Xeelee komentáře u knih

Audee Walthers je pilot kapsle, kterej provádí turisty po památkách a odírá je (jako všichni ostatní) na kost, aby v nehostinnejch podmínkách přežil. Jestli nevyjde příští kšeft, tak mu selžou ledviny a může se jít zahrabat. Prodejem kopií Heechskejch artefaktů a provázením chudších turistů si na operaci nevydělá a tak čeká na nechutně prachatýho turistu, aby si nechutně drahou operaci moh dovolit a měl ještě peníze na přežití.

Venuše je vylíčena ve shodě s nejnovějšími poznatky počátku 70. let (žlutozelená obloha, síra a chlorid rtuťnatej v atmosféře, nadýchaný obláčky ze solnejch roztoků a některý z fluorovodíku, rychlost zvuku 5 000 km/h, 200 °C, tlak 20 000 mbar... - pro srovnání s realitou poslouží Wikipedie). Ve skutečnosti je na Venuši tlak přes 90 000 mbar (ekvivalent tlaku na Zemi v hloubce 1 km pod hladinou oceánu, atmosférickej tlak je na Zemi 1 000 mbar) a podle doslovu si nejsem jistej, jestli Pohl tlak přizpůsobil svým potřebám, aby se na povrchu vůbec mohlo něco odehrávat, nebo jestli to tak vědcům vycházelo. Kapsle díky dostatečnýmu vztlaku lítaj i bez křídel a jejich provoz je kvůli teplotě atmosféry pěkně drahej (Carnot spočítal výkon tepelnejch motorů jako 1 - teplota prostředí/teplota motoru).

Všechno zajímavý je překvapivě pod povrchem a od Heechů. Podzemí Venuše je provrtáno Heechskými tunely. Audee doufá, že narazí ně nějakej neotevřenej a najde tam neznámej artefakt, díky kterýmu by se z něj stal boháč. Za nějakejch 100 let se jich ale moc nenašlo... [Legie: 90 %]

2 30.11.-0001

Zajímavá psychologická variace na téma ovládání lidí parazitickými šmejdy z vesmíru. Hlavní hrdina několikrát zjistí, že se zbláznil, a střídá to stavy, kdy věří, že tu několik lidí ovládají mimozemšťané, plánující invazi. Po padesáti letech od napsání působí Charbonneaův popis Marsu s kanály a primitivním životem poněkud zastarale, ale zaobírá se jím jen okrajově. Zaměřil se především na slušnou rozpolcenost hlavního hrdiny, kterej podle všech příznaků a neúprosných faktů trpí těžkou schizofrenií. Nebo vážně slyší myšlenky vetřelců a Země je s blížícím se druhým letem na Mars v ohrožení? [Legie: 90 %]

30.11.-0001

I když to není příjemný čtení, tak mi ze 120 dnů Sodomy nijak extrémně špatně nebylo a navíc se vše začalo dost opakovat. Čekal jsem, že další tři měsíce budou drsnější, ale nerozpracovaný poznámky mě prakticky nedokázaly vtáhnout do děje a nedovolovaly mi nějak se vžít do postav, ať už jde o děti nebo naši svatou čtveřici. Představivost nepracovala tak jako u první kapitoly. Ale i přes zdánlivě dost negativní hodnocení jde o velmi zajímavou knihu, po jejímž přečtení se budu na svět a na lidi koukat trochu jinou optikou. Nejzajímavější bylo sledovat, jak na určitý věci reaguju v průběhu četby. To co se mi zdálo odporný a nechutný se časem stalo něčím, nad čím jsem se už ani nepozastavoval. Hranice toho co snesu se průběžně snižovala. Asi to bylo tak častým výskytem extrémností, který jsem se pomalu zvykal přijímat. Co se podobných věcí týká, tak já, jako lovec extrémních zážitků, který ve mě vyvolají silnou odezvu, jsem otrkanej spoustou brutálních, experimentálních nebo nechutných (ale třeba i korejských nebo japonských romantických) filmů.

4 30.11.-0001

Asi bys mě nejspíš stejně nepřitahovala, ale možná ne tolik. Úžasná věta :-)

1 30.11.-0001

Žádný film nemáme. Tohle kino popravili už před dvěma lety.

Něco tak geniálního už sem opravdu hodně dlouho nečetl :-) Undergroundovej Pixy se pohybuje někde mezi punkem, surrealizmem, brutálním dojezdem a děsivou noční můrou se zvláštním smyslem pro humor.

Koncem října přijede Max do Prahy, takže pokud někdo touží po autogramu s kresbou a věnováním…

2 30.11.-0001

Citlivě napsanej a nakreslenej psychologickej komiks o vyrovnávání se se sexuálním zneužíváním. Je sice přizpůsobenej tak, aby ho snadno mohli číst i komiksu neznalí čtenáři (většina stránek vychází z klasických devíti panelů, výrazné obrysy, přehledně uspořádané bubliny…), ale pod povrchem Talbot velmi experimentuje. Všimněte si, že se červená barva objevuje jen v místech, kde je Helena v ohrožení, a věci, které by měly být červené, jsou přebarveny. Celej příběh je brán z podhledu, což má zase psychologickej vliv na čtenáře. Co se týká kresby, tak městské lokace i přírodní scenérie jsou kreslené podle fotografií a i postavy mají své předobrazy v reálném světě. Mimochodem, Talbotova přednáška na Komiksfestu 2008 byla skvělá.

V příběhu se prolíná osud Heleny, která bojuje s démony v sobě a snaží se pochopit/vyrovnat se s tím co se jí stalo, a život v anglicky hovořících zemích velmi známé autorky knížek pro děti Beatrix Potterové. Vše je pak rámované její autobiografickou Pohádkou o zlobivé kryse, která se ke konci objeví i v komiksu. Za zmínku stojí i výborná práce Comics Centra. Pevná vazba je po všech stránkách kvalitnější než originál, viděnej v nakladatelství. Vydáno krátce poté, co jsem si v jedné chovatelské stanici zamluvil dva potkánky :-)

3 30.11.-0001

Takovej malej milej komorní příběh. Až na občasnou zkratkovitost, o který psal už Wiruss na comicsDB, se mi moc líbil. Není to ale žádnej srdceryvnej příběh, kde bych se dokázal vcítit do hlavních postav. Zásadní problém vidím v kresbě. Nevadila mi její jednoduchost, která se opravdu k příběhu docela hodí, ale problém je v tom, že Rutu neumí kreslit postavy. A vzhledem k tomu, že jsou postavy skoro na každém políčku (často i v detailech) a děsí mě svými proporcemi a naprosto nepřirozenými pózami, tak to prostě JE problém. Jinak prokreslení jen podstatných částí políček a zbytek hrubě načrtnutej s převážně nevýrazným jednobarevným pozadím vypadá zajímavě a docela mě to zaujalo. Stejně tak pozadí bublin, který není bílý a mění se podle barvy pozadí, aby se od ní trošku odlišovalo. Scénář 85 % / Kresba 55 %

30.11.-0001

Minimalistická genialitka. Bravurně vypointovaná. Vtipná. Černohumorná. Lehce morbidní. Se spoustou nepředvídatelnejch zvratů. Ne, o Hitlera tu opravdu nejde. Nakonec vše skončí šťastně. Vlastně je ale závěr dojemnej až smutnej. S takovým hořkosladkým nádechem.

Napodruhý jsem si (jako normálně) říkal, že se víc zaměřím na detaily a trošku zpomalím. To ale dost dobře není možný, protože žádný detaily se tu najít nedají a v pozadí (pokud na obrázku zrovna nějaké je) se taky nic podstatnýho neděje. No a konceptem stránek s jednoduchou snadno čitelnou strukturou, minimalistickou kresbou a minimem stručných dialogů (nejlepší je, že nejvýmluvnější jsou panely bez textu, ze kterých myšlenkový pochody postav přímo sálaj) Jason diktuje opravdu zběsilý tempo čtení. Pomalu se to prostě číst nedá (umřel bych u toho nudou) a když jsem se do příběhu začetl, tak jsem pozadí vnímal jen tak okrajově, občas až jako jakési čmouhy povědomých tvarů. Jasně, je to jednohubka na pár minut, ale mám pocit, že pobaví a nechá mě na stránky čučet v němém úžasu i po sto osmý.

4 30.11.-0001

Tak tohle byla fakt p&&&l. Až na tu za&&&&&u cenzuru a nemastnej neslanej konec dával Smax mý bránici pořádně zabrat. Vždycky se to tak nějak zvrhne k něčemu naprosto absurdnímu, přesnýmu opaku toho, co normální člověk z normálního světa očekává. Když si jen vzpomenu, jak Smax vyprávěl o svejch rodičích… Prostě idylická rodinka.

Teta Minka je skvělá. Vzali si nás se sestrou za vlastní, když jsme byli mrňaví. Když nám umřeli rodiče. – Ty máš sestru? Pane jo, to muselo bejt hrozný, když vám umřeli rodiče. – Jo, to bylo. Když o tom tak přemítám, asi jsem je ani zabíjet neměl.

30.11.-0001

Má první kniha ze série Top 10 a řekl bych, že asi i poslední. Mooreův příběh je šitej horkou jehlou. Je předvídatelnej a občas zazáří na kratším prostoru, ale většinou jsou zápletky dost nedotažený. Taky je tam pár scén, kterejma se snaží Moore posunout děj, ale který jsem mu vůbec nežral. Za všechny zmíním scénu, kdy upír Frankovi pěstí(!) urazí část krytu hlavy. Nejhorší ale je, že jsou Devětačtyřicátníci tak krátcí a příběh se na tak malém prostoru nepodařilo pořádně rozjet.

Tak vysoký hodnocení dávám hlavně kvůli vynikající kresbě. Je to něco na způsob šedesátkovýho retra říznutýho futuristickými představami lidí z té doby, ale místo všeobecnýho optimizmu je to hozený do ponurýho realistickýho poválečnýho kabátku. Jde o všechny ty roboty, architekturu, design aut, létajících dopravních prostředků hrdinů a v paměti mi utkvělo rádio, který vypadá jak hlava 3CPO. Prostě typický šedesátky. A do toho lítaj dvouplošníky a klasický vrtulový stíhačky. Jen Jetlad má tryskovou Černou krásku, aby mohl bejt válečnej hrdina a miláček davů. V kresbě je kromě spousty dechberoucích propracovanejch detailů i spousta více či méně skrytejch odkazů. Moc se mi líbil například smutnej klaun v klobouku a s doutníkem u registrace občanů. Je to jinak veselá postavička z Malého Nema, z jednoho z prvních stripů z dřevních časů komiksu (1905 Winsor McCay, N.Y. Herald).

30.11.-0001

Až na pár příběhů se mi vůbec nelíbila mainstreamová kresba (a i v těch nejlíp nakreslenejch dílech mi moc k srdci nepřirostla), velkoformátový kresby s pózami hrdinů a častý používání jednobarevnejch pozadí, ale bílá s růžovým srdíčkem na pozadí v jednom políčku mě fakt rozsekala. Na prvních pár stránkách nechápu účel těch žlutejch rámečků s textem, rozhovory jsou místy strašně stupidní, postavy místy myslí nahlas, přímá řeč v rámečku nad dalším rámečkem vypadá příšerně, všude je spousta nepřeloženejch citoslovců (často ve hnusně barevně ohraničenejch bublinách), texty jako „A teď se vydáme za MAD D.O.G.S, kteří v dnešním pokračování řeší další krizovou situaci ve vesmíru!“, „Opatrně! Jsme všichni ve strašlivém nebezpečí!“, „Och ne! Zrůdy! Útočí na Juju!“ nebo „A nezapomeňte se příští týden dívat na další díl D.O.G.S ve vesmííííííru!“ mě fakt iritujou. Asi jako %#$@*%@ cenzura. V kombinaci s plochými postavami a primitivním příběhem to je opravdu vražedná kombinace a Návrad domů jsem si patřičně protrpěl.

30.11.-0001

Pane jo! Můj první Usagi Yojimbo mě fakt dostal! Otevřel jsem, zavřel jsem a přečetl ho znovu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvyknul na autorův styl kresby. Při zběžném nahlédnutí v knihkupectví mě moc neoslnila. Spíš mi připadala průměrná. Po pár prvních stránkách se mi začala líbit (nádherně prokreslené detaily, využití šrafování, vzorů, černých a bílých ploch), ale zamiloval jsem si ji ale až na straně 26. Všimněte si políček se znázorněním pohybu meče v čase. Navíc sousední políčka (nejen) u akčních scén navazují takovým způsobem, že při pečlivějším čtení zjistíte, jak se postavy pohybovaly a jak vedly meč. Prostě fascinující. Schválně kdo z vás se po shlédnutí 5. políčka na straně 72 vrátil k prvním třem políčkům na straně 69 a dlouho nemohl najít to co hledal? Prostě při druhém přečtení jsem si konečně vychutnal návaznost obrázků a dynamiku pohybu. Co se děje týče, tak ten je na první pohled jednoduchý, s výborně prokreslenými charaktery postav a drží se historických reálií. Asijská kultura a vše okolo umění z Asie je mi velmi blízké.

5 30.11.-0001

Tohle je naprosto chorošná kniha, bratři a sestry. Mechanickej pomeranč vás sežvejká a vyplivne do gražnýho totalitního světa, kde je jedinou radostí mladejch bajatů tolčokování, kartáčování, skrímování ouldanejch drunkardů, jinejch po najtech se potulujících hjumaníků, a tak vůbec chorošný supernásilí. Nic se ale nevyrovná lukování jak z nepřátel cáká blažka a jak maj najfem odhalenou kišku. Snad kromě hírování Deváté Ludwiga vana v houmu na stereu. Milicjanti nic nezmůžou a vy se jim můžete chorošně láfat, stoulovat a dělat všechny ty buče, co máte tak rádi. Musíte mít ale alibi a nesmí vás při tom chytnout. Pak to všechno stojí za físíz, frendíci moji.

Rentigo naprosto neponímá.

28 30.11.-0001

Tak tuhle knihu z duše nenávidím. První pokus Božky napsat román, ale tady s psaním románů nikdo neměl zkušenosti a dopadlo to jak to dopadlo. Po formální stránce příšerný. Spíš pokus o román než román. A obsah taky nic světobornýho. Je to strašně nudný, rozvláčný a Němcová tu fantazíruje, jak by chtěla, aby vypadala její babička. Já při čtení ve škole trpěl. Dnes už se babička podle mě číst nedá, ale každopádně to je pro českou literaturu důležité dílo.

10 30.11.-0001

Orvell byl velmi inteligentní člověk a ve Válečném deníku popisuje válku z úplně jiného úhlu, než ji znáte. Kromě spousty věcných poznámek mě ale několikrát velmi iritovaly jeho levicové názory. Třeba ten o konci války. Když skončí moc brzy, tak nedojde k revoluci a u moci zůstane pravice. Tfuj. A umře hromada lidí.

Pár útržků, které mě zaujaly:
6. června 1940 – Obrovská reklama na boku autobusu: „PRVNÍ POMOC VE VÁLEČNÉ DOBĚ – PRO ZDRAVÍ, SÍLU A NEZLOMNOST: WRIGLEYOVA ŽVÝKACÍ GUMA“.

31. srpna 1940 – Výstražné poplachy jsou teď během každých čtyřiadvaceti hodin vyhlašovány nejméně šestkrát či osmkrát a začínají být pěkně otravné. … Včera večer jsme se zrovna chystali do postele, když vtom se ozval značně silný výbuch. Později v noci nás probudila hlasitá exploze, kterou prý způsobila bomba na Maida Vale. E. i já jsme jen konstatovali, že je to asi někde blízko, a zase jsme usnuli. Takové usínání s neurčitou ozvěnou palby protileteckého dělostřelectva mne v duchu vracelo do doby války ve Španělsku… a odněkud z dálky se nesl zvuk dělostřelecké palby, působící jako uspávací prostředek.

17. září 1940 – Když jsem byl včera ve městě nechat se ostříhat, ptal jsem se holiče, zda stříhá i během náletů. Řekl že ano. A co když zrovna někoho holí? Ale jo, normálně pokračuji, odvětil. Až pak jednou někde blízko dopadne bomba, škubne to s ním a někomu uřízne půlku obličeje.

V tomhle pekelném randálu je téměř nemožné psát. V naší čtvrti už je kvůli nevybuchlým bombám tolik ulic uzavřených, že dostat se domů z Baker Street – což je dejme tomu 300 metrů – je něco jako pokoušet se vymotat z bludiště.

21. září 1940 – Typicky žánrový obrázek těchto dní: úpravně smetené hromady skla, kamení a různých úlomků, pach unikajícího plynu, hloučky lidí tísnící se před policejními zábranami.

19. října 1940 – Nevyslovitelná deprese, když každá ráno podpaluji v kamnech loňskými novinami a vždy na krátký okamžik zahlédnu, jak se nějaký optimistický titulek mění v dým.

16. listopadu 1940 – Nikdy bych si nedokázal představit, že se kdy dožiji toho, aby mne dělostřelecká palba nudila – ale stalo se.

23. listopadu 1940 – Charakteristický válečný zvuk počínající zimy: melodické cinkání dešťových kapek dopadajících na helmu.

22. dubna 1941 – Churchill ve svém projevu řekl, že dokonce i vláda má problémy se získáváním zpráv o situaci v Řecku. Mne ale nejvíc zlobí jiná věc: totiž opakovaná prohlášení, že nepříteli způsobujeme obrovské škody, že Němci postupující v sevřených útvarech jsou koseni po stovkách a podobně. Přesně tak to bylo i během bitvy o Francii.

Nejtíživější na této válce není právě prožívané strádání, nýbrž vědomí, že nás vedou padavky… Je to jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry – a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim nijak zabránit.

14. března 1942 – V BBC už asi půl roku. … Jalové – případně horší než jalové – je prakticky všechno, co v současné době podnikáme. Naše strategie rozhlasového vysílání je ještě beznadějnější než naše vojenská strategie. Člověk přesto rychle začne myslet propagandisticky, a dokonce si osvojí i vychytralost, kterou předtím nevládl.

Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda. Nemyslím si, že na tom záleží, pokud člověk ví, co dělá a proč to dělá.

27. března 1942 – Vatikán si vyměňuje diplomatické zástupce s Tokyem. Katolická církev teď už má diplomatické styky se všemi mocnostmi Osy a díky bohu s žádnou spojeneckou.

6. dubna 1942 – …A přitom všude vládne obrovský nedostatek pracovních sil. Lidé prodávající cihly jsou ale zřejmě všemocní. Srovnejme například nadzemní protiletecké kryty – ty už od počátku jejich budování označili za nepoužitelné všichni, kdo něco vědí o stavebnictví. Srovnejme naprosto zbytečné opravy neobývaných soukromých sídel, probíhající po celém Londýně. Je zřejmé, že když nějaký skandál přesáhne svým rozsahem určité rozměry, přestane být nápadný.

25. dubna 1942 – Svoji propagandu tady musíme dělat na zapřenou a nenápadně sabotovat politické směrnice vždy, když jsou nesmyslnější než obvykle.

7. června 1942 – V tomto labyrintu lží, v němž dnes žijeme, se nejméně věří vysvětlení nabízejícímu se jako nejpravděpodobnější.

Mimoto jakmile jste jednou u moci, křiví se vám perspektiva. Pohled z ptačí perspektivy je možná stejně zkreslený jako pohled z perspektivy červa.

10. září 1942 – Člověk si vždycky dělá špatný úsudek, neboť naslouchá jen jisté vyhraněné menšině a zapomíná přitom na zbývajících 90 % lidí.

2 30.11.-0001

Running Man je jediná kniha, kterou jsem od Kinga přečetl. Kdysi jsem si ji půjčil v pojízdné městské knihovně před základní školou. To je tak 7 až 8 let zpátky. Tenkrát jsem ani nevěděl, že to je slavnej spisovatel hororů, což je asi dobře. Nevím, jestli bych si tu knihu jinak půjčil. Takhle jsem se do knihy bez předsudků začetl, naprosto mě pohltila a dodnes mi z ní v paměti utkvěla spousta scén a ta realistická drsná budoucnost, ve které jsou lidé buď velmi mocní, pracují u policie nebo nemají co jíst. Aby se nevzbouřili, tak je nechávají sledovat v TV různé propagandistické výplachy a soutěž Running Man, prostřednictvím které lidem dávají mizivou šanci vydělat si informací, která povede k dopadení Running Mana. King postupně buduje čím dál tím hustší ponurou atmosféru, prokládá ji strhující akcí a pak přijde závěr, na který se nezapomíná. O to víc mě mrzí, že nepovedená béčková filmová adaptace s Arniem nemá s knihou prakticky nic společného.

6 30.11.-0001

ROJ: Sterling si podrobně nastudoval vše o mravencích a o fungování mraveniště a stvořil ještě úchvatnější a fantasknější svět, nepodobný čemukoliv s čím se může člověk setkat, než Bernard Weber ve svém románu Mravenci, který se odehrává ve skutečném mraveništi a jeho okolí. PAVOUČÍ RŮŽE: Příběh jedné samotářské Mechanitky, bydlící v obrovské pavučině křižující ekliptiku Uranu, a jejího nového neobvyklého mazlíčka.

30.11.-0001

Fascinující.

3 30.11.-0001

Spolu se Sterlingovým méně známým Schismatrix Plus nejzásadnější kyberpunkové dílo, které definovalo žánr.

2 30.11.-0001