Člověk, zvíře a ctnost přehled
Luigi Pirandello
Komedie o 3 dějstvích. Situační komedie s tématem nevěry, ale i s hlubším a melancholičtějším psychologickým přesahem, je dílem italského držitele Nobelovy ceny za literaturu.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1929 , Přítel knihyOriginální název:
Ľuomo, la bestia e la virtú, 1919
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Člověk, zvíře a ctnost. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Člověk, zvíře a ctnost v seznamech
v Přečtených | 6x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 2x |
v Chystám se číst | 4x |
v Chci si koupit | 1x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
nevěra komedie divadelní hry italská literatura italská dramata nemanželské děti neplánované těhotenstvíAutorovy další knížky
2008 | Šest postav hledá autora |
2008 | Každý má svou pravdu |
1958 | Staří a mladí |
1971 | Nebožtík Mattia Pascal |
1964 | Tam a zpátky 1914-1918 |
(4,5*) Moje první hra od Pirandella (přečtená za dopoledne, kdy se mi nechtělo vstávat z postele). Realistická, ale ne suchá, napsaná s lehkostí a vtipem, prozrazující autorův pozorovatelský talent: třeba Ninovo „záporné vrtění prstem“ před každou negativní odpovědí! Skvělých pár aforismů a charakteristik ve scénických poznámkách i v replikách:
- „Opravdu doma jste tam, kde se o vás někdo stará.“
- „Je v povaze módy, že je se ctností na štíru.“
- „Zdvořilost vás nutí, abyste přáli dobrý den někomu, koho byste radši viděli na šibenici.“
- „Věčně si mne ruce pod bradou, jako by si je chtěl umýt u pramene své protivné, nasládlé zdvořilosti.“
Mám výhradu k jediné věci — k tématu. V téhle krátké komedii totiž nejde o nic jiného než o lest mladého profesora, jenž musí zařídit, aby to vypadalo, že jeho milenka otěhotněla se svým netečným manželem, a nikoli s ním. Nic víc. Vážně nic. Což mimochodem činí zbytečnou velkou část prvního dějství, kde se seznamujeme s postavami Rozárie a Tota, ačkoli už ve hře nesehrají (skoro) žádnou roli. Nestěžuji si, mám ráda propracované charaktery; jen se divím jejich naprosté samoúčelnosti. Možná je to projev Pirandellova humanismu — ve smyslu „na každém člověku záleží“?
S tím souvisí další věc: líbí se mi, jak se profesor chová k paní Perellové a malému Ninovi. Celá hra, jak ostatně vypovídá i název, je vystavěná na leitmotivu zvířecího a lidského. Postavy mají ve tvářích rysy různých živočišných druhů a kolísají mezi animalitou a humánností (zodpovědnost, právo, ale i předstírání/faleš vs. pud, chtíč, přirozenost). U protagonistů, přinejmenším tedy u profesora Paolina, jednoznačně převažuje lidskost.
Tak nějak jsem to tušila a myslela jsem si, že právě proto se mi Pirandellova tvorba bude líbit. Líbí. A doufám, že napsal i něco s hlubším námětem a složitějším dějem.
PS. Nejsem žádný liberál nebo pokrokář, ale chválabohu za rozvod.