zanbai
přečtené 97
Potkan
1990,
Andrzej Zaniewski
Nedočteno. Odložila jsem cca v půlce, a to z následujících důvodů: 1) Po několikaletém chovu potkanů si zkrátka člověk nenechá nabulíkovat kdejakou ptákovinu. - „Mezi samci, kteří útočí na starého potkana, poznávám svého otce. Zlomil si kdysi přední tlapku, takže při každém pohybu lehce kulhal, a podle toho jej bylo možno poznat už zdaleka.“ (str. 39) Dobrej pokus, ale potkani vidí velký kulový. Pokud tě nepoznají po čichu nebo po hlase, nepoznají tě vůbec. - „Starý potkan vajíčko napřed očichal, pak kolem něho ovinul ocas a kutálel je k otvoru vyhlodaném v prknu.“ (str. 51) Potkani nejsou chápani. Ocas mají k termoregulaci, udržování rovnováhy a okrajově ke komunikaci; vajíčka koulejí nanejvýš tak předníma packama nebo čumákem, a to ještě dost neohrabaně, jak jsem vypozorovala. Taky jsem jim to vajco musela vždycky naťuknout, samotné je to nenapadlo a prohryznout se skrz skořápku nedovedli. - „Vidíš potkany, jak po betonové podlaze táhnou a strkají potkana ležícího břichem vzhůru. A na tom břiše, v prohlubni mezi rozpřaženými tlapkami leží slušná hromádka zrní. Potkan manévruje hřbetem tak, aby nic nespadlo. Ostatní ho šetrně, aby mu neublížili, táhnou za tlapky a za ocas a podpírají ze stran. Dovlečou ho tak do nory, kde si dělají zásoby. Hřbety těch potkanů jsou tím třením o podlahu olysalé.“ (str. 75) Pokud někdy někdo přistihnete potkany při podobných manévrech, gratuluju, právě jste odhalili návštěvníky z vesmíru, co se za potkany snaží vydávat. Prosím buďte ohleduplní a neprozraďte je. A takových perliček tam bylo plno, ale tyto tři mi utkvěly v paměti nejvíc. Taky mi hodně chyběla jakákoli normální interakce mezi rodinnými příslušníky - potkani, i ti dospělí, se spolu mazlí, čistí si navzájem kožíšky, někdy si hrajou, naoko se perou, mají k sobě jakýsi vztah. Zaniewski to de facto obrátil v potkaní verzi Hry o trůny, kde je to samej masakr a sex. 2) A co hůř, i ta Hra o trůny se omrzí, když autor furt jenom omílá to samý dokola jak kolovrátek. Mohlo by to mít celkem tak 50 stran a o nic bychom nepřišli (leda by v druhý půlce knihy byl nějaký strašně zásadní zvrat, ke kterému jsem se nepročetla, ale o tom silně pochybuju). 3) Napsaný je to celý prazvláštně. Autor míchá přítomný čas s minulým a první osobu s druhou bez ladu a skladu, nečte se to zrovna nejlíp a nezdá se, že by to sloužilo nějakýmu hlubšímu účelu. Normálně jsem k podobným „problémům“ tolerantní, ale tady je to jenom třešnička na dortu úděsnosti. Jediný, co knížce můžu pochválit, je následující citát, neb mi připomněl Válečka, budiž mu země lehká: „Vnitřním prostorem, který je vyložen vrstvami lepenky a smůly, vedou těžké kabely v olověných ochranných obalech. (...) Na kabelech vidím stopy potkaních zubů, podloží kabelů je vystláno kovovými drobty. Hlodám, vyplivuji ohlodané olovo. Čelisti pracují rytmicky. Odpor kovu mě přivádí k zuřivosti, snažím se jej překonat, hledám nejvýhodnější pozici, hlodám z různých stran. Olověný obal se poddává. Překusuji tenké dráty uvnitř.“ (str. 30)... celý text
Vražda pod lipami
2012,
Franziska Jaekel
Příběhy trochu pokulhávaly, česky bych je asi číst nechtěla, nicméně na ozvláštnění a zpřístupnění němčiny, v níž pro změnu pokulhávám já, stačily bohatě. Při četbě jsem zároveň poslouchala namluvenou verzi, takže jsem si kromě rozšíření slovní zásoby zlepšila i poslech. Zahrnutá cvičení jsem přeskakovala, ale některá z nich pracovala přímo s textem příběhu (pár odstavců mělo např. vynechaná slova, jiné zase byly celé psány malými písmeny apod.), zcela se mi jim tedy vyhnout nepodařilo; tyhle konkrétní úlohy však byly natolik lehoučké, že jsem se jimi bez problému „pročetla“, ani jsem nemusela pozastavovat CD. :) Kniha obsahuje i malý slovníček - zdůrazňuji, že malý, neb mi při mých (ne)znalostech hrubě nestačil. Internet tuhle drobnou komplikaci hravě vyřešil. Celkově jsem velmi spokojená, plánuji se poohlédnout po dalších podobných knížkách.... celý text
Lásk@ na prvý klik
2017,
Rainbow Rowell
Velmi příjemně (čtivě) napsáno, zato obsah se moc nepovedl. Hlavní „hrdina“ je prachsprostý stalker, jinak to nazvat nejde: po naprostou většinu knihy sedí na zadku a čte osobní e-maily nešťastnice, která měla tu smůlu, že přitáhla jeho pozornost (a to bez toho, aby se s ním kdy potkala; skutečně výhra v loterii). Asi po 200 stranách se pak chlápek konečně zvedne od počítače, a to proto, aby se objektu svého zájmu mohl (samozřejmě bez jejího vědomí) přehrabovat ve věcech a později dokonce omrknout naživo jejího přítele. Do kontaktu (oboustranného) spolu pak oba protagonisté přijdou až na posledních cca 10 stranách a hned se začnou oblizovat, ačkoli holka o chlápkovi ví doslova jen to, že jí posledních x měsíců narušoval soukromí (na což přišla jen díky tomu, že se jí k tomu sám zrovna přiznal) - ale to přirozeně ničemu nevadí, protože je to fešák; toho by byla škoda nahlásit na policii! Takhle zle mi z příběhu už dlouho nebylo.... celý text
