zlovlk
přečtené 7351
Mrtvý otec
2010,
Donald Barthelme
Šílená kniha. Miliony, triliony a bambiliony různých aluzí, iluzí, hrátek, lyrických pšouků, všelijakých efemérností i věčných pravd, šklebivých vtipů, jedovatých pilulek, hořkých plivanců, bizarních bajek, lživých alegorií, zvrhlých symbolů... a samozřejmě seznamů! Cože to má být? Nejspíše nějaké vyrovnávání s vlastním otcem a esencí otcovství jako takovou. Možná s autoritou obecněji. Možná s něčím, co nás přesahuje. Ale kdoví jestli. Ono nás to totiž přesahuje, ale je to dětinské a oplzlé. Několik desítek stran tvoří vložená Příručka pro syny. A kdo by neměl rád příručky? Tento vzrušující žánr zabaví nešťastníka čtenáře po několik desítek stran, potom se opět přetaví do nových podivností. Mluví vůbec hrdinové knihy? Začtete se do dialogu a najednou zjistíte, že se prokousáváte dadaisticko-surrealistickou básní. Pokud je ve vás byť jen malinký střípek staromileckého suchopára, kniha vás zděsí. U Mrtvého otce je třeba zapomenout na všechno, co víte o fabuli, postavách, řeči a podobných nesmyslech - tohle je prostě proud koncentrované kyseliny experimentičné. Proud, jež rozleptává všechna pravidla. Alespoň, že je to (stále ještě) napsáno zleva doprava...... celý text
Konec světa & Hard-boiled Wonderland
2008,
Haruki Murakami
Když se ohlížím za tou snůškou knížek od Murakamiho, které jsem přečetl, připadne mi, že tahle utkvěla v zlovlčí paměti nejsolidněji. Což pro ni znamená asi něco velmi lichotivého. Celou dobu jsem nedůvěřivě čekal, jak a jestli se ty dvě na první pohled naprosto nesouvisející dějové linie, spojené hlavní postavou, protnou nebo navzájem osvětlí. Dystopické podzemní Tokio, šmrcnuté občas hodně bizarními průniky nadpřirozených, hororově pohádkových jevů; a proti tomu záhadné bezčasí města plného ztřeštěných, přesto však uvěřitelných pravidel. Nic není dovyřčeno do konce, svoboda interpretace řádí jako urvaná z řetězu - a stejně jako by v tom bylo cítit nějaký hluboký záměr. Možná je to všechno mýdlová bublina, ale pokud ano, pak jsou autorovy schopnosti ještě obdivuhodnější. Spíše se ale kloním k tomu, že Murakami je postmoderní upír sající krev přímo z tepny reality. Nakonec to do sebe zaklaplo velmi pěkně, i když jinak, než jsem předpokládal. Oproti většině jiných děl tohoto ztřeštěného Japonce jsem měl u Konce světa nejsilnější pocit ukončenosti. Pokud tedy lze smísit pojmy "konec" a "nekonečno". Mám dojem, že u Murakamiho to možné je.... celý text
