woodward
přečtené 1237
Karibská krize
2001,
Vladimír Nálevka
Vladimír Nálevka se podjal úkolu vyplnit mezery v hlavách laiků zblblých školním dějepisem za totáče a předkládá nám ve svých knihách fundovaný výklad dějin Studené války a dvacátého století vůbec stručně a přehledně. Tahle knížka o jednom z vrcholů Studené války je obzvlášť přínosná. Generace, která zažila dusno a strach té doby tu má možnost poprvé se dovědět v uceleném vyprávění, jak to tenkrát bylo.... celý text
Bouřková sezóna
2014,
Andrzej Sapkowski
Sapkowského povídky a romány o zaklínači vznikaly nějakých 23 let. Tím se blíží svému velkému vzoru; Tolkien svým vyprávěním o Středozemi věnoval skoro tři desetiletí. Na rozdíl od něj Sapkowski nemá příslušné "odborné" vzdělání, není lingvista, ani literární vědec. A nevybavil svůj svět aparátem vysvětlivek, genealogických přehledů a "historických" statí. Netvrdí čtenáři, že jeho dílo je souhrnnou historií Geraltovy doby. Předkládá nám ne zcela souvislou mozaiku příběhů jako souhrn výsledků bádání v kronikách a legendách, jejichž záznam je často neúplný nebo nepříliš důvěryhodný a případné diskrepance v časových a logických souvislostech lze tedy přičíst různým interpretacím událostí ze strany autorů těchto starých textů. To je asi jeden z důvodů, proč se v románu Bouřková sezóna, objevuje čarodějka Nimue, expertka na Geralta, Ciri a jejich dobu, jejímž prostřednictvím autor už v Pentalogii vyložil čtenáři, jak složité a nejisté je bádání v historických pramenech. Aby se čtenáři připomnělo, že se nemá dát zmást občasnými prohřešky proti logice předkládaných faktů. Zaklínač například čarodějům na Rissbergu vypráví o svých zkušenostech s démony, ale jaksi opomíjí příběh známý čtenářům z povídky Poslední přání. Přitom právě tehdy se Geralt poprvé potkal s Yennefer (ať už si o jejich seznámení Korál myslí cokoliv). atd. atd. Těch nesedících detailů je tam (i v jiných příbězích zaklínačské ságy) víc; nebudu je všechny dohledávat. Podstatné je, že si tímto způsobem autor uvolnil ruce a mohl čtenářům tu a tam nabídnout i různé verze vývoje zaklínačova příběhu. Zmíněná Nimue v epilogu mluví o tom, že Geralt s Yennefer odjeli do země jabloní, což souhlasí se závěrem Pentalogie. Ale kdo chce, nemusí se spokojit s takto nejistým, rozostřeným koncem. Takovým čtenářům pan Sapkowski už dávno v jedné z povídek sbírky Meč osudu nabídl rozverné vyprávění o slavné svatbě na hradě Rozrog, kam se sjeli hosté ze všech koutů zaklínačských příběhů. Tolkien svůj svět budoval jako vědec. Sapkowski na to šel jako spisovatel, vypravěč příběhů. Jak by řekl Marigold: "Balady se nepíšou proto, aby se jim věřilo. Píšou se, aby dojímaly." Určitě na tom něco je.... celý text
Meč osudu
2011,
Andrzej Sapkowski
Věřím panu Sapkovskému jako evangeliu, že všechno bylo tak jak to napsal. A jestli nebylo, tak určitě mělo být. Přízrakům hradu Rozrog musely bohatě stačit zkušenosti z předcházející noci, protože nevykazovali známek života. Výjimku tvořil pouze kostlivec ověšený zbytky rubáše, který se znenadání zvedl za Aglovalovými, Myšilovovými a Freixenetovými zády. Kníže, baron i druid však byli tak hluboce vtaženi do diskuze o politice, že si zjevení ani nevšimli. Kostlivec se kvůli tomuto nedostatku pozornosti velice rozčílil, přesunul se kolem stolu a zacvakal zuby na Triss Ranuncul. Čarodějka, něžně přitulená k paži Eskela z Kaer Morhen, zvedla půvabnou ručku a luskla prsty. O kosti se postarali psi.... celý text
Poslední přání
1999,
Andrzej Sapkowski
Je to velká fantasy a velká literatura. Sapkowski se s tím nepárá, klidně do svých příběhů nastrká bájné postavy a postavičky ze starodávných příběhů a pohádek keltských, slovanských, germánských; lidé, města, hrady a království nosí jména ve všech možných jazycích, občas si něco vypůjčí z Tolkiena (a dokonce si ho tu a tam dovolí přímo citovat), ale celé to vyprávění je úžasně originální hlavně jiskrným jazykem a pestrým střídáním nálad od drsného ponurého hororu po třeskutou frašku. Jak jsem si všiml, v jednom komentáři k některé z knih o zaklínači si komentující stěžuje, že není jasné, co je to vlastě za styl. Má to někdo starosti! Tyhle svěží historky o lovci příšer přivádějí čtenáře do světa, který je docela jiný než ten náš, a při tom úplně stejný. Jsou tam draci, strigy, baziliškové a bůhvíjaká další havěť, ale vesnice, pole a příroda kolem nich je zdejší, středoevropská, a lidi, ať už se jmenují jakkoliv, mluví a jednají taky "po našem". Neumím polsky, takže neznám originál, ale věřím, že svůj podíl na kvalitě má i překladatel. Když Yarpen Zirgin a jeho ogaři vykládají a hromují "po ostravsku", člověk prostě vidí, že to nemůže být jinak. Čert vzal styl a jakékoliv škatulkování! Je to skvělé čtení a je to chytré čtení. Všichni ti američtí velkovýrobci nekonečných ság o válečnících, čarodějích a dracích nesahají Sapkowskému ani do půli ponožek.... celý text
Krev elfů
2011,
Andrzej Sapkowski
Pentalogie o Geraltovi a jeho princezně, naháněné kdekým a ohrožované mocenskými zájmy králů, elfů i čarodějů, je příběh spletitý, důkladně promyšlený, často náročný na paměť (všechna ta jména a názvy) i na trpělivost s košatými odbočkami, když se autor chystá své vyprávění vložit do úst novému vypravěči nebo prostě zaujmout nový úhel pohledu. Je to úchvatný příběh a autor nám ho předkládá v podobě jakési koláže, jako historii poskládanou z fragmentů posbíraných ze starobylých kronik, legend, písní i historických pojednání, z vyprávění potomků očitých svědků a z úvah badatelů. Skrze tyto "prameny" nás autorova fantazie přivádí k vlastním událostem a všechny ty "dochované úlomky" spojuje v jediný proud, v mohutný příliv jmen, vztahů, obrazů a barev, včetně konkrétních činů, myšlenek a dialogů konkrétních osob. Není to lehké čtení, ale ten proud vás strhne a nepustí, jako každá dobrá literatura. Sapkowski patří k Tolkienovým obdivovatelům a netají se tím, inspirace jeho dílem je v příbězích o zaklínači jasně patrná - ale je to jen inspirace, nic víc. Sága o Geraltovi z Rivie nevznikala tak dlouho jako příběhy o Středozemi, ale jedna zajímavá podobnost s Tolkienovým dílem tu je; tak, jako se Bilbo a Gandalf poprvé objevili v knize Hobit, kdy nejspíš autor (alespoň zpočátku) ještě vůbec nemyslel na sepsání velkého příběhu o válce o prsten, ani zaklínač svoje nestvůry nenahání jenom ve velkém pětidílném románu o princezně Ciri. Než se čtenář do pentalogie vůbec pustí, měl by "načíst" i povídky z úvodních dvou sbírek o Geraltovi. Vedle čistě zaklínačských historek o nebezpečných potvorách všeho druhu tu najdete i počátky velké ságy o princezně Ciri. Zejména povídky "Otázka ceny", "Meč osudu" a "Něco víc" jsou pro chápání vztahu mezi Geraltem a Ciri poměrně důležité (i když autor samozřejmě v románových příbězích všechno podstatné vysvětlí). A na rozdíl od Tolkiena má Sapkowského příběh i svoji "doušku" v samostatné povídce. Důležitá , aspoň pro ty čtenáře, kteří si potrpí na dobré konce, je určitě povídka "Něco končí, něco začíná", která vyprávění o Geraltovi, Ciri a Yennefer definitivně uzavírá.... celý text
K mrakům Magellanovým
1956,
Stanisław Lem
Tyhle Lemovy staré klasiky už se dneska prostě nedají číst. Tři hvězdy dávám jenom z úcty k velikánovi polské i světové scifi.
Kanadské žertíky
1979,
Stephen Leacock
Souhlasím s komentátory, kteří dávají přednost Literárním pokleskům. Ale i tak jsou Kanadské žertíky dobře napsaná, příjemná legrace.
Kulhavý ďábel
1972,
Alain-René Le Sage
Starožitná satira, která se čte jako po másle. Staletí, jež uplynula od jejího napsání, člověk vůbec nevnímá.