Augustové svetlo přehled

10.08.2024

Román Srpnové světlo (Light in August, 1932) patří k vrcholným dílům amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949). A po Hluku a vřavě opět román, který se mi od Faulknera velmi líbil (na rozdíl od Svatyně a Když jsem umírala, které jsem letos četl jako první). Srpnové světlo je daleko přístupnější a méně experimentální než Hluk a vřava; autorův styl je zde více ukázněný a příběh působivější, bohatší a dramatičtější. A docela se divím, že to nebylo nikdy zfilmováno, když se filmů dočkaly i tak složitě napsané romány jako Když jsem umírala a (dokonce dvou) Hluk a vřava.
Na začátku děje máme mladou těhotnou Lenu Groveovou, která se vydává pěšky z Alabamy do Mississippi za milencem. Doslechne se, že pracuje na pile v městečku Jefferson. A když tam dorazí, je městečko vzrušené zločinem: v hořícím domě u města byla nalezena zavražděná jeho majitelka, osamělá bílá dáma Joanna Burdenová. Pravděpodobný pachatel Joe Christmas, Joannin milenec, je na útěku a muž, kterého Lena hledá, byl Christmasovým parťákem v ilegálním obchodu s alkoholem. Pak se noříme do drastické minulosti Joea Christmase, nalezence, který od pěti let vyrůstal jako adoptovaný na jedné farmě a vlastně celý život je na útěku, hlavně asi před sebou samým. Tento muž snědý jako Ital v sobě totiž pravděpodobně má černošskou krev. A když už si čtenář myslí, že o něm ví všechno, autor vypráví ještě temnější příběh jeho původu a dětství v sirotčinci... Do příběhu výrazně zasáhnou také dělník z pily Byron Bunch a bývalý pastor Hightower.
Faulkner je sice někdy mnohomluvný, na konci knihy strhující finále bohužel naruší návratem k pastorově minulosti a motivy chování nešťastného vyděděnce Christmase plného komplexů a křivdy nejsou zpočátku úplně jasné, ale ponor do duševních propastí a mysli postav je hluboký a jsou tu i postavy snažící se o dobro. Témata rasismu a křesťanství, třídního a sociálního postavení, viny a temné minulosti, dobra a zla umí málokdo podat s takovou působivostí jako mistr jižanské gotiky Faulkner.

03.07.2024

Čtyři, nebo pět hvězd? Těžko říct.

Při čtení máte pocit, že natahujete svou ruku a saháte k velikosti. Literární velikosti. Že se podílíte na čemsi vyjímečném a že se čtením měníte. Tak dobře Faulker umí psát, tak dobře vás zná.

Děj víří kolem postav, z různých úhlů a různých vyprávění, ne všemu je možné věřit. Zvlášť první polovina je plná momentů, kdy se určitý čin vysvětlí až později. A zvlášť první polovina je naditá kapitolami, které by mohly fungovat jako samostatné kvalitní ucelené povídky.

Některé pasáže jsou zvlášť obtížné a jsou to ty samé pasáže ve kterých Faulker exceluje: reminiscence postav na minulost, genealogie viny, dědictví zla. V těch je lehké se ztratit. Ale je jasné, že tak píše, protože chce, abyste se tady trochu ztratili! Jestli je to pro vás v pořádku, musíte zjistit sami.

V žaludku mi leží jediná postava, jejíž motivace (spíš de-motivace) zkrátka nedokážu pochopit, ale to je k mému vlastnímu zamyšlení, proč tomu tak je. To není výtka.

Dočetl jsem před půl hodinou. Dávám čtyři z pěti. Ale mám pocit, že za týden, měsíc, rok... to na tu pětku určitě změním. Tak to je. Musíte se sami nejprve zeptat: co od knihy vlastně chcete? Chcete, aby byla zábavná a přešla, anebo zůstala s vámi?