Autobiografie přehled
Gilbert Keith Chesterton
Svoji proslulou Autobiografii dokončil Gilbert Keith Chesterton (1874–1936) necelé tři měsíce před smrtí a mohl v ní tedy přehlédnout celý svůj život. Není to však jen kniha vzpomínek, celé dílo má pečlivě promyšlenou stavbu. Chesterton svým okouzlujícím a nenapodobitelným stylem líčí mnoho událostí ze svého dětství a mládí. Popisuje i začátky své novinářské a spisovatelské kariéry, dozvíme se zajímavé detaily o okolnostech vzniku jeho knih i o tom, kdo ho inspiroval k vytvoření postavy otce Browna. Kniha také originálně portrétuje tvůrce, se kterými se přátelsky stýkal: G. B. Shawa, H. G. Wellse, H. Jamese, H. Belloca a další u nás vydávané spisovatele. Chesterton se však nezastavil u pouhého zábavného a jistě čtenářsky přitažlivého vzpomínání. Cílem autorova vyprávění je totiž především vysvětlení a obhájení myšlenkového vývoje, jenž ho vedl od nevyhraněného pesimismu k postoji, který náš Karel Čapek obdivně nazval geniálním optimismem. Překlad veršů upravil Karel Křepelka.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1997 , ProglasOriginální název:
The Autobiography of G. K. Chesterton, 1936
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Autobiografie. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Přesto, že jsem si vypůjčila jméno tohoto geniálního muže s úctou jako přezdívku - tuto knihu jsem nezvládla dočíst a stále na mne čeká v mé knihovně a čestném místě :)
Život je zázrak a je třeba být za život vděčný. I o tom vypráví tato kniha, jedinečná tak, jako byl jedinečný Chesterton.
Pro mne malý osobní bonus, protože to můžou říci jen tři lidi na světě: překladatelka této knihy bydlí ve vedlejších dveřích.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (2)
„Otec, člověk klidné, jasné a veselé povahy se spoustou zájmů, jednou náhodně poznamenal, že byl přizván k účasti na tom, čemu se tehdy říkalo farní rada. Na to matka, která byla daleko méně umírněná, mnohem roztěkanější a radikálnější, reagovala bolestným výkřikem: „Ach, Edwarde, nechoď tam, budeš příliš vážený! Ještě se nám nepodařilo stát se váženou rodinou, tak už s tím nezačínejme.“ A ještě se pamatuji, jak otec klidně odpověděl: „Moje milovaná, znepokojuje mě tvé hodnocení našeho života, když dokážeš říci, že jsme ještě ani na jediný okamžik nebyli vážení občané.“ Ti, kdo četli Pýchu a předsudek, si možná všimli, že v otci bylo něco z pana Benneta, i když v matce rozhodně nebyl ani kousek paní Bennetové. Tím chci jenom říci, že moje rodina patřila k té poněkud staromódní anglické střední třídě, ve které se každý ještě směl starat sám o sebe. Její obchodníci ještě ani zdaleka neměli tušení o naší pyšné budoucnosti založené na pokrokovější a dobrodružnější koncepci obchodu, podle které se od obchodníka čeká, že bude se všemi ostatním obchodníky soupeřit, že je bude napadat, ničit a pohlcovat. Otec byl liberál příslušející ke škole, která existovala ještě před vznikem socialismu. Považoval za samozřejmé, že všichni normální lidé uznávají soukromý majetek, ale neobtěžoval se převádět jej v soukromé podnikání. Lidé jako on měli vždycky dostatečný úspěch, ale nikdo z nich nebyl podnikatel v moderním smyslu. Otec byl hlavou dědičného obchodu s realitami, který v Kensingstonu existoval už po tři generace, a pamatuji si, že v tom byl kus lokálního patriotismu, když starší členové poněkud váhali přijmout návrh mladšího kolegy založit pobočku mimo Kensington. Pro tento druh starších agentů byla taková neškodná pýcha velmi typická. Pamatuji se, jak jednou dala vznik komedii založené na nedorozumění, ke kterému by nebylo došlo, kdyby nebylo skutečnosti, že tito lidé ve skrytu duše blahopřáli sami sobě ke každému povýšení. Tato příhoda je v mnoha směrech dokonalým vypodobněním tónu řeči typického pro ony vzdálené časy.“
„Otec, člověk klidné, jasné a veselé povahy se spoustou zájmů, jednou náhodně poznamenal, že byl přizván k účasti na tom, čemu se tehdy říkalo farní rada. Na to matka, která byla daleko méně umírněná, mnohem roztěkanější a radikálnější, reagovala bolestným výkřikem: „Ach, Edwarde, nechoď tam, budeš příliš vážený! Ještě se nám nepodařilo stát se váženou rodinou, tak už s tím nezačínejme.“ A ještě se pamatuji, jak otec klidně odpověděl: „Moje milovaná, znepokojuje mě tvé hodnocení našeho života, když dokážeš říci, že jsme ještě ani na jediný okamžik nebyli vážení občané.“ Ti, kdo četli Pýchu a předsudek, si možná všimli, že v otci bylo něco z pana Benneta, i když v matce rozhodně nebyl ani kousek paní Bennetové. Tím chci jenom říci, že moje rodina patřila k té poněkud staromódní anglické střední třídě, ve které se každý ještě směl starat sám o sebe. Její obchodníci ještě ani zdaleka neměli tušení o naší pyšné budoucnosti založené na pokrokovější a dobrodružnější koncepci obchodu, podle které se od obchodníka čeká, že bude se všemi ostatním obchodníky soupeřit, že je bude napadat, ničit a pohlcovat. Otec byl liberál příslušející ke škole, která existovala ještě před vznikem socialismu. Považoval za samozřejmé, že všichni normální lidé uznávají soukromý majetek, ale neobtěžoval se převádět jej v soukromé podnikání. Lidé jako on měli vždycky dostatečný úspěch, ale nikdo z nich nebyl podnikatel v moderním smyslu. Otec byl hlavou dědičného obchodu s realitami, který v Kensingstonu existoval už po tři generace, a pamatuji si, že v tom byl kus lokálního patriotismu, když starší členové poněkud váhali přijmout návrh mladšího kolegy založit pobočku mimo Kensington. Pro tento druh starších agentů byla taková neškodná pýcha velmi typická. Pamatuji se, jak jednou dala vznik komedii založené na nedorozumění, ke kterému by nebylo došlo, kdyby nebylo skutečnosti, že tito lidé ve skrytu duše blahopřáli sami sobě ke každému povýšení. Tato příhoda je v mnoha směrech dokonalým vypodobněním tónu řeči typického pro ony vzdálené časy.“
Kniha Autobiografie v seznamech
| v Přečtených | 5x |
| v Doporučených | 2x |
| v Knihotéce | 12x |
| v Chystám se číst | 8x |
| v Chci si koupit | 3x |
Autorovy další knížky
| 1966 |  Povídky otce Browna (8 povídek) |
| 1975 | Létající hospoda / Napoleon z Notting Hillu |
| 1989 | Modrý kříž |
| 1987 | Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek |
| 1924 |  Anarchista Čtvrtek |
Svou autobiografii dopsal britský spisovatel, básník a novinář Gilbert Keith Chesterton krátce před svou smrtí, v roce 1936. Přestože od naspání knihy uplynulo už téměř sto let, je stále aktuální. Chesterton ji nenapsal jako běžné chronologicky uspořádané paměti, ale svoje vzpomínky, zážitky a postřehy soustřeďuje spíše kolem jednotlivých témat. Kniha je navíc napsaná Chestrtonovým vybroušeným (a na sklonku života už pro něj vlastně nejvybroušenějším) stylem, takže oddechové pasáže v ní moc nečekejte. Snad jen tam, kde už sto let staré informace poněkud „zastaraly“, když třeba líčí konkrétní osobnosti tehdejší britské politiky.
Přestože je kniha na čtení náročnější, její četbu mohu i dnes doporučit, a to především těm, kdo mají rádi Chestertona jako spisovatele, případně básníka, nebo i těm, kdo chtějí více proniknout do toho, jak mohl takový velký muž konvertovat ve Velké Británii ke katolickému křesťanství.
"Řekl jsem už, že jsem v dětství měl a i do dospělosti si částečně uchoval jistou romantickou vnímavost, kterou ve mně nezabil hřích, dokonce ani smutek, neboť ač jsem neměl obrovské problémy, nějaké jsem přece jen měl, a nebylo jich málo. Nikdo nezestárne, aniž by se vyhnul potížím, ale já jsem se alespoň vyhnul nudě. Lidská existence mi ještě dnes připadá nepochopitelná a jako takovou ji vítám. Své zrození, počátek všech intelektuálních výbojů, kterým jsem tuto knihu začal, předkládám autoritě, ke které jsem se dostal na samém jejím konci; a zjistil jsem, že tam bylo už dávno předtím. Potvrzuje se mi poznání, že život je zázrak, ne v nějakém mlhavém literárním smyslu, jaký používají skeptikové, ale v konkrétním dogmatickém smyslu, že život může dát jedině Ten, kdo jediný může konat zázraky."