Xeelee
přečtené 128
Pixy
2004,
Max Andersson
Žádný film nemáme. Tohle kino popravili už před dvěma lety. Něco tak geniálního už sem opravdu hodně dlouho nečetl :-) Undergroundovej Pixy se pohybuje někde mezi punkem, surrealizmem, brutálním dojezdem a děsivou noční můrou se zvláštním smyslem pro humor. Koncem října přijede Max do Prahy, takže pokud někdo touží po autogramu s kresbou a věnováním…... celý text
Hluboké rány
2008,
Rutu Modan
Takovej malej milej komorní příběh. Až na občasnou zkratkovitost, o který psal už Wiruss na comicsDB, se mi moc líbil. Není to ale žádnej srdceryvnej příběh, kde bych se dokázal vcítit do hlavních postav. Zásadní problém vidím v kresbě. Nevadila mi její jednoduchost, která se opravdu k příběhu docela hodí, ale problém je v tom, že Rutu neumí kreslit postavy. A vzhledem k tomu, že jsou postavy skoro na každém políčku (často i v detailech) a děsí mě svými proporcemi a naprosto nepřirozenými pózami, tak to prostě JE problém. Jinak prokreslení jen podstatných částí políček a zbytek hrubě načrtnutej s převážně nevýrazným jednobarevným pozadím vypadá zajímavě a docela mě to zaujalo. Stejně tak pozadí bublin, který není bílý a mění se podle barvy pozadí, aby se od ní trošku odlišovalo. Scénář 85 % / Kresba 55 %... celý text
Top 10 - Devětačtyřicátníci
2006,
Alan Moore
Má první kniha ze série Top 10 a řekl bych, že asi i poslední. Mooreův příběh je šitej horkou jehlou. Je předvídatelnej a občas zazáří na kratším prostoru, ale většinou jsou zápletky dost nedotažený. Taky je tam pár scén, kterejma se snaží Moore posunout děj, ale který jsem mu vůbec nežral. Za všechny zmíním scénu, kdy upír Frankovi pěstí(!) urazí část krytu hlavy. Nejhorší ale je, že jsou Devětačtyřicátníci tak krátcí a příběh se na tak malém prostoru nepodařilo pořádně rozjet. Tak vysoký hodnocení dávám hlavně kvůli vynikající kresbě. Je to něco na způsob šedesátkovýho retra říznutýho futuristickými představami lidí z té doby, ale místo všeobecnýho optimizmu je to hozený do ponurýho realistickýho poválečnýho kabátku. Jde o všechny ty roboty, architekturu, design aut, létajících dopravních prostředků hrdinů a v paměti mi utkvělo rádio, který vypadá jak hlava 3CPO. Prostě typický šedesátky. A do toho lítaj dvouplošníky a klasický vrtulový stíhačky. Jen Jetlad má tryskovou Černou krásku, aby mohl bejt válečnej hrdina a miláček davů. V kresbě je kromě spousty dechberoucích propracovanejch detailů i spousta více či méně skrytejch odkazů. Moc se mi líbil například smutnej klaun v klobouku a s doutníkem u registrace občanů. Je to jinak veselá postavička z Malého Nema, z jednoho z prvních stripů z dřevních časů komiksu (1905 Winsor McCay, N.Y. Herald).... celý text
Top 10 - Smax
2005,
Alan Moore
Tak tohle byla fakt p&&&l. Až na tu za&&&&&u cenzuru a nemastnej neslanej konec dával Smax mý bránici pořádně zabrat. Vždycky se to tak nějak zvrhne k něčemu naprosto absurdnímu, přesnýmu opaku toho, co normální člověk z normálního světa očekává. Když si jen vzpomenu, jak Smax vyprávěl o svejch rodičích… Prostě idylická rodinka. Teta Minka je skvělá. Vzali si nás se sestrou za vlastní, když jsme byli mrňaví. Když nám umřeli rodiče. – Ty máš sestru? Pane jo, to muselo bejt hrozný, když vám umřeli rodiče. – Jo, to bylo. Když o tom tak přemítám, asi jsem je ani zabíjet neměl.... celý text
WildC.A.T.s – Návrat domů
2007,
Alan Moore
Až na pár příběhů se mi vůbec nelíbila mainstreamová kresba (a i v těch nejlíp nakreslenejch dílech mi moc k srdci nepřirostla), velkoformátový kresby s pózami hrdinů a častý používání jednobarevnejch pozadí, ale bílá s růžovým srdíčkem na pozadí v jednom políčku mě fakt rozsekala. Na prvních pár stránkách nechápu účel těch žlutejch rámečků s textem, rozhovory jsou místy strašně stupidní, postavy místy myslí nahlas, přímá řeč v rámečku nad dalším rámečkem vypadá příšerně, všude je spousta nepřeloženejch citoslovců (často ve hnusně barevně ohraničenejch bublinách), texty jako „A teď se vydáme za MAD D.O.G.S, kteří v dnešním pokračování řeší další krizovou situaci ve vesmíru!“, „Opatrně! Jsme všichni ve strašlivém nebezpečí!“, „Och ne! Zrůdy! Útočí na Juju!“ nebo „A nezapomeňte se příští týden dívat na další díl D.O.G.S ve vesmííííííru!“ mě fakt iritujou. Asi jako %#$@*%@ cenzura. V kombinaci s plochými postavami a primitivním příběhem to je opravdu vražedná kombinace a Návrad domů jsem si patřičně protrpěl.... celý text
Zabil jsem Adolfa Hitlera
2008,
Jason (p)
Minimalistická genialitka. Bravurně vypointovaná. Vtipná. Černohumorná. Lehce morbidní. Se spoustou nepředvídatelnejch zvratů. Ne, o Hitlera tu opravdu nejde. Nakonec vše skončí šťastně. Vlastně je ale závěr dojemnej až smutnej. S takovým hořkosladkým nádechem. Napodruhý jsem si (jako normálně) říkal, že se víc zaměřím na detaily a trošku zpomalím. To ale dost dobře není možný, protože žádný detaily se tu najít nedají a v pozadí (pokud na obrázku zrovna nějaké je) se taky nic podstatnýho neděje. No a konceptem stránek s jednoduchou snadno čitelnou strukturou, minimalistickou kresbou a minimem stručných dialogů (nejlepší je, že nejvýmluvnější jsou panely bez textu, ze kterých myšlenkový pochody postav přímo sálaj) Jason diktuje opravdu zběsilý tempo čtení. Pomalu se to prostě číst nedá (umřel bych u toho nudou) a když jsem se do příběhu začetl, tak jsem pozadí vnímal jen tak okrajově, občas až jako jakési čmouhy povědomých tvarů. Jasně, je to jednohubka na pár minut, ale mám pocit, že pobaví a nechá mě na stránky čučet v němém úžasu i po sto osmý.... celý text
