Andrzej Zaniewski
polská, 1939
Nové komentáře u knih Andrzej Zaniewski
Potkan
„Zaniewského Potkana som si kúpil v čase, kedy sa knihy dali kúpiť len tak – naslepo a bez balastu všemocných recenzií a odporúčaní. Ceny boli nízke a riziko sklamania irelevantné.
Na mňa fungujú alegorické planéty opíc a zvieracie farmy. Ani Potkan nesklamal. Preto mi nevadí, že autor obdaril svoje potkany lepším zrakom a že chvost používajú ako chápadlo či končatinu. Nie je to vedecká štúdia, ale bájka a alegória. Je to príbeh o ľuďoch. Temný, drsný, animálny. Áno, animálny, lebo človek je z hľadiska evolúcie zviera s ešte len tenkou a krehkou škrupinkou socializácie. A zvieraťom možno navždy zostane.
Homo habilis sa na scéne objavil pred 100 tisíc generáciami. Homo sapiens pred 10 tisíc generáciami. Spoločnosť, ako ju poznáme, funguje zhruba 300 generácií. A moderný vek púhych 10 generácií…
Človek je len na začiatku cesty. Alebo si prestaňme niečo nahovárať a hrať sa na lepších než v skutočnosti sme, alebo vytvorme konečne svet, v ktorom Potkan poslúži iba ako štúdia dôb dávno minulých.“... celý text
— Adigiotto
Potkan
„Nedočteno. Odložila jsem cca v půlce, a to z následujících důvodů:
1) Po několikaletém chovu potkanů si zkrátka člověk nenechá nabulíkovat kdejakou ptákovinu.
- „Mezi samci, kteří útočí na starého potkana, poznávám svého otce. Zlomil si kdysi přední tlapku, takže při každém pohybu lehce kulhal, a podle toho jej bylo možno poznat už zdaleka.“ (str. 39) Dobrej pokus, ale potkani vidí velký kulový. Pokud tě nepoznají po čichu nebo po hlase, nepoznají tě vůbec.
- „Starý potkan vajíčko napřed očichal, pak kolem něho ovinul ocas a kutálel je k otvoru vyhlodaném v prknu.“ (str. 51) Potkani nejsou chápani. Ocas mají k termoregulaci, udržování rovnováhy a okrajově ke komunikaci; vajíčka koulejí nanejvýš tak předníma packama nebo čumákem, a to ještě dost neohrabaně, jak jsem vypozorovala. Taky jsem jim to vajco musela vždycky naťuknout, samotné je to nenapadlo a prohryznout se skrz skořápku nedovedli.
- „Vidíš potkany, jak po betonové podlaze táhnou a strkají potkana ležícího břichem vzhůru. A na tom břiše, v prohlubni mezi rozpřaženými tlapkami leží slušná hromádka zrní. Potkan manévruje hřbetem tak, aby nic nespadlo. Ostatní ho šetrně, aby mu neublížili, táhnou za tlapky a za ocas a podpírají ze stran. Dovlečou ho tak do nory, kde si dělají zásoby. Hřbety těch potkanů jsou tím třením o podlahu olysalé.“ (str. 75) Pokud někdy někdo přistihnete potkany při podobných manévrech, gratuluju, právě jste odhalili návštěvníky z vesmíru, co se za potkany snaží vydávat. Prosím buďte ohleduplní a neprozraďte je.
A takových perliček tam bylo plno, ale tyto tři mi utkvěly v paměti nejvíc. Taky mi hodně chyběla jakákoli normální interakce mezi rodinnými příslušníky - potkani, i ti dospělí, se spolu mazlí, čistí si navzájem kožíšky, někdy si hrajou, naoko se perou, mají k sobě jakýsi vztah. Zaniewski to de facto obrátil v potkaní verzi Hry o trůny, kde je to samej masakr a sex.
2) A co hůř, i ta Hra o trůny se omrzí, když autor furt jenom omílá to samý dokola jak kolovrátek. Mohlo by to mít celkem tak 50 stran a o nic bychom nepřišli (leda by v druhý půlce knihy byl nějaký strašně zásadní zvrat, ke kterému jsem se nepročetla, ale o tom silně pochybuju).
3) Napsaný je to celý prazvláštně. Autor míchá přítomný čas s minulým a první osobu s druhou bez ladu a skladu, nečte se to zrovna nejlíp a nezdá se, že by to sloužilo nějakýmu hlubšímu účelu. Normálně jsem k podobným „problémům“ tolerantní, ale tady je to jenom třešnička na dortu úděsnosti.
Jediný, co knížce můžu pochválit, je následující citát, neb mi připomněl Válečka, budiž mu země lehká:
„Vnitřním prostorem, který je vyložen vrstvami lepenky a smůly, vedou těžké kabely v olověných ochranných obalech. (...) Na kabelech vidím stopy potkaních zubů, podloží kabelů je vystláno kovovými drobty.
Hlodám, vyplivuji ohlodané olovo. Čelisti pracují rytmicky. Odpor kovu mě přivádí k zuřivosti, snažím se jej překonat, hledám nejvýhodnější pozici, hlodám z různých stran. Olověný obal se poddává. Překusuji tenké dráty uvnitř.“ (str. 30)“... celý text
— zanbai
Potkan
„Buď patřím mezi ty natvrdlejší, neb žádné zašifrované narážky na motivy z legend (Krysař se nepočítá) ani děl jiných autorů jsem neidentifikovala, nebo si anotace téměř už klasicky na efekt vymýšlí…Podle mě je příběh velmi originální, rozhodně se nejedná o odvar z čehosi, co už tady několikrát bylo. A tyhle světácky znějící berličky nepotřebuje.
Je o krutém boji o krutý život jednoho szczurka cestovatele, odehrávajícího se na pozadí snad ještě krutějšího konání člověčího. Jak jsou si ty naše rody podobné, že. Agrese. Strach. Smrt. V nekonečném kolotoči. Velmi silně na mě tahle kniha zapůsobila. A jen velmi málo jich ve mně dokázalo vyvolat takovou vlnu různých emocí. Pro mě nejsilnější scéna? Ta s flétnou. Tu už z hlavy nikdy nedostanu.
Varování pro citlivější povahy je na místě.“... celý text
— Tydvik
Potkan
„Chce to opravdu silní žaludek, abyste tuhle knihu mohli číst a dočíst. Nicméně je to zajímavý příběh a pohled do světa potkanů psaný z perspektivy jednoho z nich.“... celý text
— Aliii
Potkan
„Tuto knihu jsme už četl dvakrát, a pro silné "žaludky" skutečně super kniha.“
— Boboking
