Zelený_Drak
přečtené 1180
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Barvu kouzel jsem četla už potřetí. Kdybych měla ukázat prstem na nejslabší kousek z celé Zeměplochy, byla by to právě Barva kouzel. Samostatně totiž obstojí jen těžko. Příběh se skládá spíš z volně navazujících povídek a směřuje tak nějak odnikud nikam, což samozřejmě musí rozčilovat řadu lidí, kteří se ve fantasy neorientují nebo neocení parodii. Tentokrát mě kupříkladu oslnil motiv, který jsem dříve víceméně ignorovala - hra bohů. Taková jasná parodie na dračí doupě a já to přešla téměř bez povšimnutí. I když fungování magie je úplně jasný dračák, zase jsem zapomněla, že tam Pratchett dal i ty hráče. Cthulhu je dost jasný, ale Fafhrd a Šedý Myšilov (Brav a Lasička) u nás nejsou tak známí (jakože třeba já jsem to nečetla, a to je co říct). Taky pochybuji, že každý četl nejdřív Drakeny z Pernu (Wyrmberg), ke kterým jsem se dostala náhodou až několik let po prvním přečtení Barvy kouzel a vůbec se mi to nespojilo. Hrun je parodie nějaké jiné parodie na Conana a mluvící meč, to bude nějaký Moorcock, který psal asi v 60. letech? Naivní turista, který cestuje po Zeměploše, to je výborná legrace pro každého, komu fantasy psaná před rokem 1983 už lezla krkem, ale těžko to oslní někoho, kdo se narodil po roce 2000 a nejen, že nečetl nic moc staršího (proč by to taky dělal, kromě těch Drakenů z Pernu to nestojí za řeč), ale ani nevyrostl na seriálech jako Xena nebo Herkules a jméno Arnold Schwarzenegger si spojuje spíš s politikou než s Conanem. Se Zeměplochou bych prostě nikomu nedoporučila začít prvním dílem, který skutečně je jen sérií volně provázaných vtipů a celý se nese v tomto duchu: „To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?“ Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. „Proč ne?“ zeptal se. „Vždyť je to jeho zaměstnání!“ „Ale ono ho to zabije!“ „No, mohlo by to dopadnout hůř,“ zakýval hlavou Mrakoplaš. „Cože?“ „Mohlo by to zabít nás,“ zněla Mrakoplašova logická odpověď.... celý text
Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci
2003,
Terry Pratchett
Podruhé jsem si přečetla Maurice, první Zeměplochu pro mladší čtenáře. Je to jedna z knih, kterou doporučuji jako atypický, ale funkční vstup do světa Zeměplochy a není mi úplně jasné, proč se tu opakovaně objevuje názor, že se to neodehrává na Zeměploše, když - se to odehrává v Überwaldu (což je na Zeměploše) - kocour i krysy pochází ze smetiště za NÚ v Ankh-Morporku (což je na Zeměploše) - objeví se Smrť i pochmurná krysa (což by snad mohlo být i jinde, ale sensu lato je to taky na Zeměploše). Jsou tu na malém rozsahu typické pratchettovské prvky jako: - sen o zemi Sedmihradské (ten tu mají krysy), který se ale střetává s Pratchettovým realismem (pokud jste ochotní říkat realismus tomu, co se odehrává v závěru) - polemizování o tom, co musí mít dobrý příběh - hrdina, který není žádný velký hrdina, ale udělá, co považuje za správné (i když to nemá vždy zrovna dobrý výsledek) Humoru je o něco méně a chápu, že ne každého musí bavit zrovna mluvící krysy, které se jmenují podle nápisů, kterým nerozuměly. Je to ale pěkný, dobře zpracovaný příběh, srozumitelný a optimistický (tedy aspoň podle mne). Škoda toho otevřeného konce pro Maurice. I když to je pro kocoura asi normální, zachovat se takhle. Bohužel, druhého Maurice už Pratchett napsat nestihl a jeho disk s koncepty prý přejel parní válec nebo tak něco, a to už asi Maurice stálo i ty zbývající životy.... celý text
Svobodnej národ
2004,
Terry Pratchett
Po 15 letech znovu přečteno do výzvy (a taky proto, že sérii nemám dočtenou). "Ti, kteří mohou se mají postarat o ty, kteří nemohou. A někdo musí promluvit i za ty, kteří nemají hlas." "Veliká lyba!" prohlásil Čestmír znovu. "No ano, je to velká ryba," přikývla Tonička potěšeně, "ale nejzajímavější na ní je, že velryba není ryba. Je to ve skutečnosti savec, stejně jako kráva!" Vážně jsi právě něco takového řekla? ozvaly se její Druhé myšlenky, když se k ní obrátily pohledy všech piktmužíků a člun se začal v příboji obracet. To bylo poprvé, kdy Čestmír řekl něco, co se netýkalo sladkostí nebo čůrání, a tys ho opravila? ... "Velká lyba plyč!" jásal Čestmír. "Ne, je to savec jako třeba kráva -" řekla Toniččina ústa, než je stačila zarazit. Piktmužíci na ni stále ještě zírali. "Já jen, že by to měl pochopit správně," zamumlala rozpačitě a styděla se sama za sebe. "Je to chyba, kterou dělá hodně lidí..." No, tak z tebe bude někdo, jako je slečna Klíšťová, sdělily jí Druhé myšlenky. Vážně o to stojíš? "Ano," prohlásil jakýsi hlas a Tonička si uvědomila, že to byl zase její hlas. Pozvedl se v ní vztek. "Ano! Já jsem já! Jsem opatrná a myslím logicky a pečlivě si prohlížím věci, kterým nerozumím! Když slyším, jak lidé používají špatná slova, jsem nedůtklivá! Umím vyrobit tvaroh a sýr. Čtu knihy a umím je přečíst rychle! A vždycky mám v kapse kousek provázku! Takový já jsem člověk!" Umlkla. Teď na ni užasle zíral dokonce i Čestmír. Zamrkal. "Veliká vodní kláva plyč..." prohlásil nejistě. "To je ono! Hodný kluk!" přikývla Tonička. "Až se dostaneme domů, dostaneš jeden bonbon." "Nikdy jsem neplakala pro babičku Bolavou, protože to nebylo zapotřebí," řekla Tonička. "Mrtví nepotřebují naše slzy. Pláčeme jen kvůli sobě."... celý text
