Yogi
přečtené 381
Geniální přítelkyně
2018,
Elena Ferrante
"Potřebovala jsem se nějak vyjádřit, v hlavě jsem měla včelín." Geniální přítelkyni jsem vážně nedůvěřovala. Možná to bylo tím mediálním boomem, protože obecně nemám moc ráda mainsteam. Možná to bylo samotným tématem a anotací - nepůsobí to jako kniha, která by mi mohla přinést do života něco nového, když to tak řeknu. No... snad nikdy jsem nebyla dál od pravdy. Tohle dílo mi dalo odpovědi na dost podnětné otázky. Otázky, které jsem v nynějším období svého života potřebovala vědět. Potřebovala znát. Jedná se o perfektně napsanou záležitost - asi jsem ještě nezažila vytříbenější, okouzlivější styl psaní, přestože příběhy nejsou vesměs nijak pozitivní, kolikrát až strašidelné, ale díky lehce plynoucím větám vám to tak vlastně vůbec nepřijde - je v tom cítit pot, bída, prach a horko Neapole takovým způsobem, že máte chuť odjet někam do Itálie, toulat se po dusivých ulicích, číst si na pláži, opalovat se, blbnout - nebo se chcete vrátit zpátky do doby, kdy jste byli ještě malí a právě začali budovat takováhle první silná, celoživotní přátelství. Není to pro každého, na dnešní dobu to je asi až moc táhlé, pomalé, emocionální - přece jenom to řeší hlavně do sebe vzájemně vpadající dvě silné dívčí postavy, které se navzájem ovlivňují - mluví se tu o tom, jak ženské vztahy fungují, na bázi určité soutěživosti, nevraživosti, na otázkách proč ona tohle má a já ne, proč jí tohle bylo dopřáno a mě ne - a já se do toho všeho ponořila tak dokonale, že jsem nevnímala čas - četla jsem v autě na roadtripový dovče místo toho, abych koukala na krajinu kolem. Takže ano, Geniální přítelkyně mě naprosto strhla, a to jsem se bála sáhodlouhých popisů a složitějšího pozadí, hlavně pak toho politického, děsila jsem se, že na podobnou literaturu ještě nejsem dostatečně zralá, ale byly to obavy dočista zbytečný. Nemůžu se dočkat, až se pustím do dalšího dílu.... celý text
Odpusťte mi, váš Leonard
2015,
Matthew Quick
"Jestliže Bůh stvořil všechno, proč stvořil hříchy, kterými nás svádí, a potom nám vyčítá, když jim podlehneme?" Tahle kniha ve mně vyvolala takovou nepopsatelnou bouři emocí, že jí můžu s naprostým přehledem a bez výčitek zařadit mezi desítku nejlepších počinů, jaké jsem kdy vůbec četla. Leonarda jsem si zamilovala a s každou otočenou stránkou jsem ho čím dál tím víc chtěla pozvat někam na dobrý kafe, nejlíp na dvojitý espresso, a říct mu, že mám taky ráda podnětný otázky a taky mě celý dny baví přemýšlet nad jejich odpověďmi a že jestli to z nás teda dělá úchyly, tak jsme úchylové dva, a že mě taky štvou rodiče a že mi náboženský kecy přijdou taky jako blábol a že taky furt jen protáčím oči nad záplavama a záplavama überdementů, který mě sužujou, a že si spolu můžeme dát klidně banánový lívance s čokoládou a kouknout se na nějakýho Bogarta, když mu to alespoň trochu zvedne náladu, a poslechnout si houslový koncert, ještě jednou, a že to bude fajn a dobrý a lepší a tak. Jsem hrozně ráda, že jsem si o Leonardovi přečetla zrovna v tomhle období svýho života (a zase jsem do toho byla ponořená až do noci, nemohla jsem to jen tak v půlce zaklapnout a jít spát), protože jsem si jistá, že je to jedno z těch děl, který musíte číst v určitým věku nebo určitym citovym rozpoložení... "Nedovolit světu, aby tě zničil. To je každodenní boj."... celý text
Tracyho tygr
2005,
William Saroyan
Tygři planou a žhnou, občas jsou dokonce černí panteři, mluví za nás, když to čekáme, spí, mručí, uááchují, hledají tygřice, někdy jsou vidět, někdy ne, bývají sklíčení, nervózní, vyhladovělí, vyzáblí, smutní, úzkostliví, osamělí, poranění, jdou ze zoo nebo z cirkusu - a taky utíkají a schovávají se - a jsou svobodní. Každý potřebuje toho svého tygra. Krátká, pohádková, milá záležitost. A taky hodně hodně zvláštní krátká, pohádková, milá záležitost, i když přesně ten typ, který mám tolik ráda, s určitým kouskem nadsázky, alegorie, surrealismu - se symbolikou nebo metaforou, ve které si každý najde to své (podobně jako v Čekání na Godota nebo v Malém princi). Každý v tom uvidí to, co se mu zrovna hodí, to, co v tom právě vidět potřebuje a co to představuje pro něj samotného a tahle neurčitost je myslím to nejkrásnější a nejkouzelnější, co na knížkách jako je tahle může vůbec být.... celý text
Město nebeského ohně
2015,
Cassandra Clare (p)
Jakmile jsem zaklapla poslední díl Nástrojů smrti, cítila jsem se podivně prázdná, tíživě zoufalá a skoro až ztracená, což se mi po dokončení knížky stává málokdy. Ne proto, že by se mi to nelíbilo. Ne proto, že by to snad bylo špatně zakončený. Ale zkrátka proto, že už je to za mnou. S touhle sérií jsem vyrostla - "Město z kostí" jsem objevila v knihovně úplnou náhodou asi tak před 6 lety, po nějakém čase se vrhla na další čtyři části a nedávno si vzpomněla na "Město nebeského ohně" - a tím tuhle úžasnou etapu uzavřela. Snažila jsem se číst pomalu a vychutnávat si každou jednotlivou kapitolu, abych konec co nejvíc oddálila, ale posledních 200 stránek jsem musela vzít najednou, jinak bych si v přestávkách asi vytrhala všechny vlasy. A bylo to pro mě dílko přesně, jak má být - občas jsem se nahlas smála (Alec, Simon a pití krve), občas brečela (Simon a Ašmodaj), občas výskala nadšením (pozvánka na koncert Simonovy kapely). Nástroje smrti budou mít v mým srdci speciální místo, protože jsem si svět lovců stínů absolutně zamilovala - runy, Spolek, Dohody, podsvěťany... Kdybych měla možnost odebrat se do jednoho konkrétního fantasy světa, neváhala bych ani minutu a vybrala si tenhle - taky kvůli postavám - Clary a Jace mi někdy lezli na nervy, ale Magnus, Alec, Izzy a Simon se mi budou opouštět dost těžko. A navíc je to přesný příklad knižní série, na kterou bych chtěla úplně zapomenout - naprosto ji vytěsnit z hlavy - abych si celý ten příběh v budoucnu mohla přečíst znova a prožívat ho stejně jako poprvý...... celý text
Pianista
2003,
Władysław Szpilman
Přestože se jedná o vcelku krátkou knížku, není to typ díla, které byste mohli přelouskat třeba za dva dny. Normálně čtu docela rychle, ale tady jsem si kapitoly musela vyloženě dávkovat, jinak by mě asi brzo kleplo, no, a... A nechápu to. Mám to celý za sebou, každý odstavec a každou větu. A nechápu to. Nechápu, že se něco takovýho vůbec dělo. Nechápu, že to někdo vůbec kdy dovolil a že to někomu vůbec kdy prošlo. Nechápu, že to byla realita, která se odehrála ještě ne před tak dávnou dobou. Prostě to nechápu. Nechápu nic. Válečné knížky mě baví, zvlášť ty z období 2. světové, ale asi jsem ještě nečetla knihu podobně naturalistickýho rázu, kdy jsem tajila dech co uběhla další stránka, podanou tak přímým, odosobnělým způsobem, až vás z toho mrazí. Viděla jsem i spousty válečných filmů a nepamatuju se, že by mě nějaký z nich tak sebral. Tohle téma do vás cpe kde kdo a to kdekoliv a kdykoliv. Ve škole, doma, ve zprávách. Známe to všichni už skoro nazpaměť a já si stejně nedokážu představit, že se něco takovýho skutečně dělo. Čtu si o tom a stejně to před očima nevidím, protože moje chápaní světa jde asi úplně mimo tyhle hrůzy.... celý text
