woita komentáře u knih

Vše to začíná v baru na vojenské vesmírné lodi, kde si partička mladších pilotů dobírá z jednoho bývalých eletnich stíhačů (a generála v jedné v osobě) z druhé etapy, přičemž jejich rozkol nakonec vyústil v osobní duel. Jak se jejich dialog mohl zdát nudný či podivný, rázem doznal určitého smyslu, který posuzoval několik aspektů a trendů ve vedení války. Nedalo se tak alespoň na chvíli nepozastavit a nezauvažovat nad slovy Johna Weeka a plukovníka Kacirze.

Druhá část nás zavedla na počátek druhé etapy invaze Gumáku, kde je hlavní postavou začínající pilot s volacím znakem Bingo. Tohohle maníka jsem moc nemusel. V úvodních částech se viděl jako Bohem vyvolený a rád se nad ostatní povyšoval. Hřebínek mu spadl až po usednutí do kokpitu nové A-3. Zdálo se, že první bitevní zkušenosti mu otevřou oči, ale ani to mu nebránilo se chovat jako osina v miktě a neustále žárlit na kámoše Skippyho.
Než byl Bingo vyslán v ústrety Gumákům, byl účasten nejvyšší porady Rytířů, což dalo dobrý náhled do celkové strategické situace. Nebudu tvrdit, že jsem rozuměl všemu, stejně jako bylo občas nepřehledné dění na bojišti, přesto bylo možné vycítit těžkosti, které se vznášely nad každým bojem, kdy nebyla jistota výhry ani prohry.

Kapitola třetí ukázala dění v ZáZemí, přesněji na samotné Zemi. Města byla v troskách po útoku Eménů, všude nedostatek, verbíři a zima přicházela. V hlavní roli bezejmenný muž a nalezenec, chlapec Andy. Popisnosti se to podobalo atmosféře jakou jsem prožíval při četbě série Metro 2033 od Glukovského. Až na konci této kapitoly mi došla určitá skutečnost, kterou jsem do toho času považoval spíše za náhodu. Tímto prvkem byla určitá osoba, která se prolínala všemi dějovými zvraty a dávala nahlédnout nejenom na události, které ovlivnily její směřování, ale i na vojnu z více úhlů jako takovou.

Akt čtvrtý nás zanesl do údobí probíhající první etapy. Lidstvo přišlo s první generací vesmírných bitevních lodí a stíhačů, které v ledačem vycházely z pozemských analogií. Byly to mnohdy neohrabané a hrubé stroje, ale to nejlepší, co byli lidé schopni nabídnout. V prvních okamžicích jsme tak byli společně s Kyrilem, hlavní hvězdou této kapitoly, usazeni na palubu shuttlu, fregaty Neverhope i stíhače Y-99 Agent.
Po určité události byla fregata Neverhope zcela osamocena s minimem posádky i osádek letounů. Kapitán měl pouze dvě možnosti: ustoupit a stát se návnadou, nebo shromáždit veškeré síly, naučit v šibeničním termínu rekruty vojenskému řemeslu a bojovat. To, co následovalo, připomínalo bitevní vřavu ze seriálu Batlestar Galactica (už zbývalo jen, aby zazněly skotské dudy a bojové bubny).
V jednom krátkém momentu se tématem stal problém sexuálních vztahů mezi části osádek. Major Gerstner, velitel lodí, vyřešil problém dle mého šalamounsky, navíc projevil vcelku selský názor na moderní trend protěžování LGBD a typickou úlohu žen i mužů na základě jejich fyzických a mentálních možností daných přírodou a ne politickou korektností.

V poslední etapě knihy jsme se dostali do určitého údobí válečného útlumu. Armáda je obrovský moloch, který více řeší předpisy a politickou korektnost než hlavní účel, za kterým celá sjednocená flotila vznikla. Do popředí se tak dostávaly právě ony problémy, na které Jane Gerstner, generál Week i jiní upozorňovali. V kontextu toho vznikaly i problémy nové, jež poukazovaly na špatné politické vedení a zajišťování zdrojů, což vedlo k přehlédnutí nastupující apokalypsy v podobě nové ofenzivy. Třetí etapa mimozemské invaze byla v celkovém důsledku zcela jiná než cokoliv předtím. Byla dokonce natolik rozdílná, že děj nabral zcela nový (až duchovní) směr. Byl jsem tím zcela pohlcen až do samotného epilogu.

Každá kapitola mě ve svých začátcích nudila než jsem si navykl nejenom na postavy, ale i na celkovou atmosféru a vycítil pointu na které autor hodlal vystavět danou část příběhu. To už jsem byl do toho plně zažraný, což zase záhy vygradovalo ke konci a já byl opětovně nucen si klestit cestu k té zábavnější části.
Schopnost autora nenápadně a lehce vtáhnout do dění a atmosféry děje byly obdivuhodné. Každý z příběhů se odehrával jen na malé části knihy, přesto byl každý vykreslen s takovou precizností a velkolepostí, jež svědčí o nadání operovat s jazykem a vystihnout to důležité.

1 09.09.2023

Carpenterův film "Věc" je mi blízký, nicméně jsem neměl tucha o jeho knižním originálu ze zlaté éry science fiction. Děj se odehrává na sklonku 30.let dvacátého století narozdíl od filmu. Od toho se odvíjí celá podoba stanice, vybavení i vědecké poznatky. Nicméně při troše fantazie byl tento časový nesoulad skoro nevnímatelný a bylo možné si v poklidu představit obdobu kulis filmové polární základny. Byl jsem také překvapen mírou vědeckého přístupu postav i samého autora k příběhu, stejně jako barevnosti popisu antarktického prostředí.

Bohužel mírně ztrácet jsem se začal v sérii téměř strojených rozhovorů krátce po prvním útoku Věci (tak nazvali polárníci mimozemskou formu života). Muži si vyložili správnou povahu Věci bez téměř jakýkoliv pochybností, leč okolnosti mohly zakládat klidně i pro jiné teorie. Campbell jako by v daném momentu previnul pásku dopředu a předběhl onu napínavou část odhalování pravé povahy Věci. Namísto postupného budování atmosféry nedůvěry a otázek, se děj stočil více k akci v atmosféře, kde nikdo nikomu nedůvěřuje a bojuje proti ostatním.

V jednom musím Campbellovi složit čest. Osvětlil zvláštní schopnost Věci přejímat chování a znalosti subjektů, nejen fyzickou podstatu, což ve filmu nikdy myslím nebylo vzpomenuto. Věc prokazovala osvojení mnoha lidských aspektů, ale nikdy nebyla schopná se zbavit své podstaty, které bylo nakonec využito proti ní samé. Věc i přesto si ponechala určitý trumf na samotný závěr, který by mohl vést k pomyslnému pokračování. Kvalitativně jsem toho od příběhu starého téměř sto let moc neočekával, ale minimálně první polovina mě nekompromisně pozitivně překvapila. Bohužel o druhé polovině se mohu vyjádřit spíše se smíšenými pocity. Přesto jako celek považuji Ledové Peklo za zvládnuté a nutnost pro každého milovníka Carpenterovi Věci.

PS: výrok "Potencionální život je jako atomová energie; může existovat, ale nikdo ji zatím neprokázal" mě v kontextu samotného konce rozesmál :D

3 09.09.2023

V poděkování najdeme přirovnání k "ranému Tomu Clancymu", což na knihu vcelku pasuje. Máme zde špionáž, moderní hračky stejně jako starý dobrý vojenský konflikt.
V příběhu máme řadu hlavních a vedlejších postav na více stranách konfliktu. Zapamatovat si ovšem je nutno jen několik, zejména Dona s trojicí kadetů námořní akademie a jejich soka, teroristu Rafika Rošeda. Ze všech postav je to právě ona svatá trojka, která se krapet vymyká zaběhlým zvyklostem, jelikož kdy jste se běžně setkali s tím, aby byla parta (byť nadaných) studentů připuštěna k dopadení nejhledanějšího teroristy a zároveň jim byl udělen přístup k nejtajnější síti armády?! Tento prvek mi tam zkrátka neseděl.
To naopak Rafik se ukázal jako někdo hoden označení zlosin, když dokázal poštvat pouhým (byť geniálním) hackem tři světové mocnosti proti sobě. Jeho tah zažehl akt vzniku regulérního válečného stavu. Bohužel tato jeho aureola dozná na konci zásadních trhlin a nakonec se stává osobou, která ukončí svou existenci spíše náhodně než při aktu hodného provolání Alaha.

Běžné u knih neřeším dílčí chybky jako gramatika či jiné maličkosti v detailech, ale jedna mě doslovně praštila přes čenich. Při útoku SEALu na Rafikovu základnu je učiněna zmínka o letounu AC-130, jež každý military fanatik zná: vrtulový Hercules se sadou kanónu. Jenže už v následné kapitole se z letadla stává letka vrtulníků, které znenadání uhýbají a střílí laserovými zbraněmi, o kterých nebyla do této chvíle ani zmínka.... Neodpustitelná chyba korektora!
Z knihy tak mám rozporuplné pocity. Původní myšlenka o útoku na tři největší námořnictva a vzájemný střet byly skvělé. Co mi nesedlo, byl tým studentů v honbě za zloduchem a mírně rozkolísaný závěr. Za mě průměr, který více ocení mladší publikum se žádostí sáhnout po něčem dospělejším a dotýkající se kvalit Toma Clancyho.

09.09.2023

Už několik prvních stran dávalo tušit o zábavné a napínavé show podobného ducha jako film Dannyho parťáci. U knihy se většinou moc nepoměji, však tahle měla šmrncovní ostrovtip. Vše to pramenilo z nesourodé dvojice hlavních hrdinů. Nick byl ukázkový zloděj gentleman oplývající duchapřítomností a sypající z rukávu vždy patřičnou hlášku, jako pokerový hráč karty. Agentka FBI, Kate, tvořila jeho protipól s rysem tvrdé a neústupné ženy. Její humorná složka spočívala právě v onom neúprosném zápalu, který zasvětila dopadení Nicka, viz užití autobusu. Ovšem... (Vždy musí být nějaké ale).
Entuziasmus a energie, která byla na počátku přítomna na každém kroku, se jako by postupem ztrácela. Možná za to mohlo rozdrobení pozornosti, odklon od hlavní dvojice, mezi více postav, kterými byli členové Nickova nového týmu podvodníků v čele se sexy prsatou pilotkou Willie a samozvaným hercem Chetem. Tytam bylo škádlení (jak by to pojal Nick) a handrkování (jak by to viděla Kate). Další mírná změna nastala v době, kdy byli na stopě a střetli se s hlavním padouchem Griffinem. Kate hrála roli ala Paris Hilton, což bylo v kontrastu s tímjak ji člověk viděl celou dobu jako slečná drsňák.

Kniha bohužel nedosahuje (přestřelených) kvalit série Příručka stážisty, přesto se jedná o vkutku příjemné čtení a oddechovku, jakto označil uživatel níže.

3 08.08.2023

Will Parker se mi zalíbil hned v počátcích. Chyba, které se dopustil, z něj udělala zlomeného člověka. Ovšem využil svého nezdaru a obrátil jej v něco pozitivního.Neutápěl v sebelítosti stejně jako neztratil ze zřetele kým je. Upozadil své miliardové podnikání a propůjčil své technické schopnosti FBI, aby se z něj stal speciální vyšetřovatel federálního úřadu. Svým mírně domýšlivým vystupováním, intelektem a schopnostmi mi Will připomínal postavu Patrika Janea ze seriálu Mentalista. Willův vnitřní monolog mnohdy působil jako přímá řeč k ostatním postavám a k nám samým, čímž obrazně bořil čtvrtou stěnu.
Parťáky Willovi dělala řada postav, však těmi nejvýraznějšími byla kriminalistka Dana Lopezová a agent FBI Decker z kontrarozvědky. Dana se v jednom okamžiku svěřila Willovi s obdobnou zkušenosti, jakou prožil on. V tom monentu bylo možné zaznamenat pravé souznění mezi postavami, které korunovalo poznání, jež policistka Willovi dala, jak se vypořádat se svou minulostí.

Hlavní zápletku hrál fukušímsky jednorožec; plnohodnotný miniaturizovaný kvantový počítač. Murray postavil do popředí technologii, o které toho moc neříká, přesto s určitým umem zachovává její důležitost neustále v popředí zájmu čtenáře. Kniha není žádným technothrillerem i když užívá postavu Willovi formátu, dějem se míhají hackeři a je využíváno výpočetní techniky.

1 08.08.2023

Mám rád klišé o mimozemské invazi, nicméně v podání Jana Kotouče může takový příběh v počátcích budit více rozpaky než nadšení pro mnoho důvodů: nasazení a druh invaze ala Ferengové, lupénka, pelmel postav a později i jedna zebra. Postupem četby jsem si ale zvykl a začal spatřovat logiku všeho kolem. Spekulativní se mohl zdát ekonomický vliv Ústřední byrokratické autority na invazi dokud o této skutečnosti spolu nepohovořili velitel Postler s kapitánem Habrem a neučinili příměr k trendu ve zbrojení pozemských armád.
Přihlédnutím k tomuto faktu kniha obsahovala méně scén střetů mimozemskych jednotek s pozemskými armádami než by se mohlo zdát. Zajisté, byl zde vzdušný nálet českých Gripenů, odpálení střel SM-3 z amerických lodí, nasazení světového námořnictva nebo mezirezortní spolupráce české a slovenské armády při obraně, přesto žádný z těchto kontaktů nebyl zlomový a převážně sloužily více jako prostředek za odhalením místa uložení generátoru. Časem útoky zesílily a armády se snažily vystupovat více jednotně, přesto popisnost střetů byla chudá na detaily a nedokázaly mě vtáhnou jako v cyklu České země. Až na samotném závěru se mince obrátila a došlo na regulérní měření sil v celém rozsahu. Matěj v plné kráse ukázal projev efektu po něm pojmenovaný a zasadil zástupci Byrokratické autority nečekaný políček, který mě usadil do židle.

V knize padlo několik popkulturnich odkazů na videohry, filmy a seriály. Byla radost i netypické číst zmínky o Duke Nukenovi 3D či Hvězdné bráně. Přes mnohé tyto narážky se Janu Kotoučovi podařilo vyhnout opisování a jeho verze vesmírné invaze se nesla ve vcelku originálním duchu. Mimoděk dokázal i jinak vážnou situaci odlehčit nejenom lehkým vtipem, ale i poukazem na určité rozdílnosti, jako v případu Slováků, konspiračních teorii a migrace.

Strnadův efekt bych formou více přirovnal k Válce světů (a je jedno zda k té knižní či filmu s Tom Cruisem v hlavní roli) než k čisté military sci-fi , jako Den nezávislosti, Problém tři těles nebo ke sérii Odkaz Aldenaty a Zrcadlo od Johna Ringa. Strnadův efekt je něco mezi, slabší co do složitosti zápletky a bitevní vřavy, ale na české poměry je to velkolepá soudobá scifárna o invazi z kosmu.

3 08.08.2023

Nemám zkušenost s předchozím dílem, ale už po pár stránkách musím říci, že Nepřátelské Převzetí mě dostalo dosti osobitým a peprným stylem psaní, drsným humorem a stejně jako postavami. Tuto knihu lze popsat jako literární verzi Pán a Paní Smithovy se vším, co k tomu patří: silné hlášky, nekorektní humor, stejně tak brutální akci budící nadšení a pobavení. Kniha byla i jistým průvodcem myslí profesionálních nájemných asasínů a strukturou jejich společnosti, čímž mi to připomínalo knižní sérii Falzifikátoři od Antoina Bella.

Co si budeme povídat, John Lago je správným typem antihrdiny. Kniha nám přibližuje jeho osobitý styl a šarm formou osobního vyprávění ve výslechové místnosti FBI, čímž se u čtenáře dostavuje něco podobného stokholmskemu syndromu. Nebýt toho, jak se pokoušel "rozvést" (chápej zabít) se svou ženou, obdivovali bychom zřejmě jeho práci z jiného pohledu. To, jak se pokoušel dostat na kobylku své milované ženušce a ona pro změnu zase jemu, bylo to nejlepší, co kniha nabízela. To bylo ovšem nic v porovnání se samotným koncem, který byl absorum bombastický, vtipný, plný vůně střelného prachu a nečekaného odhalení. Tato kniha je zkrátka jeden velký drogový trip, který výšňupnete na jedno posezení.

1 08.08.2023

Pekelný ostrov bych označil jako nejhubenější dobrodružství "Strašáka" Schofielda. Určitě to nehodnotím jako slabinu ani jako absolutní výhru. Ano, Strašák předvádí opětovně impozantní akční podívanou, prostředí je zajímavé, viz dále, stejně jako nepřítel (s někým podobným se lze setkat v knižní sérii Sigma Force). Ale vím také, že Matthew Reilly je schopen psát rozvláčným a zajímavým stylem, které z Pekelného ostrova mohlo udělat titul minimálně o dalších sta stranách.

Kniha se mi líbila prostředím a hlavní zápletkou připomínající první díl herní série Far Cry (alias Ostrov Dr. Moreaua). Nicméně trochu se mi nepozdávalo zapojení šesti set vojáků v programu, kterého byla letadlová loď účastná, a následného masakru, neboť jak by vojenské velení vysvětlilo zmizení jednoho praporu? No, světe div se, i na tuto otázku jsem dostal na konci odpověď (...). Vcelku zato kniha se čte jedním dechem, pobaví, ale její délka to sráží k určité průměrnosti, které nejsem u Reillyho navyklý.

1 22.06.2023

Vítejte ve světě blízké budoucnosti, kde klimatické změny, přelidnění, nedostatek potravin vedou k postupnému úpadku i přes určité pokroky v technologiích. Tyto výdobytky uvrhly společnost do dystopie téměř jako z péra George Orwella. Tím zřejmě nejradikálnějším pokrokem prošlo genetické inženýrství, umožňující klonování, modifikace genetického kódu, včetně vzniku zcela nových forem života. Veškeré genetické manipulace byly postaveny mimo zákon za čímž vznikly po světě instituce druhu Agentura pro ochranu genů (GPA) s agenty jako Logan Ramsay.

Dobrá třetina knihy se zaobírá postavou Logana a jeho niternou změnou, které byl vystaven při jedné nepodařené misi. Jeho minulost je protkána komplikovaným vztahem s matkou a masovými úmrtími po celém světě vyvolané jedním experiment. Přesto všechno se z něj stal řádný člen společnosti a zvláštní agent instituce bojující proti všem s touhou aktivně ovlivňovat DNA. Bohužel Logan ani netušil nakolik se sám stane terčem zájmu svého zaměstnavatele kvůli své minulosti, která se před ním sama zhmotnila jako jeden z duchů Vánoc. Logan se dal na úprk a na boj proti vlastním lidem i budoucnosti.
Pro četbě se zdálo jakoby se autor zřejmě inspiroval scénami některých filmů. Místy to připomínalo film Smrtící epidemie či kdesi v počátcích známou scénku úprku pana Andersona z kanceláře v prvním Matrixu, včetně efektu zpomalení času v pozdější části knihy.

A když už jsme u filmů. Celá kniha vyznívá více jako scénář k nějakému bijáku než to, na co jsem od autora zvyklý. Knihy od Blaka Crouche, jako Temná hmota nebo Zhroucený čas, mají přesah, jež dávají přemýšlet o světě kolem. Upgrade tohoto "přesahu" nedosahuje ani přes vytyčenou otázku konce lidského druhu a možné cestě jeho nápravy. Kniha se stává pouhým napínavým thrillerem, který kolem etické otázky genetické eugenetiky jen protančí. Zřejmě nejslabší kniha tohoto autora s plně nevyužitým potencionálem.

3 22.06.2023

Agent soukromé bezpečnostní společnosti, Scott Harvarth (neznělo vám také to jeho příjmení jako ta vysoká škola?), je velmi ostřílený hoch, což prokázal nejenom svým výkonem v Kongu při střetu se vzbouřenci, ale i později na domácí půdě Spojených států.

Hrozba AAH, která se nevznášela jenom nad USA a Izraeli, byla hmatatelná a nic to neměnilo, jak prostoduché se to zpočátku mohlo zdát. Ona vůbec cesta za odhalením Damienova plánu k nastolení "Malthusianske katastrofy" byla velmi pozvolná. Nebýt nápaditosti, osobnosti hlavního hrdiny, jeho třenic s jistou doktorkou a bývalých kontraktoru z řad SAS na počátku knihy, tak bych to velmi brzo odložil. Děj totiž nestál ani toliko na samotných okolnostech, jako na postavách.
Situace se změnila po návratu do Států. Najednou jsem měl před sebou plnohodnotný špionážní thriller s řádnou dávkou té správné konspirace, která se nezastavila jen u pokusu podkopat základy vlády USA, ale zcela nastolit nový světový řád na pozadí pandemie. Dozvěděl jsem se tak o tajném seznamu Main Core, dostal jsem náhled do fungování Mosadu a krapet i OSN. S přispěním Murphyho zákonů, se kterými Harvarth často koketoval, Brad Thor odehrával po většinu času skvělé dějství.

Závěrečné pasáže za odchycením Damiena s cílem překazit jeho plány už byly pomyslná třešinka na dortu. Spád toho všeho byl nicméně kvapný bez větší špetky pozornosti na detail a preciznost popisů, že jsem si je tolik neužil oproti začátku knihy. Stačí uvést ty části jako záchrana soudce Leaschtea, odhalení Damienovy spojky v Mount Weather či samotné dopadení Damiena. Kniha i přes pomalejší tempo na konci je jako našlápnuty holywoodsky trhák (film by tomu zaručeně slušel), tudíž knihu mohu vcelku doporučit.

22.06.2023

Když po jistém soudním líčení James zjistil, že přišel o určitý časový úsek vzpomínek, zdálo se jako bych byl sám chvílemi mimo. V okamžiku každého z nás byly chvíle, které mohly být rušivé, přesto nijak narušující řád každodenního života, abychom nakonec na něj v poklidu pozapoměli. Jamesovi to i tak nedalo spát a uvrhl se do pátrání po své minulosti z roku 2001, za odhalením absentujíciho půl roku svého života.

Prvotní pátrání po důvodech amnézie nebylo nijak komplikované, ani plné konspirace, přesto odkrylo skrytou skutečnost o složení naší společnosti, která mohla vést k velkým sociálním změnám. Co James nemohl předvídat, byl pozdější souběh událostí; komplikovanějších a hrůznějšíh pro něj i jeho zemi javorového listu. Zcela nenápadně se knihou nesly společenské nerovnosti, které vyvrcholily zcela nemyslitelným způsobem. Bylo s podivem, jak zcela nesouvisející věci doznaly spojení s osobním prožitkem Jamese a jeho blízkých.

Postavu James Marchuka bylo možné každým coulem považovat za akademika. V knize se tento faktor odrážel na mnoha místech formou poznámek z oboru psychiatrie, neurovědy i kvantové fyziky. Na své si mohli přijít i znalci filmů a literatury, jelikož James rád užíval přirovnání a citátů právě z těchto odvětví kultury. Chtělo by se říci, že povětšinu času mě kniha bavila více svým "odborným" přesahem a náhledem do různých vědeckých odborností než příběhem. To změnila hrozba konfliktu mezi supervelmocemi, hrozící nabrat značných rozměrů, a ambiciózní plán Jamese na proměnu celého lidstva.

Kvantová noc je zajímavý titul podobného ražení jako Zhroucený čas nebo Temná hmota. Každý, kdo si kdy položil otázku, kde v našem mozku sídlí duše a čeho je naše mysl (teoreticky) schopná, zde najde možné odpovědi.

2 22.06.2023

Fungování naší mysli, to, co nás utváří, fyzická podstata mozku a stejně tak časoprostor mě vždy táhly. Mysl je múza, o které se uvažuje ve vědeckých kruzích i na poli filozofie. Považme, že jde o téma velice komplexní, kterým opravdu rozumí jen málokdo. I proto to málo zajímavostí podaných v této knize, jsem vítal a nasával jako houba vodu po dešti.

Za zajímavým názvem knihy bylo možné tušit nabytou story s přesahem pozměnit vnímání toho, co považujeme za svou realitu. Takové myšlenky dokážou vyvolat jen dobře napsané tituly, které poodkrývají a rozšiřují naše tužby. Pak mě napadlo, že podobného počinu jsem se už z rukou stejné spisovatele dočkal.
Temná hmota měla obdobnou tématiku, kde namísto časem se cestovalo napříč prostorem. V jádru obě knihy využívaly k transmisi podobných mechanismů ukrytých hluboko v našich mozcích. Když mi došla tato podobnost, obával jsem se pocitu dejavu. Temná hmota byla dobrá kniha, ale nijak jsem netoužil po kopii a ještě od stejného autora, který vykrádá sám sebe. Mohu uznale uvést, že mé obavy byly liché. Dočkal jsem se něčeho, co částečně myšlenkou mohlo navazovat a rozvíjet jinou knihu Chronolity od R.Ch.Wilsona (podobnost dopadu zhmotněním budovy Big Bendu s chronolity), a stejně tak jakoukoli s tématikou o cestování časem. Vskutku bylo napínavé sledovat Helen s Barrym, jak cestují napříč časem pamatují si minulé životy a přitom se vzdalují od své původní linie, která se zdála vést jenom do pekel. Narozdíl od mnohých publikací užívající Wellsův chronokomunikátor, v Zhroucenem času jsem snad prvně mohl sledovat komplexní proměnu světa i charakteru, jež cestování časem může vyvolat. Některé časoprostorové efekty, kterých byl Barry svědkem, byly surrealistické. Bez odezvy nebyly ani ty části, kdy člověk byl nucen opakovaně sledovat konec světa (vydržela by to má mysl?).

Obě hlavní postavy jsou vyvážené, doplňují se a postupně si předávají pomyslnou štafetu jako vedoucí charaktery. Helena mohla působit jako tichý génius bojící se roztáhnout křídla, jenže s rozvinutím pravdy o křesle se z ní postupem času stal zlomený člověk bojujícího se samotným osudem jako Don Quijote s větrnými mlýny. Také Berry se proměňoval. Na počátku to byl tvrdý a zarmoucený noirový detektiv, na konci bojovník s myslí vědce.

Kniha překvapí, plyne samospádem a zaujme intelektuálně. Co více si od dobrého čtení snad přát.

4 22.06.2023

Má první kniha od tohoto autora, kdy není hlavní postavou nebojácný voják Schofield "Strašák" (nezapřu myšlenku, že by se tam stejně mohl objevit), ale žena, vědkyně, a navíc s tématikou mírně fantasmagorickou mimo vojenský okruh.

Nepodobnost s Jurským Parkem (JP) není pouze zdánlivá. Stejně jako v tomto kultovním filmu/knize jsou návštěvníci Velké dračí zoo ohromeni pozlátkem dosud neviděného, provozovatel parku se ohání nejlepším zabezpečením a mírou zajištění pro své návštěvníky. Pro ty více zvídavé je součástí prohlídky i prezentace probírající vznik parku a objev pravěkých zvířat.
Jenže ejhle! Zrovna čistě náhodou v tom samém čase, kdy park prochází inspekcí, se udá cosi ohrožující životy všech. Není téměř úniku a všude řádí krvežíznivá monstra.

Jak bylo řečeno, Střežená zóna je Jurrasic Park přes kopírák. To však vůbec nevadí. Stejně jako kdysi u filmu i knihy jsem byl plně ponořen do událostí u kterých mi byli souputníky a průvodci charismatické postavy. Namísto paleontologa Alana Granta z JP byla tou osobou v knize mladistvá herpetoložka CJ. Dobrou polovinu knihy jsem byl unášen proudem zběsileho úprku od jedné katastrofy k další - hroutící se budovy, honička ve vozidlech, z nebe padající vraky, střelba i letecké souboje s draky. Leč i přes mnoha tato úskal, bylo na pozadí tohoto pekla možno pociťovat inteligenci, kterou jen málokdo byl ochoten drakům přisoudit. CJ z první řady poznala čeho byla tato stvoření schopna. A ještě měla překvapit!

Než mohla CJ dospět k rozklíčování plánu draků a najít nečekaného spojence, musela se utkat s pronásledovateli z řad draků a Číňanů. Bylo neskutečné kolikrát tato mladá žena stála před hlavní čínských pušek, kdy ji dělily vteřiny od chladné smrti, a ona pokaždé zázrakem vyvázla. Nemyslete, že to působilo nějak omšele, naopak bylo to akční a nápadité jako Mission impossible. Neméně působivé vystupovali draci, zvláště Rudý čumák, který měl spadeno na samotnou CJ. Ono vůbec od jisté části to bylo celé jenom o akci a napětí. Na jedné straně souboj Davida (chápej Číňani) proti Goliášovi (chápej draci), na další straně neúprosné odtikávání hodin a uprostřed toho všeho CJ se zbytkem přeživších.

Knihy tohoto autora mají svůj osobitý rukopis a formu. V každé z jeho přečtených děl jsem našel schémata či mapky oblastí a budov, ve kterých se příběh odehrává. Společně se skladbou a kvalitou samotného textu to napomáhá vnímat knihu téměř jako film. Člověk se díky tomuto orientuje v dění a je schopen si vizualizovat scénu.

22.06.2023

Děj připomíná cosi mezi seriálem Battlestar Galactica a knihou Hladový vesmír. Podobnosti spatřuji prvotně v lidmi užívaných kosmických korábech, které nesou často vyspělý pohon ale jinak jsou víceméně konstruktem naší doby než moderního věku dálné budoucnosti (trup se silným plátováním, simulace gravitace odstředivou silou, tradiční počítače). V čem se nicméně Odysseya jako plavidlo odlišuje od mnoha jiných, jsou technologie na základě využitíll tachyonů. Slouží nejen pro pohon, lze je nalézt i v komunikačních a sledovacích senzorech. Tachyony jsou dnes považovány spíše za myšlenkový experiment než vědecký fakt a relikt starších sci-fi. Kniha oplývá duchem časů minulých, kdy vědeckofantastické povídky stavěly více na dobrodružství než vědeckých základech, dlouhých popisech či detailní vojenské taktice, které tvořily jen rámec pro budování příběhu.
Při četbě jsem měl neustále pocit deja vu. Byla zajímavou kombinací řady dalších sci-fi, nejen těch uvedených. Můžu zmínit sérii Jason Wander od Roberta Buettnera, kterou to připomínalo jednoduchým konceptem. Odyssey One svou literární formou lze považovat za předvoj k hardcore sci-fi jako Černá flotila, Stará flotila či Ztracená flotila.

Příběh nebyl jednom o samotné Odysseye, která objevila mimozemský život. Pozornost je rovnoměrné věnována dalším složkám z řad posádky pozemského plavidlo, jakými jsou vojáci ze speciálních jednotek, zdravotníci, piloti Archandělů, vědci či technici. Zhruba od poloviny největší pozornost si uzurpovali pěšáci a Archandělé společně s osádkou můstku, kdy se rozbujel nerovný souboj Davida proti Goliášovi. Popisnost bojů nebyla možná ta nejlepší, kterou jsem kdy četl, ale zklamán jsem nebyl. Ono vůbec detailností kniha zrovna nijak netrpí, takže tam nenajdete dlouhé odstavce věnované technických popisům či vysvětlování fyzikálních principů. Těžko hodnotit, zda je to na škodu, přestože byly určitě pasáže, kde bych více uvítal rozvětvené charakteristiky ať v popisu prostředí či probíhajících procesech. Vše je zkrátka podřízeno lehkosti četby.

Ještě se vrátím k pohonu pozemské lodí a jeho projevům. Jsme navyklí na warp pohon ala Star Trek či cestování červimi dírami, kdy kosmolet zkrátka skočí do vyšší dimenze a nějaký čas tráví na cestě. V Odyssey One jsou efekty FTL motorů krapet jiné a zvláštně jedinečné. Při "přechodu" na nadsvětelný let rozkládaly loď postupně na prvočinitele a v místě výstupu opětovně skládaly zpět. Posádka tak byla vždy svědkem toho jak se vše kolem rozpadá jako v transporteru na Enterprise. Pocit, který chce každý zažít :D!!!

3 03.04.2023

Tématicky zajímavé, nejen po teoretické části věnované archeoakustice i pokud jde o autistické spektrum a jeho potencionál. Pokud se máme bavit o samotném zpracování, tam už bych byl o něco opatrnější. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, během kterých se toho většinou moc neudá, a lehkým krokem postupují k akčněji laděným pasážím, o čemž řeknu trochu níže.

Na knize mě zaujal krom Eddieho zařízení, také samotný tvůrce a společnost proti které stál. Začnu tedy u Edwarda. Postavu Eddieho je těžké popsat. Díky svému talentu i prokletí zároveň je lehké jej považovat za podivína. Upřímné jsem ho nebyl schopen vidět jako dospělého, ale spíše jako otravné dítě. Jsou místa, zvláště zpočátku, kdy jsem si musel na jeho výstřelky zvyknout. Eddie je nicméně zajímavá postava i z jiného úhlu. Po celou knihu má zajímavé otázky, podněty či náhled na naše každodenními procesy, zvyky a projevy, které si ani neuvědomujeme. Proč kupříkladu lžeme, proč dáváme vyhýbavě otázky/odpovědi, co nás nutí se usmívat či projevovat emoce, nebo proč jsme nesví už z pouhé přítomnosti jiných lidí. Rychlost zvuku není zrovna doktoranska práce na téma autismu, přesto dává zajímavý vhled na tuto sociobehaviorální problematiku.

Společnost pro ochranu amerických hodnot (SPOAH) mi připomíná jiné dvě literárně podobně laděné soukromé agentury. Jednou je Konsorcium pro falšování reality ze série Falzifikátoři a BTC z knihy Gravitace. Jedna se snaží řídit určitým směrem společnost, druhá si uzurpuje technologický pokrok. SPOAH jistým způsobem kombinuje obě tyto tajné spolky a je tím, co vnáší do knihy vzrušení, jež z toho dělá ten správný konspirační thriller.
Ve souvislosti SPOAH s osobou doktora Fentona lze s trochou nadsázky hovořit o honění se za vlastním ocasem. Oba se snaží získat vynález do své moci, přesto přinejmenším jeden neví o faktu, že vděčí za svou existenci právě tomu druhému. Pokud by oba subjekty spolupracovali, celá zápletka by se zhroutila jako domeček z karet.

V knize je i pár akčnějších momentů. Nepatří mezi ně útěk Eddieho se Skylar, nýbrž kdy dochází na poměřování sil mezi Barnesem, šéfem ochranky Domu Harmonie, a kontraktory SPOAH. Nejde o žádné přetažené přestřelky. Sokové jsou zarputilí profesionálové, kteří střílí jen v případě jisté rány, což z jejich duelu bylo velmi patrné. Dlouho jsem nezažil něco podobného tak dokonale popsané.

Kniha během četby je schopna zaujmout, nicméně po odložení vše vyšumí a zůstane jen jisté povědomí o příběhu a jeho okolnostech. Sáhnout proto po pokračování nijak netoužím ....

03.04.2023

Po delší odmlce a po velení nad výsadkovou lodí se kormidla v přeneseném i v doslovném významu ujímá opětovně starší kapitán Wolf. Zhostil se úlohy velitele nového torpédoborce třídy Valkýra, i hlavní role protagonisty této knihy, čímž na tomto místě vystřídal Celestu. Nemesis, jak byla loď pojmenována, byla hi-tech výkvětem nemajíce obdobu ve flotile stejně jako kdysi Ikaros třídy StarWolf. Wolf nicméně nebyl jediným kohoutem na dvoře.

Události od minula nabraly na obrátkách v dobrém i špatném slova smyslu. Federace začínala pomalu opětovně nabírat druhý dech, jednání s Ušiny slibovalo nové možnosti, však z druhé strany nové politické vedení zcela změnilo dosavadní válečnou rétoriku a hrozby přicházely i z jiných směrů. Začínala sílit potencionální hrozba ze strany tehdejšího spojence VHA i nepřítele uvnitř Federace. To vše nahrávalo do karet Daršikum v čele s nepolapitelným Přízrakem, na jehož lov byla Nemesis vyslána.

Celý ten čas, co jsem sledoval snažení Wolfa o polapení Přízraku, jsem se také domníval jaké bude vyústění celého divokého honu. Pak Nemesis obsadila loď VHA a najednou vyšly ven megalomanské plány daršickeho vůdce a já se nestačil divit (skoro bych to pojmul jako návrat k počátkům). V konečném výčtu bylo zřejmé, že se ti dva museli střetnout na život a na smrt. Nevím zda to bylo zklamáním nastalého konce či jen pouhým faktem, však ze souboje daršickeho vůdce a Wolfa jsem nebyl nijak zvláště odvařen. Působil na jinak velkolepé momenty celé série jaksi skromně, což lze zřejmě přisoudit dovětku samotného autora, který Wolfovi chystal majestátnější zakončení kariéry.

Kniha jako vždy nezklamala a dala mi, co toliko miluji na žánru military sci-fi: boj, umění války, nezlomného, však lidského hrdinu a řádnou várku vesmírné techniky.

2 11.03.2023

Trochu netradičně k této sérii se boje odehrávají nejen v nejvyšších sférách - ve vesmíru, na poli diplomacie a politiky, ale i na povrchu planety ve společnosti námořní pěchoty Jednotné Terranské Federace. V první knize se více poletovalo ze systému do systému, čemuž je tentokrát jinak. Kniha sleduje bitvu o planetární systém Juwel obsazený Daršiky. K Juwelu je vyslán Wolf jako kapitán výsadkové lodi Aludra Star společně s malou letkou bojových lodí Federace. Mohlo by se říci, že Wolf byl degradován, ale jak se ukazuje záhy, i s méně ozbrojenou lodí než je třída StarWolf, které vládne Celesta, lze dokázat nemožné.

Ušinové a Daršikové, nové mimozemské "rasy" (pozn.: po přečtení každý pozná, co značí uvozovky), které lidstvo poznalo skrze hledí svých zbraní, se podstatně odlišují od Fágů z trilogie Černá flotila. Tyto dvě rasy jsou na podobné technologické úrovni jako naše rasa, čímž naše vzájemné půtky působily povědomě. Přesto bylo v mnoha ohledech možno spatřovat i rozdílnosti, které byly nejpatrnější s objevením daršickeho Ducha, který mnohdy pěkně promíchal karty. Chaos nicméně nepanoval jen na orbitě Juwelu, připočítejme k tomu stav nově vzniklé Jednotné Terranské Federace, potýkající se s nedostatky zdrojů a stojící proti starým i novým nepřátelům, a máme tu další zaručený recept na skvělou roadmovie, která nenechá nikoho vydechnout.

Joshua Dalzelle je briskni autor píšící pro zábavu. Jeho série se vyznačují minimem politikaření, náročných popisů a zdlouhavých vysvětlování. I přes jasné zaměření sci-fi military nelze o postavách hovořit jako zelených mozcich libujících si v bitevní vřavě. V postavě Wolfa se skloubí ono pozlátko opěvovaného neustupného bojovníka se skromnosti a oddanosti pravého hrdiny.

3 11.03.2023

Mohu Vám zaručit, že tuhle knihu jen tak nepustíte z rukou. Po krátkém uvození, jež nepřímo shrne události z předešlých knih se starším kapitánem Wolfem, je Celesta vhozena do několika střetů se zcela novými nepřátely. Lehce se děj také dotýká politiky, konspirace a intrikářeni, nikoliv v takové míře, aby přehlušila samotnou podstatu hardcore military sci-fi, kterou tato série zaručeně je.  Střety vesmírnych lodí mají spád, šmrnc a ve své podstatě jsou i velmi přehledné. Čtenář tak není uvržen do žádného chaosu bitevní vřavy, který by si stěží mohl představit, stejně se autor vyvaroval popisů složitých manévrů a strategií, jež by narušovaly tento téměř filmový prožitek z četby. 
Možná jsem toho mohl o této knize napsat více, ale ve své podstatě jde o nenáročnou, zato velmi zavislackou záležitost, takže proč zbytečně řečnit a raději se přesvědčte sami ;-)

2 11.03.2023

Po mírně nezáživném druhém díle jsem sáhnul po Propasti. Sledoval jsem jak se mění míra napětí v souvislosti s událostmi na stránkách knihy. Rytmus byl vcelku stálý bez velkých výkyvů. Slabší momenty netrvaly nikdy nepřiměřeně dlouho a ty silnější prozměnu nikdy nepřestřelily natolik, aby se nedržely uvěřitelného rámce.

Postava Claye, kterou jsem považoval za vůdčí z dvojice, se mi zdála krapánek upozaděna a více prostoru bylo věnováno Ceaserovi (ve skutečnosti lze spíše hovořit o rovnocennosti mezi partnery a poskytnutí stejného prostoru oboum aktérům, jelikož Clay byl tím, který si uzurpoval naší pozornost v první knize).

Autorovi musím uznale kývnout na jeho umění psát téměř o ničem a přitom uchovat si zdání opačného. Když knihu dočtete a dáte si chvíli na rozjímání, dojdete názoru, že mnoho se tam toho dělo, každý se za něčím honil a potýkal se s překážkami, přesto jen minimum jste se toho dozvěděli.

1 11.03.2023

Někde jsem slyšel jak se tato kniha stylem podobá titulům C. Cusslera, spisovatele akt Numa a jiné, pro své zřejmé marínalní zaměření. Já osobně bych užil jiného příměru. Pokud jsem první díl přirovnával Doneganově sérii Atlantida, tak tento díl musím zaručeně částečně srovnat s Rollinsovou Sigma Force.
A v čem je podobnost? Máme tu dva hlavní mužské protagonisty, jednoho šviháka, hlavu týmu, a druhého více muskulaturně stavěného, na hrubou práci a se svérázným humorem. V "Pokroku" hrají vedle delfínů nově úlohu i primáti, přesněji gorila, jako při jedné misi agentů ze Sigmy (Kovalsky se spřátelí se samcem gorily se kterým komunikuje prostřednictvím znakování, obdobně jako Caesar se samičkou Dulce prostřednictvím upraveného systému IMIS). Spojení lze spatřovat také v návaznosti na tajemné vyspělé technologie a přírodní úkazy.

Budu znít jako hnidopich, ale název knihy není příliš odpovídající. Pokrok významově značí něco, co překonává předchozí. Kromě konceptu technický vyspělejší dieselové ponorky a jejího záhadného objevení u břehu Brazílie, nebylo toho moc, co by mě oslovilo či vtáhlo, jako u prvního dílu. Pokrok s technologií IMIS byl sice úchvatný, ale spojení lingvistického výzkumu Alison a DeeAnn s událostmi, do kterých byli zapojeni Clay a Caesare, bylo dlouhou nejasné. Oba případy tvořily předlouho nezávislé větve, které se nechtěly ne a ne protnout. Bohužel to místy nudilo natolik, až jsem byl ochoten i pár stran přelétnout k těm záživnějšim pasážím, ke kterým patřilo vyšetřování Claye a Caesara... (No, ve skutečnosti ani jejich pátrání v Jižní Americe nebudilo mé největší nadšení).
Muselo uplynout přes 200 stran, kdy bylo možné první spojení výletu DeeAnn a Dulce do přírodní rezervace výstředního miliardáře s misí bývalých členů SEALS prošetřujici činnost Číňanů v džungli. To už se dostáváme do akčněji laděných pasáží. Bohužel ani zde jsem se moc nechytal a nepomohlo tomu ani vypuštění torpéda, seberozsáhlejší požár džungle či Cesaeruv výkon při porovnávání sil s Blancem. Naopak, kde to mohlo být zajímavé, bylo odhalení místa původu rostlin. V dané pasáži došlo k odkrytí potencionálních nových aktérů a okolností na pozadí příběhu. Než však se něco mohlo udat zásadního, nastal konec celé knihy.
Celý Pokroku sám o sobě není schopný obstát jako samostatný díl. Působí jako rozsáhlý prolog k třetí knize a lze ji proto také považovat za vůbec nejslabší díl trilogie.

PS: V knize občas padly zajímavé informac z několika oblastí, jako rozpínavost Číny a její předvoj k vyvolání (ekonomického) globálního konfliktu, nebo informace o existenci konceptu jakéhosi univerzálního opičího jazyka.

1 11.03.2023