Yogi komentáře u knih
"Normální lidi" jsou pro mě rozhodně zvláštní knihou, to se nedá popřít. Všude, kde jsem se pohybovala – na internetu, v knihkupectvích, po recenzích – jsem se setkávala jen se samou chválou a nekonečným opěvováním. Není pak divu, že jsem ji považovala za absolutní nutnost a s koupí ani na chvilku nezaváhala – něco takovýho přece musí zdobit mojí skromnou knihovničku! No… ale co dál? Co pak? Co z toho vlastně?
Popravdě… nic. Protože všechna ta sláva, ten hype, ty pozitivní ohlasy... kvůli čemu že to bylo? Připomeňte mi to, prosím. Jo, je pravda, že se to hezky četlo, což přikládám hlavně jednoduchým větám a nijak složitému formátu a podání, ale to, že se kniha dobře čte, ještě automaticky neznamená, že se jedná o dobrou knihu. After nebo Padesát odstínů se v rámci svýho žánru čtou taky celkem fajn, ale o nějakejch geniálních, přelomovejch románech se tady nemůžeme vůbec bavit. (A to radši ani ze srandy.)
"Normální lidi" jsou obdobnej případ – možná líp napsaný, možná o něco chytřejší, možná nedělaný pro takový masy, možná víc hipster, možná víc umělecký… ale ve svý podstatě se jedná pořád o tu stejnou pohádku, s těma samýma problémama. Chtěla jsem pochopit, co je na týhle knížce tak speciálního, a proto si pustila i seriál z roku 2020, kterej je podle ní natočenej. Doufala jsem, že mi to celkovej pocit z čtení trochu přibarví – a říkám to fakt nerada, ale tohle je pro mě jedna z mála výjimek, kdy je filmový zpracování o poznání lepší než samotná předloha. (Pravděpodobně hlavně díky představitelům Marianne a Connella v podání Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala – ty jsou oba fakt famózní.) Ten seriál má zvláštní hutnou atmosféru, která se přetransformovává v jemnost a cit, a i když jsou tam některý momenty vyloženě nervy drásající, má to zvláštní, nezapomenutelnej šarm. V knize jsem něco takovýho nacházela jen těžko. A když nad tím víc přemýšlím, vím přesně, co mě na tom mrzelo.
Zaprvý: Délka. Podle mě tomu hrozně uškodila ta délka. "Normální lidi" jsou politováníhodně krátký – výtisk, kterej mám já, čítá jen asi 220 stran. A to je na témata, který se na tak malym rozsahu autorka snažila rozvést, strašně málo. Byla bych spokojenější, kdyby byla knížka delší, nevadilo by mi třeba i 100 stránek navíc, protože problémy, který se v ní vyskytujou (neschopnost komunikace, úzkosti, domácí násilí) by určitě stály za to prozkoumat víc do hloubky, odkrýt víc dopodrobna.
Zadruhý: Přeskoky v čase. Knížka dělá jednu zvláštní věc – přeskočí v čase dopředu, kde se stane něco zásadního, a v následující kapitole, když se pohled změní z jednoho protagonisty na druhýho, zpětně dovysvětlí, co se během toho dělo, co si ten konkrétní člověk myslel, co za tím vším vězelo. Fajn, zezačátku to bylo možná docela zajímavý, ale po nějaký době mě to spíš mátlo a nudilo, a vzhledem k tomu, že jsou jednotlivý "zvraty" z větší části jen tahaný, zbytečný, lehce zapomenutelný konflikty, se v tom začnete tak trochu (nebo i tak trochu víc) ztrácet.
No… a zatřetí: Postavy. Ach jo, ty postavy. Někde jsem četla, že psychologie postav v týhle knížce je přímo perfektně vykreslená. A tak se ptám... kde? Pro mě bylo vážně hrozně těžký vyznat se v jejich myšlenkovejch pochodech a hlavních motivacích. Možná měla autorka zvolit styl vyprávění v ich-formě místo v er-formě, bylo by to o poznání lepší. Ale takhle jsem měla vážně hodně velkej problém se s postavama sžít a pochopit jejich jednání. Například: Proč se na střední Marianne chovala tak odtažitě? Proč jí spolužáci neměli rádi? Proč Connellovi tolik záleželo na tom, aby nikdo nezjistil, že s Marianne spí? Proč se Marianne na vysoký tak rychle „otrkala“? Proč naopak Connell neměl na vysoký žádný přátele? Proč vlastně Mariannin bratr Mariannu tolik nenáviděl? Proč jí chtěl za každou cenu ublížit? Jeho jediná motivace byla fakt jen ta, že je "ten zlej" a Marianne je "ta divná"? I téma zármutku po ztrátě kamaráda, který vyústí až v depresi, je tu naznačený dost ledabyle a nedbale. A přitom zrovna to by byl dost zajímavej bod na přezkoumání… Nevím. Potenciál tahle kniha měla obrovskej, protože z ní přímo čpí takovej zvláštní melancholicko-nostalgickej podtón, kterej vás nutí zalézt někam do rohu pokoje, přikrejt se huňatou dekou a upíjet teplej čas, zatímco venku prší, ale zkrátka… tomu něco chybělo. A bohužel to "něco" nebylo tak malý, aby se to dalo přehlídnout nebo ignorovat.
Sečteno a podtrženo – rozmyslím se, jestli se mi bude chtít pustit do nějaký další knihy od Sally Rooney, protože "Normální lidi" mě, bohužel, opravdu zklamaly.
Moc jsem si přála, abych si tuhle knížku zamilovala. Fakt jsem si jí chtěla oblíbit, ale... nějak to nešlo. Prostě nešlo. Název se mi hrozně líbí (jo, přiznávám, z větší části jsem si knížku půjčila kvůli němu - a z menší části kvůli tomu, že když už jsem si ke čtení brala autorky prvotinu, "Lásku v prachu hvězd", tohle jsem tam přece jenom nechat nemohla). Obálka vypadá krásně - taky mě neskutečně zaujal úryvek na zadní straně - a navíc to téma! To téma je důležitý a silný a pro mě samotnou dost osobní a jsem ráda, když se o takových věcech mluví na rovinu, bez zbytečnejch příkras, rozebírá se to, stírá se stigma okolo psychickejch obtíží a mentálních poruch a tak. Miluju YA, ráda si přečtu knížky, který maj trochu hlubší, psychopatologickej háv - a vážně jsem doufala, že tohle mi padne přímo do noty, že to bude přesně můj šálek kávy - a že to snad bude lepší než "Láska v prachu hvězd", ale bohužel. Popravdě je to ještě tak o dvě třídy horší - a to "Láska v prachu hvězd" nebyla žádná velká hitparáda - nicméně, tady to všechno, co autorky prvotinu vyzdvihovalo a dělalo to z ní ještě pořád, i přes ty mouchy, kouzelný čtivo... tady to všechno tak nějak zmizelo. Nebyla v tom žádná propracovanější myšlenka, žádná větší idea, nemělo to žádnej větší filozofickej problém, nepřišlo mi to ani vtipný ani nápaditý, ztrácela jsem se v příběhu, spoustu věcí jsem nechápala, a tak nějak celý to vyznělo do ztracena... Za půl hodiny po dočtení už jsem polovinu knihy úplně zapomněla. Veškerý věci okolo postav (jejich psychický poruchy, jejich vzezření, jejich charakterový vlastnosti, povaha, jednání) byly tak hnaný do extrémů, že se z nich nakonec staly prostý karikatury - skoro bych řekla, že by to fungovalo spíš jako komiks, protože ty postavy měly takovej cartoon "drajv", kterej by v obrázkovym podání nabral úplně jinejch obrátek - ale kterej, pro svojí (i mojí) smůlu, v próze působil spíš chaoticky - rádoby zajímavě, "originálně", neuvěřitelně, a tak jako pohádkově - což si nejsem jistá, jestli byl záměr, ale vzhledem k tomu, že se o pohádku opravdu nejedná, to spíš byl neúmyslnej vedlejší efekt potřeby vykreslit postavy co nejvíc cool-super-edgy-quirky způsobem.
A je to škoda. Je to škoda, škoda, škoda a tisíckrát škoda. Hodnotila bych to tak na 2,5 hvězdičky.
Od týhle knihy jsem nic neočekávala. Vážně nic. To, že se mi dostala pod ruku, byla spíš jen náhoda. A je to dobře, protože kdybych něco očekávala, asi by mě mrzelo ještě o něco víc, že jsem ve svý podstatě nic nedostala.
Původně jsem ji četla v angličtině a potom si půjčila i český překlad, když byl (po vydání filmu, kupodivu!) k mání v knihovně, abych do něj mohla nahlídnout - a můžu s čistým svědomím říct, že jestli si tuhle knížku chcete alespoň trochu užít, rozhodně si jí přečtěte v originálním znění. Vážně, dejte na mě. Nebudete litovat. (Nebo možná budete, ale určitě ne toho, že jste dali přednost angličtině před češtinou - a kdyby se vám to nakonec stejně nelíbilo, berte to tak, že jste se pocvičili, když nic jinýho, hohoho! :D)
Ale k věci - knížku jsem zahlídla v knihkupectví už asi rok zpátky, ale nezaujala mne natolik, abych si jí koupila nebo po ní jakkoliv pátrala dál. Připomněl mi jí až výše zmíněný film v hlavní roli s Austinem Abramsem (kterej mi mimochodem jako Henry sedne víc, než jak je "původní" Henry popsán v knize - tam může působit až trochu jako nevzhlednej emař, kdežto Abrams sedne na roli naivního, tupýho, děsně in-love středoškoláka, kterej hledá pravou lásku a nic než pravou lásku, jako... no, jako prdel na hrnec...) a s vynikající Lili Reinhart, pro kterou mám vyloženě zaláskovanou slabost, takže mi odpusťte to, co teď napíšu, ale svým způsobem za to nemůžu (vážně nemůžu!): PUSŤTE SI HO. Ten film si pusťte, protože z tohohle dílka dost elegantním způsobem vytáhnul to podstatný, moc hezky ho upravil a výsledná práce je až s podivem okouzlující - upřímně se mi to líbilo mnohem víc než třeba nedávný Všechny malé zázraky od Netflixu (přičemž mě Všechny malé zázraky jako kniha zaujala víc než Láska v prachu hvězd - jo, a mimochodem, ten překlad názvu je otřesnej).
Každopádně - stojí za to i knižní předloha? No, těžko říct.
Přečetla jsem to poměrně rychle, asi během dvou dnů, ale to je nejspíš tím, že je to ten typ knihy, u který můžete s klidem přeskočit pár řádků nebo vnímat určitý pasáže jen napůl - a nic se nestane, o nic nepřijdete. Postavy mi připadaly takový zvláštní, až moc přehnaně šílený, jako kdyby jim tam někdo permanentně podával LSD nebo jinou halucinogenní drogu. A neustálá potřeba nastrkat všude co nejvíc odkazů na filmy nebo filmový postavy nebo scény z filmů nebo citáty z filmů mi po chvilce přišla až směšně otravná. Jako já chápu, že tímhle způsobem chtěla nejspíš autorka ukázat, jak si Grace a Henry "sednou", ale nemuselo to bejt jako "pěst na oko" - já bych jim bejvala tu jejich chemii uvěřila i bez toho. Tohle mě totiž akorát znechutilo, protože... no nevím, už je to taky nějakej čas, kdy jsem byla považována za teenagera, ale já ani moje okolí se takhle nikdy nebavilo, a když jdu po ulici, rozhodně nepřemýšlím nad tím, že teď vypadám jako v tomhle prostřihu ve Star Wars a nebo že mám teď výraz Tyler z Klubu rváčů. Fakt jako ne.
Henry působil jako v pohodě hlavní hrdina, kterýho bych si mohla oblíbit, ale po několika stránkách pindání o tom, jak je Grace tohle a tamto a jak udělala tohle a tamto jsem měla chuť ho trochu proplesknout (což koneckonců chtěli udělat i jeho rodina a kamarádi, takže asi dobrý). Většinu knihy jsem se nudila a ty velký překvapení (minulost Grace a vysvětlení jejího podivnýho vzezření) ve finále nebyly vůbec velký překvapení, protože je velice rychle uhodnete - a navíc mi vadilo, že Henry skoro pořád popisuje Grace jako "heroinovou feťačku". (To jste si mohli odpustit, děkuju pěkně.)
Knížku by podle mého názoru udělalo mnohem zajímavější vyprávění Grace - třeba i přidaný k vyprávění Henryho. Takhle jsme kolem ní totiž většinu času chodili stejně jako Henry - po špičkách, jako duch, tak nějak vzdáleně, ne doopravdy - a mimo to "tajemství" jsme se o ní ve skutečnosti stejně nic nedozvěděli. Pokud se nám autorka snažila během knížky nenápadně namluvit, že Grace rozhodně rozhodně rozhodně NENÍ manic pixie dream girl, tak se to teda úspěšně nepovedlo, protože Grace rozhodně rozhodně rozhodně je typická manic pixie dream girl - figuruje tu jako schránka, oblak, ne reálná postava vytvořená jako katalyzátor pro Henryho ponaučení, přeměnu - a pak je vážně úplně jedno, jestli má květovaný šatičky a luční kvítí ve vlasech nebo jestli smrdí pižmem a šampón neviděla ani z vlaku.
Ale nechci jenom hanit - protože například scéna s Henrym a jeho sestrou na konci knihy je podle mě naprosto úžasná. A taky celý to (!!!) vyvrcholení není úplně padlý na hlavu, musím říct. Ukazuje nám, že nějací lidé pro nás nemají být osudovou láskou, ale spíš ukazatelem na cestách - mají nám dát lekci, mají nás provést důležitým momentem našeho života, poradit v určité životní etapě nebo pomoct s určitou situací, se kterou si nevíme rady. Protože nic se neděje náhodou. Všechno je věda - a ne magie, no ne?
"Jsi nevšedním shlukem atomů, Henry Pagi."
A to jsme nakonec všichni - nevšední shluk atomů.
Vidím to na tak 3,5 hvězdičky - s tím, že je to i přes to všechno, co jsem vypsala, pořád nadprůměrná a ne úplně hloupá young adult záležitost, ale v měřítku podobných novel (Všechny malé zázraky, Tíha vesmíru, apod.) je to přece jen o maličko slabší exemplář.
Mě to bavilo. Četla jsem tu knihu dlouho, stejným útržkovitým a nesourodým stylem, jakým je napsaná, a možná to tomu jen přidalo.
Mám ráda tyhle sarkastický průpovídky, nekonečný toky myšlenek, trochu psycho postavy a dělání si srandu z kdečeho - a že dělaní si srandy z nekonečnýho konzumu a malicherností a prostostí dnešního světa, který považujeme za propastně neřešitelný a totálně nejvíc důležitý - to je prostě těsto na tisíce a tisíce koláčů.
A ještě ty slovní spojení! To mě na tom zaujaly nejvíc.
Jsem asi divná - ale Masłowska za mě teda jo.
"S lidmi je ta potíž, že zapomínají, že se počítají i tyhle malé věci. Všichni jsou tak zaneprázdnění postaváním v čekárnách. Ale kdyby se zastavili a uvědomili, že jsou tu takové věci jako věž Purina a výhled, jako je tenhle, byli bychom všichni mnohem šťastnější."
Moc hezká knížka, citlivě, vnímavě a dojemně napsaná. Líbí se mi, jak otevřeně mluví o problematice sebevraždy, toho si na ní vážně cením - asi proto mě taky Finchovy kapitoly přímo uchvátily - ale na kolik se mi líbily ty jeho, na tolik mě naopak Violetiny nudily.
Jak nad tím zpětně přemýšlím, mrzely mě na tom tři záležitosti:
1.) že nebyla víc vykreslená Finchova nemoc - jo, já vím, že byl Probuzenej, Theodor Magor a bláznil a tak, ale bipolární porucha není jednoduchá na pochopení (a na to, aby to dávalo víc smysl, bylo těch stránek ještě dost málo)
2.) že nebyl ještě o něco víc popsán Finchův vztah s otcem
3.) že nebyla víc rozebraná Violet jakožto postava vzpamatovávající se ze smrti milovaný osoby (tenhle problém tam byl vlastně úplně v pozadí)
Zkrátka bych potřebovala mít ty charaktery "na podnose", abych se s nima mohla ztotožnit na 100% - protože psychický poruchy a životní krize jsou těžký téma - a námětově to bylo fajn, ale řešilo to spíš jen tu jejich lásku (prostě YA) - ale možná to je jen můj problém a vidím to moc dramaticky, jako nějakou psychologickou studii. Navíc díky nešikovně napsané anotaci předem tak nějak víte, jak to celý dopadne.
Od autorky se mi o malinko víc líbila Tíha vesmíru. :)
No, já teda nějak nevím. Jsem trochu na rozpacích a tápu v tom, co pro mě měla tahle kniha představovat.
Námět se mi celkem zamlouval, ale nakonec jsem zjistila, že je mi vlastně dost nepříjemný číst o tom, jak všichni ti lidé umírají... Přišlo mi to celé mírně přitažené za vlasy - Hodina smrti, Poslední přítel, Jedinečná chvíle, aréna... Rufus a Mateo mi byli sympatičtí, ale možná díky rychlosti a přehnanosti, s jakou se seznámili a dali dohromady, mi dělalo problém se s nimi pořádně sžít, uvěřit jim, a to, že se jednalo o jejich poslední den před jistou smrtí, mi ztížilo se s nimi vůbec ztotožnit, protože něco takového si samozřejmě dokážu jen těžko představit - nehledě na fakt, že pocity umírajícího člověka tu nebyly nijak vyvedený (jakože chápu, známá aplikace, jsme prostě dál a víme, kdy umřeme, takže je smrt v tomhle jejich sci-fi světě asi vykládána jinak než tady v našem, ale stejně). Navíc autor přidal několik dalších charakterů a jmen, který se příběhem kluků jen tak mihly, a to mě osobně trochu mátlo a ztrácela jsem se.
Četlo se to rychle, když už jsem se do toho dostala, ale jinak jsem se většinu knihy vcelku nudila, což mě hrozně, ale vážně hrozně mrzelo. Donutila mě se zamyslet, jak bych strávila poslední den svého života, to jo, takže hlavní záměr to asi splnilo, o tom žádná. Ale s takovýmhle tahounem na emoce bych čekala, že budu na konci alespoň brečet, což se nestalo.
Vidím to tak na 3,5 hvězdičky a to hlavně díky částečný LGBT tématice.
Nicméně Silveru jakožto spisovatele opravdu nezavrhuju, a moc těším na knihu "Co když jsme to my?", kterou napsal spolu s Becky Albertalli, to bude pecka. :)
"Potřebovala jsem se nějak vyjádřit, v hlavě jsem měla včelín."
Geniální přítelkyni jsem vážně nedůvěřovala. Možná to bylo tím mediálním boomem, protože obecně nemám moc ráda mainsteam. Možná to bylo samotným tématem a anotací - nepůsobí to jako kniha, která by mi mohla přinést do života něco nového, když to tak řeknu. No... snad nikdy jsem nebyla dál od pravdy.
Tohle dílo mi dalo odpovědi na dost podnětné otázky. Otázky, které jsem v nynějším období svého života potřebovala vědět. Potřebovala znát.
Jedná se o perfektně napsanou záležitost - asi jsem ještě nezažila vytříbenější, okouzlivější styl psaní, přestože příběhy nejsou vesměs nijak pozitivní, kolikrát až strašidelné, ale díky lehce plynoucím větám vám to tak vlastně vůbec nepřijde - je v tom cítit pot, bída, prach a horko Neapole takovým způsobem, že máte chuť odjet někam do Itálie, toulat se po dusivých ulicích, číst si na pláži, opalovat se, blbnout - nebo se chcete vrátit zpátky do doby, kdy jste byli ještě malí a právě začali budovat takováhle první silná, celoživotní přátelství. Není to pro každého, na dnešní dobu to je asi až moc táhlé, pomalé, emocionální - přece jenom to řeší hlavně do sebe vzájemně vpadající dvě silné dívčí postavy, které se navzájem ovlivňují - mluví se tu o tom, jak ženské vztahy fungují, na bázi určité soutěživosti, nevraživosti, na otázkách proč ona tohle má a já ne, proč jí tohle bylo dopřáno a mě ne - a já se do toho všeho ponořila tak dokonale, že jsem nevnímala čas - četla jsem v autě na roadtripový dovče místo toho, abych koukala na krajinu kolem.
Takže ano, Geniální přítelkyně mě naprosto strhla, a to jsem se bála sáhodlouhých popisů a složitějšího pozadí, hlavně pak toho politického, děsila jsem se, že na podobnou literaturu ještě nejsem dostatečně zralá, ale byly to obavy dočista zbytečný. Nemůžu se dočkat, až se pustím do dalšího dílu.
"Jestliže Bůh stvořil všechno, proč stvořil hříchy, kterými nás svádí, a potom nám vyčítá, když jim podlehneme?"
Tahle kniha ve mně vyvolala takovou nepopsatelnou bouři emocí, že jí můžu s naprostým přehledem a bez výčitek zařadit mezi desítku nejlepších počinů, jaké jsem kdy vůbec četla. Leonarda jsem si zamilovala a s každou otočenou stránkou jsem ho čím dál tím víc chtěla pozvat někam na dobrý kafe, nejlíp na dvojitý espresso, a říct mu, že mám taky ráda podnětný otázky a taky mě celý dny baví přemýšlet nad jejich odpověďmi a že jestli to z nás teda dělá úchyly, tak jsme úchylové dva, a že mě taky štvou rodiče a že mi náboženský kecy přijdou taky jako blábol a že taky furt jen protáčím oči nad záplavama a záplavama überdementů, který mě sužujou, a že si spolu můžeme dát klidně banánový lívance s čokoládou a kouknout se na nějakýho Bogarta, když mu to alespoň trochu zvedne náladu, a poslechnout si houslový koncert, ještě jednou, a že to bude fajn a dobrý a lepší a tak.
Jsem hrozně ráda, že jsem si o Leonardovi přečetla zrovna v tomhle období svýho života (a zase jsem do toho byla ponořená až do noci, nemohla jsem to jen tak v půlce zaklapnout a jít spát), protože jsem si jistá, že je to jedno z těch děl, který musíte číst v určitým věku nebo určitym citovym rozpoložení...
"Nedovolit světu, aby tě zničil. To je každodenní boj."
Tygři planou a žhnou, občas jsou dokonce černí panteři, mluví za nás, když to čekáme, spí, mručí, uááchují, hledají tygřice, někdy jsou vidět, někdy ne, bývají sklíčení, nervózní, vyhladovělí, vyzáblí, smutní, úzkostliví, osamělí, poranění, jdou ze zoo nebo z cirkusu - a taky utíkají a schovávají se - a jsou svobodní. Každý potřebuje toho svého tygra.
Krátká, pohádková, milá záležitost. A taky hodně hodně zvláštní krátká, pohádková, milá záležitost, i když přesně ten typ, který mám tolik ráda, s určitým kouskem nadsázky, alegorie, surrealismu - se symbolikou nebo metaforou, ve které si každý najde to své (podobně jako v Čekání na Godota nebo v Malém princi). Každý v tom uvidí to, co se mu zrovna hodí, to, co v tom právě vidět potřebuje a co to představuje pro něj samotného a tahle neurčitost je myslím to nejkrásnější a nejkouzelnější, co na knížkách jako je tahle může vůbec být.
Jakmile jsem zaklapla poslední díl Nástrojů smrti, cítila jsem se podivně prázdná, tíživě zoufalá a skoro až ztracená, což se mi po dokončení knížky stává málokdy. Ne proto, že by se mi to nelíbilo. Ne proto, že by to snad bylo špatně zakončený. Ale zkrátka proto, že už je to za mnou.
S touhle sérií jsem vyrostla - "Město z kostí" jsem objevila v knihovně úplnou náhodou asi tak před 6 lety, po nějakém čase se vrhla na další čtyři části a nedávno si vzpomněla na "Město nebeského ohně" - a tím tuhle úžasnou etapu uzavřela.
Snažila jsem se číst pomalu a vychutnávat si každou jednotlivou kapitolu, abych konec co nejvíc oddálila, ale posledních 200 stránek jsem musela vzít najednou, jinak bych si v přestávkách asi vytrhala všechny vlasy. A bylo to pro mě dílko přesně, jak má být - občas jsem se nahlas smála (Alec, Simon a pití krve), občas brečela (Simon a Ašmodaj), občas výskala nadšením (pozvánka na koncert Simonovy kapely).
Nástroje smrti budou mít v mým srdci speciální místo, protože jsem si svět lovců stínů absolutně zamilovala - runy, Spolek, Dohody, podsvěťany... Kdybych měla možnost odebrat se do jednoho konkrétního fantasy světa, neváhala bych ani minutu a vybrala si tenhle - taky kvůli postavám - Clary a Jace mi někdy lezli na nervy, ale Magnus, Alec, Izzy a Simon se mi budou opouštět dost těžko.
A navíc je to přesný příklad knižní série, na kterou bych chtěla úplně zapomenout - naprosto ji vytěsnit z hlavy - abych si celý ten příběh v budoucnu mohla přečíst znova a prožívat ho stejně jako poprvý...
Opravdu děsivý rozbor toho, že kolikrát je v našich životech a v nás samotných největší bahno, plíseň a hnis právě to, co by nás mělo držet nad vodou. Moje druhá zkušenost s Delphine - a díky této knize jsem paní spisovatelku musela ihned zařadit mezi své oblíbené autory. Syrové, přímé, na nic si nehrající. Přesně můj šálek kávy.
Přestože se jedná o vcelku krátkou knížku, není to typ díla, které byste mohli přelouskat třeba za dva dny. Normálně čtu docela rychle, ale tady jsem si kapitoly musela vyloženě dávkovat, jinak by mě asi brzo kleplo, no, a...
A nechápu to. Mám to celý za sebou, každý odstavec a každou větu. A nechápu to. Nechápu, že se něco takovýho vůbec dělo. Nechápu, že to někdo vůbec kdy dovolil a že to někomu vůbec kdy prošlo. Nechápu, že to byla realita, která se odehrála ještě ne před tak dávnou dobou. Prostě to nechápu. Nechápu nic. Válečné knížky mě baví, zvlášť ty z období 2. světové, ale asi jsem ještě nečetla knihu podobně naturalistickýho rázu, kdy jsem tajila dech co uběhla další stránka, podanou tak přímým, odosobnělým způsobem, až vás z toho mrazí. Viděla jsem i spousty válečných filmů a nepamatuju se, že by mě nějaký z nich tak sebral.
Tohle téma do vás cpe kde kdo a to kdekoliv a kdykoliv. Ve škole, doma, ve zprávách. Známe to všichni už skoro nazpaměť a já si stejně nedokážu představit, že se něco takovýho skutečně dělo. Čtu si o tom a stejně to před očima nevidím, protože moje chápaní světa jde asi úplně mimo tyhle hrůzy.
Cestopisy nečtu. Přestože mám ráda toulky a přírodu, v životě by mě ani nenapadlo pustit se zrovna do tohohle žánru - já vím, asi je to škoda, taky už mi to došlo. Proto moc děkuju Databázi knih, protože nebýt Čtenářské výzvy, nikdy bych se k tomuhle skvostu nedostala. Vybrala jsem si tuhle knížku ze seznamu jen proto, že jsem ji jako jedinou trochu znala, a to podle filmu - ten jsem sice neviděla (jo, zase chyba), ale naprosto zbožňuju doprovodný soundtrack od Eddieho Veddera, poslouchám ho skoro denně.
Je to zvláštní kniha. Smutná, ale zároveň hrozně krásná. Vzbuzovala ve mně tolik emocí, že snad ani všechny nedokážu popsat. Brečela jsem, smála se, tajila dech, zírala na stránky jak opařená. Neovladatelná touha po svobodě přivedla velice mladého člověka ke smrti v aljašské divočině. Těžko říct, jestli umíral spokojený, smířený. Co ale můžeme říct s jistotou je, že zažil takový pocit svobody jako nikdo z nás. Daleko od civilizace, bez měny, bez zákonů, bez hluku aut a velkoměst, bez jistého času, žádné "zítra musím vstávat do práce" a "už bych měl zaplatit nájem" a "co sakra koupím ségře k narozkám", nic takovýho.
Christopher byl rozhodně idealistou, dobrodruhem možná taky, i když ve zvláštním slova smyslu. Miloval přírodu a určitě se cítil zužovaný tehdejší společností a taky všemi nároky, které na něj kladla - vystuduj, ožeň se, vychovej děti, umři - a hlavně při tom neudělej žádnou blbost. Byl citlivá duše. Udělal z výletu do divočiny něco poetického, básnického, čisté umění, zapomínajíc, že ona na nic takového neslyší, že je nemilosrdná. Jasně, nejspíš se jedná o odstrašující případ, hodně lidí si z jeho příběhu dělá legraci a odsuzuje ho. Zkrátka riskoval až moc, vsadil moc, ale není první ani poslední. Potřeboval se distancovat, toužil vypadnout ze zavedeného ubíjejícího stereotypu, opustit všudypřítomný nechutný konzum, vyprostit se z vlivu své rodiny, vyzkoušet si, jaké to je žít na vlastní pěst, pokusit se nějakou dobu spoléhat jen na sebe, na svou hlavu a svůj rozum. Jak bylo v románu psáno: o něčem takovém sní hodně lidí, Chris své sny pouze přetvořil ve skutečnost. A já pro něj nemám nic jiného než pochopení. Pro ten jeho přístup jsem si ho zamilovala, pro jeho myšlenky i názory - Krakauer ho vylíčil jako velice zajímavého člověka, se kterým bych moc ráda pokecala - o všem důležitým i nedůležitým. (Jak by se asi tvářil na dnešní společnost, kdyby se jí dožil?)
Čtení jsem si hrozně užila, nemohla jsem se odtrhnout. S každou otočenou stránkou jsem měla větší a větší chuť hodit na záda batoh a někam utéct, někam daleko - nemám ale tolik odvahy. (Snad ji jednou seberu.) Bála jsem se, že mi "dokumentární" styl psaní bude vadit, ale vůbec. Ocenila jsem i paralelní dobrodružství dalších cestovatelů, včetně autorova. Taky jsem díky úryvkům a útržkům, které doprovázejí celý text, objevila několik dalších knih, které bych si ráda přečetla, díky za to.
A musím zařadit mezi své doporučené, o tom není pochyb. Dílo ve mě zanechalo opravdu silnou stopu, zarylo se mi hluboko pod kůži.
Smutné, ale naprosto reálné. Ryzí žití - a to v tom nejsyrovějším smyslu slova. Všechno jsem tomu věřila, každou větu, každou myšlenku, každou situaci. Autorka popisuje všední život - hlavně to, jak osaměle se v dnešní rychlé, nezadržitelné době cítíme - a paradoxně nejvíce právě mezi masou lidí.
Líbilo se mi, jak vykreslila atmosféru Paříže - nebo spíš atmosféru nějakého určitého velkoměsta, může se to odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv jiném městě, v jakémkoliv jiném státě, a odkaz se nemění - musíme stíhat děsivé tempo, ubíhající proud, nikdy nekončící davy, městskou řvavu, nesmíme ustat, zastavit se, ani se nadechnout. Hluky, přeplněný metro... doplňovalo to motiv samoty a ještě ho stokrát zvýraznilo, podtrhnulo. Skvěle vykreslená životní prázdnota, kterou člověk uvnitř, ve svém nejzazším nitru, cítí, rozprostírá se jím jako temnota, a stejně musí každý den najít sílu pokračovat dál - sebrat se, vstát z postele, vyčistit si zuby, odjet do práce a předstírat, že tu životní energii přesto má. Stíhat smrtící rytmus. Zkrátka žít. A do toho ještě aspekt osudových setkání - kolik lidí kolem nás tímto způsobem "proběhlo" - lidí, kteří byli předurčeni pro nás něco znamenat, něco představovat, něco nás naučit, protože jsme nebyli ve správný čas na správném místě - a nesetkali jsme se pak ani později, ani jinde?
První zkušenost s Delphine. A já jsem nadšená, dočista unešená. Tohle je přesně můj šálek kávy. Kniha se četla moc dobře, přelouskala jsem ji za dva dny - je opravdu tenoučká, ale vzhledem k tématu bych ji delší ani nechtěla. Hned jsem letěla do knihovny pro další ochutnávku z pera této spisovatelky a už teď se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.
První díl byl hodně růžovoučký (nejen obálkou). Tady jsme dostali další, mnohem zajímavější a temnější vypravování, za což jsem hrozně ráda.
Při čtení jsem úplně tajila dech a taky - přestože prostě víte, jak to skončí, protože... no, může to snad končit jinak? - jsem byla napjatá jak proutek. Styl psaní se mi zdál mnohem vypilovanější a vymizely všechny ty menší problémky, nad kterýma jsem trochu tápala u jedničky, i když celkově nijak neškodily, samozřejmě - dialogy sedly a dobře jsem se v nich orientovala a jelikož se většina knihy odehrávala v Praze, nebylo tu tolik prostoru pro poangličťování, což mi umožnilo být k postavám ještě o malinko blíž, ztotožnit se s nima naplno a prožívat co prožívali oni sami - například starosti s přijímacíma zkouškama na vejšku nebo zvládání práce při škole. Potěšilo mě vysvětlení nesnadné minulosti Daniela. Snažila jsem si knížku šetřit, ale stránky se fakt otáčely samy a já musela pokračovat dál, až jsem málem nestihla vlak. Na konci jsem se culila jak idiot a měla jsem chuť to celý otočit zase zpátky na první kapitolu a číst znova a pak ještě jednou. Ty kluky chci oba domů. Nebo přinejmenším potřebuju nějakou další várku jejich příběhů (nejlépe nekonečnou, eh).
Moc děkuju za tuhle zkušenost. Naprosto nemůžu pochopit, že nebylo něco podobného napsaného dřív - takovýhle klenoty u nás postrádám a proto jsem si užila každou větu z toho. Každá hláška, každej povahovej rys postav, každá situace se mi strefila do vkusu tím nejkrásnějším možným způsobem. Prostě. Díky, díky, díky. A s Danim a Kotětem zas někdy při re-readingu a s Theem u jeho dalších počinů, těším se, fandím a posílám pozdravy! ^^
Tohle je prostě paráda. Knížku jsem louskala asi do tří do rána, tak moc jsem se od ní nemohla odtrhnout - kolikrát jsem se i smála nahlas, což se mi normálně při čtení skoro nestává. Simon je skvělá postava a jeho e-mailový konverzace s Bluem jsou ještě skvělejší a po dlouhý době mi přišlo středoškolský prostředí a myšlenky a chování všech zúčastněných naprosto teenagerovsky autentický (včetně těch narážek na různý hry a filmy, to je přímo moje gusto teda - obzvláště mě potěšila zmínka o Elliottu Smithovi - jo, a taky ta část se slashema).
I přestože se jedná spíš o humorné YA se příběh nebojí dotknout citlivějších a vážnějších témat jako je coming out, vydírání nebo kyberšikana. A je to celý tak přirozeně, nenásilně podaný a čte se to tak rychle, až je vám to líto. Zaručený recept na dobrou náladu. Někdy si dám určitě re-read. (Film jsem neviděla, ale v nejbližší době se do něj určitě taky pustím.)
Tahle kniha si mě našla sama (beze srandy).
Koupila jsem jí už asi před rokem a to jen a jen proto, že jsem zrovna měla chuť pořídit si něco novýho do knihovničky - nevědíc nic o příběhu ani o autorovi, zaujala mě obálka (snad takovej magor, co vybírá namátkově, nejsem jenom já). Až doma jsem zjistila, že se jedná o LGBT tématiku, kterou teda můžu v čemkoliv, kdykoliv - a taky že je to původní česká tvorba, k čemuž jsem byla zprvu pěkně skeptická.
Ale čtení jsem si hrozně užila. Je to taková sladká, jemná jednohubka - nebo přesněji snad sladký, jemný muffin - na jedno odpoledne. Jasně, kdyby tam nešlo o dva kluky, asi by se to v záplavě tisíce hetero-teenage romanťáren nenávratně ztratilo... ale právě to, že tam o ty dva kluky JDE, je stěžejní, ne? V podstatě českého prostředí s poangličtělým nádechem jsem se děsila, protože tyhle matlanice zas tolik nemusím, ale nakonec mě to tolik nerušilo. Občas jsem ale trochu tápala v dialozích - nevěděla jsem přesně, kdo z klučinů mluví, takže jsem se vracela a četla určité pasáže znova, abych to celé lépe pochopila, ale vzhledem k tomu, že se jedná přesně o ten typ knížky, u které absolutně nechcete, aby někdy skončila, se to dá považovat spíš za plus. Jako prvotina báječný. Jsem moc ráda, že jsem do tohohle dílka tak "nechtěně" zainvestovala a můžu ho otevřít kdykoliv budu potřebovat vykouzlit úsměv na tváři. Nemůžu se dočkat, až se pustím do pokračování.
Knížky od pana Greena mám ráda. Prostě mám. Nejspíš proto, že se jedná o odpočinkový dílka, u kterých nemusíte moc přemýšlet, ale zároveň to není taková ta klasická prvoplánová "když kluk potkal holku" teenage četba - a kolikrát je do toho zapojený i nějaký fajn dodatek, symbol nebo aspekt - jako poslední slova, přesmyčky, různé zajímavosti o slavných lidech - a to já fakt dokážu ocenit. Plus, nějaké postavy jsou prostě perfektní - ale většinou jsou to teda zrovna ty vedlejší.
"Příliš mnoho Kateřin" jsem se ale za poslední dva (ne-li dokonce tři) roky pokoušela přelouskat asi 6x a nikdy jsem je nedočetla. Pustila jsem se do knihy naplno až teprve ve chvíli, kdy po ruce nic lepšího nebylo. Konec se mi ale líbil, přestože byl samozřejmě dost předvídatelný. Na rozdíl od Hvězd nebo Aljašky to ve mně nezanechalo žádný větší odkaz a další den jsem skoro nevěděla, o co tam vlastně šlo. Jak už tu bylo několikrát zmíněno, znovu bych to zkrátka nečetla.
Mimo básníky českým dílkům moc prostoru nedávám - "Bábovky" jsem zkusila proto, že už mi nějakou dobu ležely v knihovničce, proto, že se hodily do čtenářský výzvy a taky proto, že jsem chtěla být přece jen trochu v obraze s tím, jak na tom ta naše spisovatelská tvorba v současný době vlastně je. A podle anotace to vypadalo na fajn odpolední počteníčko ke kafi a k... bábovce.
První, co mě uchvátilo, byl styl psaní, docela si mě podmanil, nevím proč, ale tenhle tok myšlenek mi k ženský kebuli prostě sedne, sama vim, jak to je, žejo. A jestli je něco dalšího, co mě na knížce bavilo, tak taková ta všudypřítomná lidskost, co z toho vyzařovala, jako že se jedna z hrdinek nakloní rozpačitě k zrcadlu a když se prohlíží, napadne jí, že by si měla vytrhat obočí nebo přemítání, co udělat k obědu, aby to ještě zbylo na večeři nebo kam jsem dala tyhle a tyhle papíry a věci, kam jsem je založila, najdu je? Je to takový neobyčejně obyčejný, číst tyhle proudící asociace, protože přesně tohle k tomu životu jako takovýmu patří, stejně jako ty nekonečný kejkle s penězma, šťastný i nešťastný příběhy, překvapivý odhalení a zvraty a pečení bábovek. Ty vztahový propletence kolikrát už asi nepůsobily tolik reálně, ale když to člověk vezme kolem a kolem - dějou se i věci, který snad nemůžou bejt pořádně "real", co už na tom, a svět je malej. I s otevřeným koncem jsem spokojená, nečekala jsem žádný velký vyvrcholení, žádnou enormní pointu nebo dokonce ponaučení, takhle to bylo prostě akorát.
Zpočátku jsem se do knihy vůbec nemohla začíst, bylo to až úmorný - spousta divnejch názvů, co já jen těžko louskám, protože vesměs jde o irský slova a jména a irskou mytologii a božstva a s tím se přece jenom člověk nesetkává tak často jako s děsně probíranejma řeckejma a římskejma. Navíc, veškerý pozadí smyšlenýho světa a dalších reálií vyplývá tak nějak útržkovitě, z pár dialogů, a to já upřímně zas tolik nemusím, protože jakmile se jedná o příběh ne úplně profláklej (jako je HP nebo LOTR nebo ASoIaF), tak se zkrátka lehce ztratim, ale to je moje chyba. Občas tam třeba byly jména nějakejch potvor a najednou vůbec netušíte, kdo, kdy, co, jak, kde.
Ale celá moje rodina tuhle sérii zbožňuje, tak jsem vytrvala a nelituju. Po takových 150 stránkách se to přehoupne a krásně se to rozjede, vy se chytnete a to je prostor na to, začít si konečně užívat fajnově odlehčenej humornej styl psaní, kterej mi dost sedne, vtípky, co mě na těhle moderních fantasy, dělajících si legraci samy ze sebe, bavěj, a několik fakt dobrejch nápadů, včetně vlkodava Oberona, kterej furt loudí klobásu a vrtí ocasem a chová se vlastně jako úplně normální pes, co má za páníčka starýho druida a co umí "mluvit" - a k tomu si dovolím úryvek: "Tak co by sis dnes ráno dal k snídani?" "Klobásu." "To říkáš vždycky." "Protože mi vždycky chutná." "Klobásy už došly. Co takhle vepřová žebírka?" "Já ti nevím. Jedl je Čingischán?" "..." "Tak dobře. A nemohli bychom si potom podmanit třeba Sibiř?"
V nejbližší době se pustím do dalších dílů a doufám, že bude co nejdřív vydaný i zbytek série v češtině!