voller byl možná pitomec každým coulem, jež měl ale koule, čímž mi imponoval). Zkrátka najednou celá tajemná atmosféra byla tímto narušením vysáta do mrazivého vakua nezájmu, což prohloubila i podivná schopnost Clair vidět duchy a vcelku plochý původ krvavých události na Auroře.
(!!! SPOILER !!!) Ani jsem se nemusel moc snažit, abych byl schopen odhadnout to, co stálo u změny chování u cestujících na palubě výletní lodi. Kdyby namísto zařízení MAW byl zdrojem šílenství nový motor Aurory, podobně jako v Horizontu události, možná by to, i přes určitou klišovitost, vyznělo lépe (!!!SPOILER!!!). V kontextu tohoto technického vysvětlení, schopnost Clair nazírat do duchovního světa a vídat mrtvě vyznělo téměř bezpatřičně.

Jak mám po tomto všem Mrtvé ticho vůbec hodnotit? Je to opravdu těžké. Knihu je vhodno přečíst na jeden zátah a nepřerušovat (hlavně zpočátku) dobře nalajnovanou nu jízdu. V opačném případu nadšení zmizí, jakmile se děj překlene do přítomnosti, tato pachuť setrvává až do konce.

02.12.2024

Tohle Vás hodí pěknou řádku let zpět, do času, kdy podobné komiksy vycházely v samostatných sešitech či jako příloha časopisů jako ABC. Podobné příběhy jitřily vždy fantazii náctiletých dychtících poznat svět na vlastní kůži a občas přicházely i s dobrými nápady na zábavu mezi přátely.

IKS-Strážci času není úplně jako Rychlé šípy, ale přináší vcelku dospělý příběh o cestování časem jako prostředku poznávání i ovlivňování historie. Děj má místy řadu faktických nedomyšleností, jako kdy a za jakých okolností lze měnit dějiny, nebo jak vůbec probíhá výcvik takových chrononautů. Kde ovšem může příběh pokulhávat, tam myslím srozumitelným způsobem nahlíží na určité výňatky dějin řady evropských zemí, což mnohdy podtrhuje i pěkná kresba. Ta má však také proměnlivou kvalitu, přičemž osobně považuji za povedenou zejména tu na prvních stranách (pokud se nemýlím, z rukou Libuše Kovaříkové)

19.06.2024

Skoro bych řekl, že tato kniha je heretická pokud jde o pojetí času. V mnoha v moderních konceptech interpretace vesmíru a událostí v něm zakotvila strunová teorie a určitý bezčasový koncept. Lee Smolín se staví na druhou stranu barikády a říká, že něco jako Newtonův čas existuje, o čemž svědčí druhá polovina knihy. V té první je shrnut vývoj model času od antiky, přes Einsteina až po Hawkinga jako určité formy prostorového uspořádání než něčeho, co udává takt fungování kosmických zákonitostí.

V textu je silně zakořeněna myslenka matematiky, která nemůže stát sama o sobě jako objekt mimo stav, který pomáhá popisovat. Pro některé může jít o filozofování, ale je nutno mít na mysli, že matika je druh jazyka a také není žádným nadbožským konstruktem, stojícím mimo veškerenstvo a čas. Když toto čtenář pochopí, snáze také příjme následnou myšlenku o nové teorii.

V tomto ohledu je ze strany autora předložena koncepce teorie všeho, která by narušila silně zakořeněné fyzikální nauky honosící se značením zákon. V takovém by zákon o zachování energie a hybnosti byl omezen na pouhé lokální působení a podléhající změnám, jako vše v hmotné. Podobná konstatování se zdají býti rouhačstvím, však nezbytným, pokud slova o konečnosti všeho jsou pravdivá!

Jak jsem více a více přemýšlel o autorových slovech, důkazech a názorech na základě nových odhaleních z kosmologie či kvantové mechaniky, začal jsem prosazovat stejný názor na existenci času a možnosti proměnlivosti většiny konstant což nás staví před obrovskou výzvu a vrací do časů rozepře Bohra a Einsteina o realitě a pravdomluvnosti fyzikálních zákonů schopných popisovat svět.

1 19.06.2024

John Lago opětovné na scéně. Matoucí? Vždyť jde o první knihu s tímto antihrdinou, tak jak to může být opětovné shledání? Jednoduše: první jsem četl druhý díl "Jak zabít svého šéfa" :D. Mám tedy s Johnem a Alicii své pozitivní a jedinečné zkušenosti, jež mě přivedly k sehnání knihy o jejich začátcích. Už teď mohu říct, že je to jízda. Jdeme na to!

Forma, kterou je kniha psaná, má evokovat místy více profesní dokument než beletrii. Ono vlastně text plynule přechází z jedné formy do druhé: na počátku kapitoly máme vyšetřovaci zprávu FBI, následují oficiality z Lagovy příručky stážisty prokládané osobními zkušenostmi a výpovědi Johna, tvořící středobod příběhu. John ve svém textu mnohdy přeskakuje mezi radami pro zelenáče, poznámkami osobního charakteru stejně jako líčením provedením jemu přidělenému úkolu. Text tímto způsobem tvoří zajímavý mix, který později čím dál více přechází v čistokrevnou akci.

Jak John postupuje ve svém přiděleném úkolu, představuje svůj jedinečný um a paletu emocí a citů. To kontruje s jeho vlastními slovy ve spisu pro vrahy v zácviku, kde city do určité míry označuje překážkou k odvedení nejlepšího výkonu. Jeho mnohdy ukvapené jednání kvůli činům jeho šéfa Boba a vůči Alici mu dávají za pravdu, přesto i tak neztrácel zcela ze zřetele své nadání a pozornost. Mnohdy se tak jeví konec Johna Laga nablízku, když v tom se něco udá, co změní postup při rozdávání karet. Je to většinou sám John, který využije prostředí či slabosti svého oponenta, a dokáže se vyhrabat sám ze sraček. Ovšem v několika málo případech jej měla čekat kulka do hlavy a v tom momentu to skončit nebýt dobročinnosti Boba...

03.05.2024

Není mnoho knih, které by se snažily nabourat dogma velkého třesku, což zde, aspoň v úvodu, se děje. Nejde na to však zcela čistě vědeckým přístupem, ale jaksi klouže po povrchu (leč účelově). Více klade otázek než podává zdánlivě odpovědí. Položené otázky to jsou z pohledu široké veřejnosti logické, jako: kam se kosmos rozpíná; zda-li na počátku bylo NIC, jak mohlo vzniknout NĚCO...atd. Věda se na tyto a jiné otázky snaží odpovídat, nicméně po svém a pro řadu lidí (laiků) jsou tyto odpovědi neuspokojivé, nelogické nebo na prahu filozofie.
Autoři dávají v tomto kontextu za příklad dřívější názory na vznik, ještě z časů před vznikem vědy jak jí známe, které přikládaly genezi bohům a prapůvodnímu chaosu, z něhož vzešel božský řád současného světa. Není liché zde uvést podobnost s dobou hnutí hippies s rozvojem kvantové mechaniky. Tehdejší věda sledovala i jakýsi trend duchovní a dávalo to do spojitosti s novými odhaleními v tomto bujare rozvíjejícím vědním oboru.
Tím se otevírá cesta ke kapitole o mariánských zjeveních. V této části se dozvídáme o Fatimě a jiných zjeveních Matky Boží. Kniha je dává do určité míry do souvislosti s UFO a rozšiřuje tuto myšlenku zejména v další kapitole. Ta je učiněným vodopádem myšlenek a tézí v pokusu dát i jiné paranormální jevy do kontextu. Čtenáři je vnuknuta myšlenka vnímat zdánlivě rozdílné jevy v širším měřítku a zkusit hledat vztyčné prvky, jimiž mohou být paralelní světy a skryté dimenze.
Kniha Mnohovesmír nakusuje mnoha další témata, jako predikce snů, cestování časem, ohýbání prostoru, mimosmyslové vnímání, reinkarnace, posmrtný život nebo sny. Dává tím nahlížet na daná téma z vědeckého hlediska, filozofie i náboženství. Nezachází nikdy do detailů, však dává dosti široký náhled pro toho jedince, který bude brát knihu jako odrazový můstek k prohloubení poznání

30.04.2024

Už je tomu nějaký čas, kdy jsem slyšel o Tuckeru Waynovi a jeho čtyřnohém věrném příteli Kainovi, ať v sérii Sigma či v samotných románech, proto jsem byl vcelku potěšen, když se zjevili opětovně po boku Graye. Dobrodružství (rozuměj globální hrozba) je zavedla tentokrát do exotické a dosti divoké Afriky. Jak uvádí sám Rollins, tentokrát se nesnažil vydat další knihu o zákeřné a záhadné nemoci, ale více se zaměřit na zdroj. Jeho slovům jsem příliš tehdy nerozuměl, ale po čase jsem pochopil a dokonce dal koncepčně do spojitosti s jinou autorovu knihou, Amazonie (přestože měla blízko i tématicky k dalšímu titulu, Sedmá pohroma). Téma "vědomé" přírody schopné zvrátit konání člověka mě zaujalo a autor tomu dal i bláznivě hmatatelnou podobu (V tomto kontextu mi naskočila téze o Gaie).

Nezajímavé bylo i seznámení s legendou ztraceneho království založeného knězem Janem, která poukazuje na mnohá tajemství skrytá pod baldachýnem černého kontinentu. A co si budem, postavy opětovně excelovali samy o sobě i jako tým. Byl jsem rád za velký prostor daný Kainovi s Tuckerem a nesmím ani opomenout jízlivého Kowalskeho s jeho ostrovtipem. U uvedených postav jsem se dočkal nečekaných zvratů, které v jednom okamžiku téměř vyvolaly brek...

Na Rollinsovi se mi líbí jak bravurně má vystavěný svůj svět do nejmenších detailů. Když Gray s Kowalskym a spol hledali cestu do království sv. Jana vytyčenou reverendem W. Shepardem, dostali se v jednom momentu do slepé uličky. Osobně jsem polemizoval o trvanlivosti některých stop, které v džungli mohou zmizet v nenávratnu, než však Gray odhalil logiku v jejich rozmístění a tím mi potvrdil mé úvahy a stejně Rollinsovu brilantní mysl k sepsání reálně vyhlížejícího děje.

Království kostí mě opětovně nadchlo pro plno informací a myšlenek, dobrodružný děj a zápletku. Pouze v jednom bodě jsem se musel pozastavit než jsem si na daný prvek navykl, a to když Gray s ostaními vstoupili do údolí, kam je zavedli domorodci, stali se svědky scény vystřižené jako z béčkového hororu ala Den Trifidů. I přes tento "úlet", knihu hodnotím velmi kladně.

2 30.04.2024

Sigma Force má v mé knihovně zvláštní postavení a jejich motto se mi stalo životní filozofií, přesto mi trvalo nějaký pátek než jsem se pustil do čtení Sedmé pohromy. Byl jsem mile překvapen, když se na prvních stranách objevilo jméno jistě postavy. Safi Al-Mázová je jméno, které muselo utkvět každému, kdo má načtenou sérii Sigma Force, tedy pilotní díl s postavou Paintera Crowa. Myslel jsem si, že její zjevení do nějaké míry naváže na události z Písečné bouře, jako že budu svědkem probuzení schopností, které projevovaly Safiiny družky-sestry. Bohužel nic takového. Zanechme lamentace a pojďme se podívat na to, jak dopadlo další dobrodružství Sigma Force.

Příběh spojující vizionáře Nikolu Tesla, cestovatele Livingstona se sedmero biblickymi ranamI a projektem HAARP je prazvláštní a musím žel jej považovat ze všech dílů Sigmy za ten zřejmě nejslabší. Jednotlivé prvky, jako virus nebo historický či technický kontext, měly svou logiku, přesto jako celek to působilo nedotaženě. O Teslovi mám něco více či méně načteno, proto mi přišel jeho rádoby objev nového zdroje energie přitaženy za vlasy a odporovalo všemu, co bylo v tomto kontextu publikováno. I jeho cestu do Británie s Markem Twainem považuji za zbytečnou část děje, jelikož jde spíše o zmínku, která není ani v autorově doslovu nijak rozebrána.
Rollins tak dle mého jen těžil ze jména Nikola Tesla namísto, aby přišel ze zcela jiným příběhem, který by využil z mnoha tajemstvích kolem tohoto Promethea nového věku.

V ostatních aspektech Sedmá pohroma jinak nevybočuje ze zaběhnutých kolejí: skvělé hlavní postavy, padouch s velikášským komplexem, historické a technické zasazení, občasné vtipkování (Kowalsky zase exceluje) a mnoho dalšího. Nejlépe ovšem kniha vyznívá zřejmě na konci, kdy veškeré hluchá místa se ztrácí ve změti přebujelé akce a hrozby pro celý svět (!!! SPOILER !!!: pád přepravního letounu byl famózni :).

Nejsem z tohoto dílu výslovně zklamán. Určitě jsem se zase mnohé dozvěděl, což je to, co na této sérii miluju, stejné jako spojování zdánlivě nesourodých prvků. Tento titul zkrátka nemůže vynechat žádný milovník Sigmy, dobrodružství a vědění.

1 28.03.2024

Globální mysl a počátek civilizace lze bez skrupulí označit za přinejmenším alternativní či pseudovědeckou. Nelze ovšem zcela všechny podobné publikace házet do jednoho koše. Pravdou je, že řada z nich obsahuje nepodstatné nepřesností či úplné omyly, nicméně někdy z těchto knih může vytanout zajímavá myšlenka hodna hlubšího posouzení.

Na začátku autor poukazuje na synchronicitu vzniku starověkých civilizaci známých z školních lavic kolem roku 3100 př.n.l.. Správně zmínil nejstarší chrámový komplex Gobekli Tepe, však s mírnou nepřesností o jeho tvaru, jež není pravoúhlý, ale oválný či spíše kulatý. Tento omyl rozvinul záhy do plné šíře jako zákon a důkaz celosvětové mřížky rozutíkající se osmi směry (pozn.: kruhy se zaobírá kniha nicméně později). Autor se nebál rovné linie dokonce označit za nepřirozený jev, v přírodě prakticky nevídaný na podporu svého světonázoru na globální mysl, která se jako hologram promítla do mysli mnoha lidí napříč světem, pro osvětlení synchronicity při budování civilizace. V knize je civilizace v přeneseném slova smyslu vychvalována jako něco božského. Zvířecí mysl není dle toho civilizace schopna i přes určitý spjatí člověka s jinými tvory, např. se šimpanzy. Je až s podivem jak autor tvrdošíjně trvá na svém výlučném antropocentrickem přístupu a nepřistupuje s podobnou vážností i k možnosti existence hypotetické protocivilizace či archeoaustraniky. Svůj názor sice obhajuje na základě určitých podložených faktů, leč kombinované s rétorikou duchovní.

Vyznat se v některých v předložených metafyzických řečech o Stromě života, osách a Dnech a Nocich Dlouhého počtu bylo pro mou přízemní (materialistickou) mysl psychedelické. Byl jsem schopen omezeně sledovat myšlenku, kterou se autor snažil obšírným textem obsáhnout. Bohužel bylo zatěžko uvěřit jeho slovům, když kombinoval taková spojení jako "výlučně empirické důkazy" a "božský duch". Šlo o očividný protimluv, který člověka materialistického ražení dokáže popudit.

Ve čtvrté kapitole byl posuzován vývoj člověka jako živočicha, vymaňující z živočišné říše. Když pominu autorovu vlnovou teorii, padla napříč kapitolou řada zajímavých myšlenek hodných hlubší úvahy či dokonce analýzy. Šlo zejména o nahlížení na materiální artefakty po pralidech a jejich duševních schopnostech a potenciálu. Podobně mi podnětným přišel rozdíl ve smýšlení západ-východ.

Zda bych měl posoudit celou teorii postavenou na mayském kalendáři a spojení s dalšími civilizacemi napříč prostorem i časem kritické analýze, pouhým selským rozumem je výsledek absurdum.
Zda máme věřit, že před více jak 5000 lety Mayové si byli vědomi dělící linie kdesi na 12. stupni východní délky, na které dochází k rozchodu smýšlení (ducha) mezi západem a východem. Pokud by se jednalo opravdu o tak důležité místo, nebylo by logické, aby Mayové chtěli dosáhnout tohoto místa a být toho součástí namísto o jeho zdánlivém referováni?!
Autor se nevyhnul určitému klišé typickému pro podobné tituly pseudovědeckého charakteru, majíce téměř vždy jednotný jazyk: Vždy je vyřknuta určitá hypotéza a záhy i téměř nevyvratelne potvrzována!

3 22.03.2024

Antalogie rozšiřující svět vystavený Janem Kotoučem. Nejen několik českých autorů, ale i zahraničí dopisovatelé přispěli svou trochou do mlýna a představili v několik episodách alternativní svět v rozmezí jednoho století - od Velké bouře až po rok 1950.
Valná část příběhů měla pro mne hořkosladkou příchuť. Většina byla dobré a bavily, ale když už se to rozjíždělo a očekávání rostlo, dané dějství bylo ukončeno a já musel zkusit štěstí u příběhu dalšího.

Zda mám vypíchnout ty nejlepší povídky, zřejmě ty přímo z péra Jana Kotouče - počátky Česko-slovenského království po Velké bouři a příběh admirála Berga o námořní bitvě mezi Česko-slovenskym kralovstvim a Španělskem.
Je také možné označit povídky, které nebyly možná do značnosti svého zasazení to nejlepší, však poukazovaly na zajímavé body ve světě říše nad kterou slunce nezapadá:
VELKÁ JÁMA II - české království má državy v jižní Africe, kde těží její velké množství nerostného bohatství, zejména diamanty. Jsou lidé, kteří vidí v přítomnosti cizí mocnosti ve své zemi okupaci a jsou ochotni vyhnat její zástupce.
Přání jižních krajů - Tohle bylo dobrodružství hodno cestovatele Holuba, zakladatele Československé rozvědky s mírnou kombinaci Indiana Jonese.
Z jiných světů - krátké a ani žádného potencionálně velikého cllifhangeru se čtenář pachtící po zdroji Velké bouře nedočká, přesto určitého poznání i tak dojde. Svým vědeckofantastickým obsahem se odlišovalo od všeho napsaného z tohoto světa.

O této antalogii nelze utrousit snad křivého slova a můžu minimálně očekávat rozšíření už tak bohatého světa; postačí zmínit doslov Jana Kotouče u prvního příběhu, slibující rozvést vznik Česko-Slovenského království v prvních měsících po Velké bouři.

1 19.02.2024

Opětovné shledání s Williamem Sandbergem... Nevím zda jde o chybu, ale Konec řetězce je prezentováno jako první díl série, ale kdož četl Vševidoucí oko, ví o smrti Sáry, což je na několika místech výslovně uvedeno a bylo také důvodem Williamova pokusu o sebevraždu. Pozorný čtenář si také určitě povšiml změny v popisu postav. Zda-li jsem si až skoro stěžoval u Vševidoucího oka na obemilani jména Sandberg, tak zde se toto už nevyskytuje, jelikož autor předpokládá, že každý ví, kdo je kdo. S tím tedy skočme do nového dobrodružství, které toho dle mnohých zde hodně slibuje.

Kniha určitě neztrácí oproti předchozímu dílu nic ze své tloušťky a popisnosti. Než jsem se dozvěděl hlavní pointu, důvod únosu Williama, uběhlo bezmála dvě stě stran. Do toho času kniha plynula jednotným způsobem narozdíl od Vševidoucího oka, kde jsem několikrát byl nucen přehodnotit svá očekávání, jak se děj vyvíjel. Olsson nicméně i tak nechává čtenáře do určité míry tápat, jako Connors a Franquin nechali Williama, jemuž předhazovali jen fragmenty pravdy. Očekávání se tak pokaždé měnilo, a to aniž pozbylu na tempu. Posuďte sami: V jedné chvíli jsem byl v myšlenkových pochodech před samotným Williamem, který se určité skutečnosti dovtípil až o kus později (Arecibo). Bylo hezké být v něčem napřed než náš hrdina. Ovšem o chvíli později přišlo vystřízlivění, když Connors vyjevil Williamovi pravý zdroj krypticke zprávy, přičemž mé závěry vzaly zcela za své. A bohužel v tom okamžiku i mé naděje.
Čím více jsem postupoval k závěrečným stránkám, tím jsem se střetával s pozvolnějším tempem. Tam, kde měl děj nabírat na obrátkách, místy až sklouzával do letargie. Snad až na příběhovou linii Janin s Williamem mě žádná z ostatních nebyla schopna plně uspokojit. Dříve oslavována popisnost po vypuknutí moru byla tytam. Nebyl jsem s to plně vnímat rozsah a hloubku katastrofy, jako strach, strádání či nutkání ke záchraně lidí.

Kniha mi v počátcích duchem připomínála více dobrodružství organizace Sigma Force z péra Rollinse, než-li jak vyznívalo Vševidoucí oko, jež mělo zase blíže k Počátku od Browna. Jde nicméně o podobnost vskutku jen zdánlivou. Autor totiž vystavuje svůj svět a dění v něm na širším celku, než na detailech. Nikde se tak v knize nedozvíme ani základní informace o výzkumu DNA, klínového písma, způsobu šifrování nebo fungování tajné organizace, nebo rozsahu šíření moru. Hlavní je zkrátka kontext, což je paradoxne i premisa celé knihy. Williamovo odkrytí pravé podstaty zprávy bylo zajímavé nicméně celkové její vyznění mi přišlo nedotaženě.
Olsson vyslal určité poselství, ale bez patřičného kontextu, který by si zasluhovalo pří jeho stylu psaní minimálně dalších dvě stě stran. Nevím jak Vám, ale se závěrem jsem zkrátka nebyl stopro spokojený a kladl přede mne více otázek než bylo zodpovězenych. Kdo vpravil výjevy budoucnosti do DNA? Proč ten někdo zvolil sumerštinu a ne jiný jazyk? Proč nebylo členům organizace zřejmě, že za novodobý mor mohli oni sami čímž vytvořili samonaplnějujici proroctví? Bylo vůbec možné z kódu DNA vyčíst přesný rok vypuknutí události, či jen odhadnout údobí? Napadlo někoho, že když je v DNA zapsaná budoucnost, značí to možnosti manipulace s časem ... ?

09.02.2024

Olsson naservíroval zajímavý thriller, ve kterém se střídají chladné popisy, podivuhodné spiknutí a střihy akčního pojetí.

Na počátku mě zaujalo tísnivé a detailně popisné prostředí, které okamžitě vtáhlo zvláště po několika stranách, kdy se ponořil Stockholm do temnoty. Ovšem záhy se dostavilo menší zmatení při snaze si upamatovat určitých jmen, majíce společné příjmení (Olsson nekompromisně obemilal příjmení Sandberg, aby se ujistil, že si jej čtenář zapamatuje), stejně jako vztahů mezi nimi a časové souslednosti některých jejich činů. Ono, když už jsem přišel na kloub všem těmto nuancím, děj mě opětovně navedl do hlubokých vod tápání při snaze pochopit následných událostí: Smrt jednoho ze Sandbergu, Williamova nesmyslná snaha mazat stopy a za každou cenu na sebe neupozornit vyšetřovatelé, přestože opak byl pravdou.
Následoval zběsilý útěk před příslušníky z řad Interpolu, tajné služby i policie, až do Polska, kde začaly události nabírat opětovně zajímavý rozsah po setkání s Rebekou Kowalczykovou. V daném čase se pomalu propojovaly linky jinak dosud zdánlivě nesouvisející, jako grafická znázornění na diagramu neuronové sítě a internetu. Na malý moment jsem se nechal oklamat myšlenkou o psychotronice, než se odhalila pravda o vědomí stojící jako šedá eminence za vším děním.

Příběh Sandbergovych měl tři roviny rozdělené pro každého člena rodiny. Ta věnované Sáře, byla tou nejkratší a nezapůsobila na mě, tedy až na její srdceryvný melancholický závěr. To největší pozornost byla věnována Williamovi. Christin, manželka a novinářka, hrála roli zpočátku pospíše podpůrnou, až i ona se dostala postupně do popředí s dalšími postavami, na které byla přímo i nepřímo upnutá pozornost Vševidoucího oka.

Děj měl celkový spád díky střihům ala seriál "24 hodin", kdy sledujeme jeden konkrétní okamžik z pohledů různých postav i mnohdy napříč časem v řádu minut, hodin či dnů.
Svým textovým rozsahem přesahovala většinu podobných knih, které jsem četl, a jen snad Brownův Počátek se jí mohl blížit. Délka nebyla ani tak dána bohatou zápletkou, jako popisností stahující do prostředí a myslí postav. Netřeba se bát, pokud jde o charakterové popisy, Vševidoucí oko se nesnažilo být psychologickým thrillerem, a tak nijak hloubavěji se prodírat jejich myšlenkami či pohnutky. Vše bylo psáno stravitelným způsobem. A tímto oslím můstkem se dostáváme k ústřednímu bodu kolem jehož se točí celý příběh ve zpodobnění Deus ex machina (či Vědomí jak to pojmenoval William).

Valná sci-fi se zaobírá UI zeširoka, mnohdy jde o plně vědomou entitu schopnou komunikace s vnějším světem ať jako Skynet, mluvící spíše jazykem síly, či takové, chtějíce pouze se definovat a vymezit. Ve Vševidoucím oku najdeme podobné vztyčné body, jen spíše upozaděne. I když je příběh o hledání původu všech problémů, které přivedly svět společně s Williamem na pokraj katastrofy, ve skutečnosti šlo více o prostředek než cíl. O existenci Vědomí se čtenář dozví víceméně až na posledních sto stranách. Celou tu zbývající dobu to byl spíše imaginární konstrukt, taková Colombova žena, o které se mohlo mluvit než byla vidět. Za pomocí Olssonova talentu pro jazyk jsem se ke konci dočkal melancholické chvíle s určitým přesahem. Nevím jak na Vás, nicméně, když Vědomí a William spolu hovořili, každá vzájemně prožitá vteřina až do poslední chvíle byla plná nevyřčených emocí, smutku i smíru.

Kniha neřeší zásadní otázky vědomí, podstatu existence života ani jiná velká filozofická témata, ke kterým svým způsobem jinak vybízí. To vůbec nevadí, což po přečtení uzná téměř každý.

06.02.2024

Z předchozího dílu jsem měl rozporuplné reakce, jež byly spíše kladné a zklamání plynulo zejména z nevyužitého potencionálu, které téma knihovny nabízelo. S vlažným nadšením jsem se po čase pustil do pokračování...

Nástup Knihy duší bych považoval za vlažný a bez nějakého přílišného očekávání. Ideální. Nemohl jsem být zklamán, když nedošlo k nijak oslnivému nástupu Willa na scénu. Tento bývalý agent FBI si skoro užíval rodinného života. Jen skoro! Chybělo mu vzrušení z jeho práce, proto po nepříliš dlouhém rozmýšlení přijal nabídku Klubu 2027, jedinců zasvěcených do tajů knihovny a Oblasti 51, vydat se po stopách nově objevené knihy z Vectis s číslem 1527. To jej zavede z New Yorku do Anglie na jedno zašle panství na jehož území odhaluje pradávnou hádanku vzešlou z péra Williama Shakespeara. Družkou v dobrodružství mu je vnučka pána panství, zdatná mladá studentka historie. Hádanka jim postupně odkrývá stopy vedoucí k některým osobnostem historie, jako reformistovi Janu Kalvínovi či věštci Michaelu Nostradamovi.

Jako v předchozím díle, jsou události ze současnosti prokládaný retrospektivními kapitolami z historie. Ty se točí kolem dvou generací rodu, jejichž sídlo Will navštívil. Tyto části mě oslovily společně s Willovym pátráním více než pozdější vývoj a vyvrcholení, a to přestože Willova závěrečná rána zasazená mocenským plánům vlády USA, utajování Oblasti 51 a jejich žoldákům je téměř hodna amerického velkofilmu. I když autor sepsal pokračování, jehož se zřejmě již nedočkáme, je možné proto považovat konec knihy za uspokojivý a ponechávající čtenáře příjemně polemizovat o konci dnů s datem 9.unora 2027 (pozn: podstata hrozby konce je na posledních stranách knihy naznačena, i tak nechává možnost ke spekulacím).

Svou podstatou se "Kniha duší" podobá titulu "Konec řetězce" od Olssona. V obou titulech se objevují záznamy o historii a budoucnosti lidstva a tajemném konci za oponou času. Oba nabízejí zajímavá témata hodna mnoha interpretaci a kladou ještě více otázek o svobodné vůli, povaze času, struktuře dějin a mnohém jiném. Jde však o témata tak rozsáhlá, že de facto by šlo o filozofii než beletrii a nejsou proto ani v jednom titulu nijak rozebírána (říkám si: "škoda..."). Co tedy říci o Knize duší? Neoslní nijak velkým dobrodružstvím, leč nabízí konspiraci, akci, historické pátrání s náznakem hledáním pravdy o nás samých. Knihu si lze vychutnat nejenom pro její příjemnou tloušťku, i pro nekomplikovaný děj (navzdory řečenému) a pak v poklidu zapomenout.

06.02.2024

Je to vtipné, místy možná až trapné, však "maskoízní", jak má být. Bohužel malba u některých příběhů byla natolik fantasmagorická, že mě to více odrazovalo než bavilo, však když to sečtu, omnibus mě bavil.

1 26.10.2023