Červená královna přehled

12.11.2024

Jak se mohlo vyvinout pohlavní rozmnožování, ačkoli rozmnožování nepohlavní umožňuje plodit více a geneticky příbuznějších potomků? Proč lidé nejsou hermafroditi nebo nemají několikero pohlaví? Je člověk od přírody monogamista, polygamista, nebo něco mezi tím? A platí, že muži se v prostoru orientují lépe než ženy?
Biologie nemá moc textů, jež by bylo možné označit za všeobecně známý kánon, ale Červená královna mezi ně patří. Jednoduše a čtivě shruje bádání o evoluci sexuality a o pohlavním výběru, přičemž nabízí řadu postřehů o fungování evoluce obecně. A vskutku, Ridley je vynikající popularizátor a genetiku dokáže vysvětlit tak, že ji chápu i já (a to je co říct).

Jenže být dobrým spisovatelem není nezbytně totéž jako být velkým biologem nebo vzdělancem. Ridley jako typický Anglosas žije v domnění, že svět končí za kanálem La Manche. Okázale pohrdá humanitními a sociálními vědami – někdy právem, ale leckdy ne. Nejhloupější je však jeho genocentrický redukcionismus:
„Žádného automobilového konstruktéra by ani ve snu nenapadlo vysvětlovat motor bez pochopení jeho funkce […]. Zato až do roku 1970 většina biologů zabývajících se chováním zvířat a téměř všichni vědci, jež zajímalo lidské chování, bez problémů zveřejňovali své objevy, aniž se zatěžovali úvahami nad jejich funkční stránkou. Až genocentrický pohled na svět tento přístup nadobro změnil. V 80. letech 20. století nás detaily zvířecích námluv zajímají jen potud, pokud mohou být vysvětleny konkurenčními výhodami vybraných genů.“ (s. 14) Ani při revizích u příležitosti dalších vydání tuhle pasáž nevyhodil.

Chápu Ridleyho nadšení z nového paradigmatu s obrovským vysvětlovacím potenciálem. Chápu i jeho potřebu konečně docenit roli pohlavního výběru, který byl donedávna jako faktor evoluce hluboce podceňován. Ale míra jeho redukcionismu je k smíchu, nebo spíš k pláči. V jeho světě neexistuje nic, co by nebylo důsledkem kompetice alel – a sexu. Všichni chtějí plodit děti, protože jsou potomky lidí, kteří rovněž chtěli plodit děti (ale co mutace?). Za inteligenci vděčíme sexuální selekci. V pohlavním výběru nehraje roli estetika jako taková, veškerá krása je v podstatě adaptivní rys. (Ve skutečnosti jsou některé představy o kráse až překvapivě univerzální a sdílejí je nejen různé lidské rasy, ale i živočišné druhy. Genocentrismus si s tím příliš neporadí. Zato německá idealistická biologie, třeba portmannismus, ano. Považovat za jedinou sílu v evoluci zájmy sobeckého genu je prostě hloupost.)

Kromě toho autor udělal z knihy bitevní pole s feminismem a politickou korektností. Nejsem si jistá, jestli je to dobře. Na jednu stranu má pravdu, že se na univerzitách podvazuje svoboda slova a objektivita bádání. Významný evolucionista Robert Trivers, v Královně citovaný, byl loni (2023) propuštěn z univerzity – údajně proto, že odmítl v přednášce pro bakalaureanty prohlásit, že mezi muži a ženami neexistují rozdíly. A Červená královna si jako jedno z hlavních témat volí právě rozdíly mezi oběma pohlavími: nejen tělesné, ale také kognitivní a behaviorální. Na druhou stranu mi nepřijde šťastné vytvářet hybridy odborných a politických textů. I když politizaci biologie se asi úplně vyhnout nelze, možná by Ridley udělal lépe, kdyby napsal knihy dvě.

30.07.2024

Klasika, nejen pro studenty biologie, ale pro každého, kdo se chce v současné biologii orientovat. A v životě nakonec také...

Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.