Zelený_Drak
přečtené 1180
Nohy z jílu
1999,
Terry Pratchett
Zase jeden díl, jehož zápletku jsem za 19 let od prvního čtení zapomněla tak dokonale, že to bylo jako číst knihu poprvé. Pamatovala jsem si jen trpaslici, která si dovolila nosit rtěnku. Zřejmě na mě tehdy svou odvahou zapůsobila z celé knihy nejvíc. Přitom jsou to právě díly s hlídkou, které mě nutí klást si už po prvních pár řádcích otázku, proč vlastně čtu i něco jiného? Většina beletrie nestojí za tu námahu a šance, že ještě někdy narazím na dalšího autora, který by mě bavil stejně jako Pratchett je asi dost nízká, protože se mi to za posledních 20 let nestalo. * Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kožený váček, který dostal od vraha. "Ulož to do fondu pro vdovy a sirotky, ano?" "Skvělá práce, sire. Ještě pár takových pokusů a budeme si moci dovolit nějakou tu vdovu navíc." * "Jen tak mimochodem, seržante, dostal jsem hlášení, že včera večer nějaký troll v uniformě přibil jednoho z Chrysoprasových pohůnků za uši na zeď. Nevíte o tom nic?" Troll svraštil obrovské čelo. "A mluví se v té zprávě taky o tom, že ten trollí lump prodával Nářez trollím dětem?" "Nic takového. Tvrdí se tam, že byl na cestě ke své drahé staré matičce, které chtěl předčítat duchovní literaturu." "A říkal Skořepina, že viděl odznak toho trolla, který ho napadl?" "To ne, ale tvrdí, že mu ten troll vyhrožoval tím, že mu svůj odznak vrazí tam, kam slunce nesvítí," odpověděl Elánius. Navážka vážně přikývl. "No, to by ten dotyčný musel ujít velký kus cesty jenom proto, aby zničil poctivý odznak," řekl. "Mimochodem, byl to od vás šťastný tip, když jste odhadl, že to byl Skořepina." "Bylo to jako záblesk z čistého nebe, sire," odpověděl Navážka. "Pomyslel jsem si: který sviňák, co prodává Nářez trollím dětem, by si zasloužil přitlouct za uši na zeď, sire… a bingo! Ta myšlenka se mi v hlavě vylíhla úplně sama od sebe." "Přesně to jsem si myslel." * Lord Vetinari se podíval na kus papíru před sebou. "Skutečně jste udeřil představeného Cechu vrahů?" "Ano, pane." "Proč?" "Neměl jsem dýku, pane." * "Ale bohové zcela jasně existují," řekl kněz. "Není To Evidentní." Z mraků vyletěl blesk a zasáhl Dorfla přímo do policejní helmy. Zazářil oslňující plamen a ozval se bublavý zvuk. Kov z Dorflovy roztavené zbroje tvořil malé kaluže kolem jeho do bělá rozžhavených nohou. "Tohle Pro Mě Není Žádný Argument," ozval se Dorflův chladný hlas z oblaku kouře a páry.... celý text
Hrrr na ně!
1999,
Terry Pratchett
Hrrr na ně! patří k mým méně oblíbeným hlídkám. Nemyslím, že dovedu vysvětlit proč, ale ve srovnání s předchozími díly o hlídce mi tam něco chybí. Přitom právě tento díl Zeměplochy má jedinečné množství Vetinariho, kterému asistují Krásná Běta (desátník Noby Nóblhóch v přestrojení) a seržant Tračník, což je velmi zdařilá část. Místy se to asi malinko vleče. Třeba hned na začátku je jasné, že bude "velký střet", ale cesta k němu je velmi dlouhá. Což můžeme říct i o mnoha dílech, kde je cílem vrcholný střet armád a přípravy se vlečou přes celou sérii, takže zase tak moc bych si na to nestěžovala. Motiv ostrova, který se nečekaně vynořil z moře, mi přišel dobrý, ale zase už jsem knihu nečetla poprvé a zrovna to, jak to s ostrovem bude, byla jedna z těch věcí, na které jsem si pamatovala. Řekla bych, že navzdory přítomnosti smysluplného příběhu, je to jedna z těch Zeměploch, která stojí spíše na zábavných postavách než na ději. * "Cože? Jo tohle…" usmála se Angua, "to je jenom taková hloupost, kterou říkají ženy, když své muže posílají do války. Vrať se se štítem, nebo na něm." "Na štítě?" nechápal Noby. "To jako myslíš, aby se na něm klouzal nebo tak něco?" "Jako mrtvý," řekla Angua. "To znamená: vrať se domů jako vítěz, nebo se nevracej vůbec." "No, já se vždycky vrátil se svým štítem," uvažoval Noby nahlas. "V tom nevidím jedinej problém." "Noby," povzdechl si Tračník, "ty ses vždycky vracel se svým štítem, několika cizími štíty, pytlem zlatých zubů a patnácti páry ještě teplejch bot. A vezls to na káře." "No, nemá přece vůbec cenu chodit do války, když pak člověk není na vítězný straně, to dá rozum," zabručel Noby a zastrčil si bílé peříčko za helmici. "Noby, ty jsi byl vždycky na straně vítězů, protože ses vždycky plížil po okraji bojiště, abys viděl, kdo vyhrává, a pak sis natáhnul tu správnou uniformu, kterou jsi svlékl nějakému mrtvému nešťastníkovi. Slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že dokonce i generálové dávali pozor, jakou máš na sobě uniformu, aby podle toho poznali, jak se bitva vyvíjí." "Hodně vojáků sloužilo v různejch oddílech," odpověděl Noby. "Ano, když to říkáš takhle, tak je to jistě pravda. Jenže většinou ne během jediné bitvy," ušklíbl se seržant Tračník. * A pak si uvědomil, proč takhle přemýšlí. Protože si přál, aby za tím byli spiklenci. Bylo to mnohem snazší, představit si pár mužů, plných nesoudnosti a cynismu, opilých výsadami a mocí, kteří v nějaké zakouřené místnosti nad sklenicemi brandy kují pikle. Bylo snazší držet se téhle představy, protože pokud jste to nedokázali, mohlo se vám stát, že jste stanuli tváří v tvář skutečnosti, že za těmi ošklivostmi stojí obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří hladí psa, vyprávějí svým dětem pohádky před spaním, a pak jdou ven a dělají strašlivé věci jiným obyčejným lidem. Bylo o tolik snazší svalit vinu na nějaké Tamty. Bylo nesmírně depresivní jen připustit, že Tamti bychom mohli být My. Dokud to byli Tamti, pak za to nikdo nemohl. Ale jestli Tamti byli My, co jsem potom Já? Konec konců jsem přece jeden z Nás. Musím být. Rozhodně jsem o sobě nikdy nepřemýšlel jako o jednom z Tamtěch. Nikdo o sobě nikdy nepřemýšlí jako o jednom z Tamtěch. Já jsem vždycky jen jedním z Nás. A zlé věci vždycky dělají Tamti. * "Štěstěna přeje statečným, pane," zvolal vesele Karotka. "Dobrá. Výborně. To rád slyším, kapitáne. A jaký vztah má vis á vis k těžce vyzbrojeným a dobře vycvičeným armádám v přeplněném početním stavu?" "Hm, nikdo neslyšel, že by se Štěstěna starala o něco takového." "Podle generála Taktica je to proto, že takové armády se o sebe starají samy," řekl Elánius. Otevřel ohmataný svazek. Místo záložek v něm měl početné papírky a kousky provázku. "A teď vám, mládenci, řeknu přesně, co radí generál pro případ, že jste v menšině, hůře vyzbrojeni a v nevýhodném postavení proti nepříteli, a přesto nechcete být poraženi. Je to…" obrátil stránku, "Nebojujte." * Velitel se rozhlédl kolem. Na vrcholech okolních dun se začaly objevovat temné body. Jak se pomalu zvedaly, ukázalo se, že jsou to hlavy. "To jsou… To jsou Trusove, pane!" ozval se seržant. "Ne. Trusove by okamžitě zaútočili, seržante." "Promiňte," řekl Karotka, "mám jim říci, aby zaútočili? Byli byste raději, kdyby se na vás vrhli?" Trusove už obsadili všechny okolní duny. Stoupající slunce se odráželo od jejich zbraní a kovových součástek výstroje. "To mi chcete říct," obrátil se velitel ke Karotkovi, "že vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili?" "Bylo to velmi komplikované, ale nakonec pochopili princip věci," přikývl Karotka. Velitel zvažoval svou situaci. Tam, na druhé straně, stáli Trusove. Jeho oddíly byly shromážděny na malém prostoru a obklíčeny. A tenhle velký rudovlasý a modrooký muž se na něj usmíval. "Jak se dívají na milosrdné nakládání se zajatci?" zeptal se. "Myslím, že i o tom by se dalo mluvit, když na tom budu trvat," přikývl Karotka. Velitel se znovu rozhlédl po mlčících Trusech. "Ale proč?" zeptal se nakonec. "Proč se na nás nevrhli?" nechápal. "Můj velitel nechce, aby došlo ke zbytečným ztrátám na životech, pane," vysvětloval Karotka. "Tím myslím velitele Elánia, pane. Sedí támhle na té duně." "Vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili, a to ještě máte velitele?!" "Přesně tak, pane. On říká, že tohle je policejní akce." Velitel polkl. "Vzdáváme se," řekl. "Cože? Jen tak, pane? Bez boje?" ohradil se seržant. "Ano, seržante. Bez boje. Tenhle muž dokáže přinutit vodu, aby tekla do kopce, a to má ještě velitele. Miluju tu představu, že se vzdáme bez boje. Válčím už deset let a celou tu dobu toužím po tom vzdát se jednou bez boje."... celý text
Malí bohové
1997,
Terry Pratchett
Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy. Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení. Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu. Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!. "A jak se ti zamlouvá Karotka?" "Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice." A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat. * Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže. Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci. Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval. * "Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych" "Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta. "Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano." "A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly." "Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval." "A co jsi mu tedy řekl?" "No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva. * "Bruto!" Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu. Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh. * "Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?" "Ano, pane." "To musí být hrozné." Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?" Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl. "Proč neutečete?" zeptal se. "Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby." "A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta. "Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco." "Vy se vracíte sám?" "Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě." "Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala. "A jakej je v tom rozdíl?" "No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně." "Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat." * Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět. * Vorbis se ho bál. Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva. * "Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf. Bruta si povzdechl. "Jenže já jsem já," řekl nakonec.... celý text
Lehké fantastično
1993,
Terry Pratchett
Z dvojice Barva kouzel a Lehké fantastično dávám přednost Lehkému fantastičnu. Tady už se to od parodie konkrétních děl posouvá blíž k parodii univerzálních kýčů a Zeměplocha, která snad původně ani neměla být ničím víc než hrací deskou pro pár ne zrovna úplně nadčasových humoresek z Barvy kouzel, ožívá vlastním životem. Poprvé jsem Lehké fantastično četla asi ještě ve 12 letech, protože když jsem ho teď ve 30 četla potřetí, viděla jsem, že tam je řada momentů, které byly významné pro můj vývoj. * „Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“ „Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“ „Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli. Chvilku panovalo vlhké ticho. „Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“ „Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“ „Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“ Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tomu výbavu, jako plíce a rty a –“ „Hlasivky,“ napovídal strom. „Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště. * „Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“ Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta. V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV. „Co tam dělá?“ LITUJE SE. * Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval – pochopitelně v jazyce domorodců – „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund. Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“. * „Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“ „Stromů.“ Hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný. „Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se. Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku. „Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“ „Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág. „Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“ „Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“ „A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora. „Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí. * „Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla – proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“ „Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog. * Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání. * Mrakoplaš cítil, jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“ „Co jako?“ „No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“ „Takhle všechno najednou?“ „Ale tak še to dělá.“ * Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému – proti mladému muži na postupu. Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti. * „Je to blážen?“ „Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“ „Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“ * Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“ „No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“ „Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“ „To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu. „Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“ * Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus. * Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo. * „Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“ * Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu. * Mrakoplaš bojoval jako vždycky – v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.... celý text
