Elektra přehled

Hm… a tohle je zajímavé. Bezprostředně před Élektrou jsem četl Aischylovu Oresteiu, v níž zastává právě drama Élektra hra se jménem Oběť na hrobě. Ta, jak uvedeno, je součástí trilogie Oresteia. A hle, změna názvu je opravdu příznačná. Aischylos Élektru staví na druhé místo, v dramatu je postavou nezajímavou a vedlejší, proto nese drama jméno po jejím bratru. Ne tak Sofoklés! Sofoklés feminizuje! Nejenže dává Élektře výrazně větší prostor pro vyjevení charakteru, on jí, na rozdíl od Aischyla, vůbec nějaký charakter dal! Její psychologie je pro hru důležitá, projevuje se mimořádně výrazně – což se u Aischyla neděje ani u psychicky zdevastovaného Oresta! Ten zůstává stále relativně chladný, jeho promluvy jsou i v nejvypjatější chvíli chladné. Ale Élektra od Sofokla? Pohleďte na její promluvy se sestrou!

(Takhle, komentář přísně vzato může obsahovat prozrazení děje.... ale sakra, 2500 let!)

Nemohu si pomoci, ty dvě jsou střetem jednotlivých psychik. Té, která se pružně přizpůsobí a té, která se nepřizpůsobí, nanejvýš zlomí. K čemu bych to… ano, Chrysothemis je jako taková ta socialistická šedá vrstva, lidé, kteří svou nečinností podporují vládnoucí režim. („Ne, nijak v bezectnost, než v moudrou bezpečnost.“) Élektra je jako disident… ale konkrétně jako… dejme tomu… Jirous! Magor! Přehnaná posedlost myšlenkou, extrémismus. Pochopitelný? Jistě. Leč stále extrémní. A to neříkám, zda je Élektra dobrá, či nikoliv. Agamemnon si zasloužil zemřít, to jako pardon. Přečtěte si Iliadu! A vůbec, ony měly holky ještě třetí ségru, Ífigeneiu, byla na vdávání, ale tatík ji raději obětoval bohům, takže… hej.

Drobný poznatek, kupodivu Klaytaimestra reaguje na Orestovu smrt mírněji, démoničtěji než v Aischylovi. Opravdu, jakoby Sofokles chtěl z matky-vražednice udělat pravého záporáka. Však v Oresteie se po té zprávě prakticky hroutí. A co řekne tady? „No… však víš, byl to syn, měla jsem ho celkem ráda, je to otrava, že je mrtvej, ale což, já mám alespoň klid, pomsty se bát nemusím… Poď si dát kafe.“. Oproti tomu Sofoklés napravuje co jsem vyčítal Aischylovi – dřevěnost shledání Élektry a Oresta. To je zde živé, divoké, slastné. Prostě zcela jiné.

Čili, jednoznačným vylepšením je, že Sofoklés přiblížil postavy sobě navzájem, nechává je interagovat, nejen proklamovat své repliky. Vytvořil postavy, které mají psychologii a sledují specifické cíle – a to očividně, což u Aischyla nebylo samozřejmé. Z toho plyne fakt, že z původně relativně neutrálního páru (Klaytaimestra a Aigisthos) udělala páreček ďáblů, připomínajících až absurdní zlo. Je to poslední vylepšením? Nevím, nemyslím si. Každopádně obecně je to mnohem lepší drama, než Oresteia a jsem rád, že jsem si jej přečetl.