Yogi
přečtené 381
Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr
2018,
Krystal Sutherland
Moc jsem si přála, abych si tuhle knížku zamilovala. Fakt jsem si jí chtěla oblíbit, ale... nějak to nešlo. Prostě nešlo. Název se mi hrozně líbí (jo, přiznávám, z větší části jsem si knížku půjčila kvůli němu - a z menší části kvůli tomu, že když už jsem si ke čtení brala autorky prvotinu, "Lásku v prachu hvězd", tohle jsem tam přece jenom nechat nemohla). Obálka vypadá krásně - taky mě neskutečně zaujal úryvek na zadní straně - a navíc to téma! To téma je důležitý a silný a pro mě samotnou dost osobní a jsem ráda, když se o takových věcech mluví na rovinu, bez zbytečnejch příkras, rozebírá se to, stírá se stigma okolo psychickejch obtíží a mentálních poruch a tak. Miluju YA, ráda si přečtu knížky, který maj trochu hlubší, psychopatologickej háv - a vážně jsem doufala, že tohle mi padne přímo do noty, že to bude přesně můj šálek kávy - a že to snad bude lepší než "Láska v prachu hvězd", ale bohužel. Popravdě je to ještě tak o dvě třídy horší - a to "Láska v prachu hvězd" nebyla žádná velká hitparáda - nicméně, tady to všechno, co autorky prvotinu vyzdvihovalo a dělalo to z ní ještě pořád, i přes ty mouchy, kouzelný čtivo... tady to všechno tak nějak zmizelo. Nebyla v tom žádná propracovanější myšlenka, žádná větší idea, nemělo to žádnej větší filozofickej problém, nepřišlo mi to ani vtipný ani nápaditý, ztrácela jsem se v příběhu, spoustu věcí jsem nechápala, a tak nějak celý to vyznělo do ztracena... Za půl hodiny po dočtení už jsem polovinu knihy úplně zapomněla. Veškerý věci okolo postav (jejich psychický poruchy, jejich vzezření, jejich charakterový vlastnosti, povaha, jednání) byly tak hnaný do extrémů, že se z nich nakonec staly prostý karikatury - skoro bych řekla, že by to fungovalo spíš jako komiks, protože ty postavy měly takovej cartoon "drajv", kterej by v obrázkovym podání nabral úplně jinejch obrátek - ale kterej, pro svojí (i mojí) smůlu, v próze působil spíš chaoticky - rádoby zajímavě, "originálně", neuvěřitelně, a tak jako pohádkově - což si nejsem jistá, jestli byl záměr, ale vzhledem k tomu, že se o pohádku opravdu nejedná, to spíš byl neúmyslnej vedlejší efekt potřeby vykreslit postavy co nejvíc cool-super-edgy-quirky způsobem. A je to škoda. Je to škoda, škoda, škoda a tisíckrát škoda. Hodnotila bych to tak na 2,5 hvězdičky.... celý text
Láska v prachu hvězd
2017,
Krystal Sutherland
Od týhle knihy jsem nic neočekávala. Vážně nic. To, že se mi dostala pod ruku, byla spíš jen náhoda. A je to dobře, protože kdybych něco očekávala, asi by mě mrzelo ještě o něco víc, že jsem ve svý podstatě nic nedostala. Původně jsem ji četla v angličtině a potom si půjčila i český překlad, když byl (po vydání filmu, kupodivu!) k mání v knihovně, abych do něj mohla nahlídnout - a můžu s čistým svědomím říct, že jestli si tuhle knížku chcete alespoň trochu užít, rozhodně si jí přečtěte v originálním znění. Vážně, dejte na mě. Nebudete litovat. (Nebo možná budete, ale určitě ne toho, že jste dali přednost angličtině před češtinou - a kdyby se vám to nakonec stejně nelíbilo, berte to tak, že jste se pocvičili, když nic jinýho, hohoho! :D) Ale k věci - knížku jsem zahlídla v knihkupectví už asi rok zpátky, ale nezaujala mne natolik, abych si jí koupila nebo po ní jakkoliv pátrala dál. Připomněl mi jí až výše zmíněný film v hlavní roli s Austinem Abramsem (kterej mi mimochodem jako Henry sedne víc, než jak je "původní" Henry popsán v knize - tam může působit až trochu jako nevzhlednej emař, kdežto Abrams sedne na roli naivního, tupýho, děsně in-love středoškoláka, kterej hledá pravou lásku a nic než pravou lásku, jako... no, jako prdel na hrnec...) a s vynikající Lili Reinhart, pro kterou mám vyloženě zaláskovanou slabost, takže mi odpusťte to, co teď napíšu, ale svým způsobem za to nemůžu (vážně nemůžu!): PUSŤTE SI HO. Ten film si pusťte, protože z tohohle dílka dost elegantním způsobem vytáhnul to podstatný, moc hezky ho upravil a výsledná práce je až s podivem okouzlující - upřímně se mi to líbilo mnohem víc než třeba nedávný Všechny malé zázraky od Netflixu (přičemž mě Všechny malé zázraky jako kniha zaujala víc než Láska v prachu hvězd - jo, a mimochodem, ten překlad názvu je otřesnej). Každopádně - stojí za to i knižní předloha? No, těžko říct. Přečetla jsem to poměrně rychle, asi během dvou dnů, ale to je nejspíš tím, že je to ten typ knihy, u který můžete s klidem přeskočit pár řádků nebo vnímat určitý pasáže jen napůl - a nic se nestane, o nic nepřijdete. Postavy mi připadaly takový zvláštní, až moc přehnaně šílený, jako kdyby jim tam někdo permanentně podával LSD nebo jinou halucinogenní drogu. A neustálá potřeba nastrkat všude co nejvíc odkazů na filmy nebo filmový postavy nebo scény z filmů nebo citáty z filmů mi po chvilce přišla až směšně otravná. Jako já chápu, že tímhle způsobem chtěla nejspíš autorka ukázat, jak si Grace a Henry "sednou", ale nemuselo to bejt jako "pěst na oko" - já bych jim bejvala tu jejich chemii uvěřila i bez toho. Tohle mě totiž akorát znechutilo, protože... no nevím, už je to taky nějakej čas, kdy jsem byla považována za teenagera, ale já ani moje okolí se takhle nikdy nebavilo, a když jdu po ulici, rozhodně nepřemýšlím nad tím, že teď vypadám jako v tomhle prostřihu ve Star Wars a nebo že mám teď výraz Tyler z Klubu rváčů. Fakt jako ne. Henry působil jako v pohodě hlavní hrdina, kterýho bych si mohla oblíbit, ale po několika stránkách pindání o tom, jak je Grace tohle a tamto a jak udělala tohle a tamto jsem měla chuť ho trochu proplesknout (což koneckonců chtěli udělat i jeho rodina a kamarádi, takže asi dobrý). Většinu knihy jsem se nudila a ty velký překvapení (minulost Grace a vysvětlení jejího podivnýho vzezření) ve finále nebyly vůbec velký překvapení, protože je velice rychle uhodnete - a navíc mi vadilo, že Henry skoro pořád popisuje Grace jako "heroinovou feťačku". (To jste si mohli odpustit, děkuju pěkně.) Knížku by podle mého názoru udělalo mnohem zajímavější vyprávění Grace - třeba i přidaný k vyprávění Henryho. Takhle jsme kolem ní totiž většinu času chodili stejně jako Henry - po špičkách, jako duch, tak nějak vzdáleně, ne doopravdy - a mimo to "tajemství" jsme se o ní ve skutečnosti stejně nic nedozvěděli. Pokud se nám autorka snažila během knížky nenápadně namluvit, že Grace rozhodně rozhodně rozhodně NENÍ manic pixie dream girl, tak se to teda úspěšně nepovedlo, protože Grace rozhodně rozhodně rozhodně je typická manic pixie dream girl - figuruje tu jako schránka, oblak, ne reálná postava vytvořená jako katalyzátor pro Henryho ponaučení, přeměnu - a pak je vážně úplně jedno, jestli má květovaný šatičky a luční kvítí ve vlasech nebo jestli smrdí pižmem a šampón neviděla ani z vlaku. Ale nechci jenom hanit - protože například scéna s Henrym a jeho sestrou na konci knihy je podle mě naprosto úžasná. A taky celý to (!!!) vyvrcholení není úplně padlý na hlavu, musím říct. Ukazuje nám, že nějací lidé pro nás nemají být osudovou láskou, ale spíš ukazatelem na cestách - mají nám dát lekci, mají nás provést důležitým momentem našeho života, poradit v určité životní etapě nebo pomoct s určitou situací, se kterou si nevíme rady. Protože nic se neděje náhodou. Všechno je věda - a ne magie, no ne? "Jsi nevšedním shlukem atomů, Henry Pagi." A to jsme nakonec všichni - nevšední shluk atomů. Vidím to na tak 3,5 hvězdičky - s tím, že je to i přes to všechno, co jsem vypsala, pořád nadprůměrná a ne úplně hloupá young adult záležitost, ale v měřítku podobných novel (Všechny malé zázraky, Tíha vesmíru, apod.) je to přece jen o maličko slabší exemplář.... celý text
Zabila jsem naše kočky, drahá
2014,
Dorota Masłowska
Mě to bavilo. Četla jsem tu knihu dlouho, stejným útržkovitým a nesourodým stylem, jakým je napsaná, a možná to tomu jen přidalo. Mám ráda tyhle sarkastický průpovídky, nekonečný toky myšlenek, trochu psycho postavy a dělání si srandu z kdečeho - a že dělaní si srandy z nekonečnýho konzumu a malicherností a prostostí dnešního světa, který považujeme za propastně neřešitelný a totálně nejvíc důležitý - to je prostě těsto na tisíce a tisíce koláčů. A ještě ty slovní spojení! To mě na tom zaujaly nejvíc. Jsem asi divná - ale Masłowska za mě teda jo.... celý text
Všechny malé zázraky
2015,
Jennifer Niven
"S lidmi je ta potíž, že zapomínají, že se počítají i tyhle malé věci. Všichni jsou tak zaneprázdnění postaváním v čekárnách. Ale kdyby se zastavili a uvědomili, že jsou tu takové věci jako věž Purina a výhled, jako je tenhle, byli bychom všichni mnohem šťastnější." Moc hezká knížka, citlivě, vnímavě a dojemně napsaná. Líbí se mi, jak otevřeně mluví o problematice sebevraždy, toho si na ní vážně cením - asi proto mě taky Finchovy kapitoly přímo uchvátily - ale na kolik se mi líbily ty jeho, na tolik mě naopak Violetiny nudily. Jak nad tím zpětně přemýšlím, mrzely mě na tom tři záležitosti: 1.) že nebyla víc vykreslená Finchova nemoc - jo, já vím, že byl Probuzenej, Theodor Magor a bláznil a tak, ale bipolární porucha není jednoduchá na pochopení (a na to, aby to dávalo víc smysl, bylo těch stránek ještě dost málo) 2.) že nebyl ještě o něco víc popsán Finchův vztah s otcem 3.) že nebyla víc rozebraná Violet jakožto postava vzpamatovávající se ze smrti milovaný osoby (tenhle problém tam byl vlastně úplně v pozadí) Zkrátka bych potřebovala mít ty charaktery "na podnose", abych se s nima mohla ztotožnit na 100% - protože psychický poruchy a životní krize jsou těžký téma - a námětově to bylo fajn, ale řešilo to spíš jen tu jejich lásku (prostě YA) - ale možná to je jen můj problém a vidím to moc dramaticky, jako nějakou psychologickou studii. Navíc díky nešikovně napsané anotaci předem tak nějak víte, jak to celý dopadne. Od autorky se mi o malinko víc líbila Tíha vesmíru. :)... celý text
Oba na konci zemřou
2018,
Adam Silvera
No, já teda nějak nevím. Jsem trochu na rozpacích a tápu v tom, co pro mě měla tahle kniha představovat. Námět se mi celkem zamlouval, ale nakonec jsem zjistila, že je mi vlastně dost nepříjemný číst o tom, jak všichni ti lidé umírají... Přišlo mi to celé mírně přitažené za vlasy - Hodina smrti, Poslední přítel, Jedinečná chvíle, aréna... Rufus a Mateo mi byli sympatičtí, ale možná díky rychlosti a přehnanosti, s jakou se seznámili a dali dohromady, mi dělalo problém se s nimi pořádně sžít, uvěřit jim, a to, že se jednalo o jejich poslední den před jistou smrtí, mi ztížilo se s nimi vůbec ztotožnit, protože něco takového si samozřejmě dokážu jen těžko představit - nehledě na fakt, že pocity umírajícího člověka tu nebyly nijak vyvedený (jakože chápu, známá aplikace, jsme prostě dál a víme, kdy umřeme, takže je smrt v tomhle jejich sci-fi světě asi vykládána jinak než tady v našem, ale stejně). Navíc autor přidal několik dalších charakterů a jmen, který se příběhem kluků jen tak mihly, a to mě osobně trochu mátlo a ztrácela jsem se. Četlo se to rychle, když už jsem se do toho dostala, ale jinak jsem se většinu knihy vcelku nudila, což mě hrozně, ale vážně hrozně mrzelo. Donutila mě se zamyslet, jak bych strávila poslední den svého života, to jo, takže hlavní záměr to asi splnilo, o tom žádná. Ale s takovýmhle tahounem na emoce bych čekala, že budu na konci alespoň brečet, což se nestalo. Vidím to tak na 3,5 hvězdičky a to hlavně díky částečný LGBT tématice. Nicméně Silveru jakožto spisovatele opravdu nezavrhuju, a moc těším na knihu "Co když jsme to my?", kterou napsal spolu s Becky Albertalli, to bude pecka. :)... celý text
