Zápas mistrů přehled

11.10.2024

(SPOILER) Tohle byl Livingstone ve své nejlepší formě. Bohužel.

Najdete tu všechny neduhy, které jsou typické pro Fighting Fantasy gamebooky napsané právě tímto autorem.

Se slabší postavou nelze příběh dokončit, protože narazíte na souboje s množstvím poměrně silných nepřátel, kterým se nelze vyhnout.

Po cestě naleznete hned několik míst, kde vás čeká okamžitá smrt, popřípadě vaše postava zemře, pokud nevlastní konkrétní předmět. To samé platí pro dokončení příběhu, kdy opět je nutné mít v batohu určité předměty a navíc ještě znát čísla k jistým odkazům a to vše lze získat POUZE při volbě té jediné správné trasy. Stačí jediná špatná odbočka a máte smůlu, což ovšem obvykle zjistíte až mnohem později. Co mě ale dostalo, bylo to, že první pokus o průchod se mi nezdařil jenom proto, že jsem si nepotřeboval doplnit Staminu a tudíž nesnědl jedno nabízené jídlo, v němž se ukrýval předmět nutný pro dokončení hry.

Rozčarován jsem byl rovněž z příběhu, který je vzhledem k tomu, že se jedná už o 21. díl v sérii, mimořádně slabý. Ale i to je bohužel pro Livingstonea dost typické. Úvod, který se odehrává v aréně, mě dost navnadil, ale po něm už přišel klasický labyrint plný generických monster a nezáživných střetnutí.

Absolutně nerozumím zdejšímu vysokému hodnocení, které dělá ze Zápasu mistrů třetí nejlepší díl v sérii. A ještě více to nechápu, když toto pokračování srovnám kupříkladu s nedávno dohraným Raketoplánem poutník, který je mnohem hůře hodnocený, ale dle mého názoru je nesrovnatelně zábavnější a nápaditější.

Dlouho jsem váhal mezi dvěma a třemi hvězdičkami a nakonec jsem se přiklonil k těm třem. Ale jsou tedy hodně slabé.

24.09.2024

Zápas mistrů je dějovým pokračováním jedné z nejlegendárnějších knih série (7. Labyrint smrti). Obálka s obřím svalovcem v bílé gladiátorské aréně pod rudou oblohou zase spolehlivě upoutá pozornost jako magnet. To samé bezvadný námět, neboť šílený Carnuss si libuje v gladiátorských hrách a hodlá vítěze své arény poslat do Zápasu mistrů. Jeho bratrem je totiž právě baron Sukumvit, který se po vítězství jistého hrdiny rozhodl labyrint Fangu přebudovat.

Jenže pod vším tím fascinujícím pozlátkem se ukrývá typický Livingstone. Aréna gladiátorů je vlastně jen takovým prologem příběhu, přestože krev, pot a pasti na písku vám nejspíše zachutnají mnohem více než samotný labyrint Fangu. Je to jako prolézat dalším Chrámem zkázy, lineární, bez nápadu, občas okořeněný hádankou, či skvělou kresbou ale přesto fádní, unylé a bez myšlenky. Jediné v čem se Livingstone posunul je obtížnost, neboť přebudovaný labyrint Fangu je MNOHEM těžší. A v tom tkví kámen úrazu...

U Zápasu mistrů to Livingstone posunul na další level, kdy dokonce i s maximálními statistikami a při volbě ideální trasy je šance na výhru sotva 25%. Nevím, co si Livingstone myslí... že lidé přece stejně mohou podvádět, tak proč se obtěžovat dělat hru dle pravidel hratelnou?! Ale přece právě tohle nejvíce přiměje hráče k tomu aby tu a tam zafixlovali. Protože když cítíte, že s vámi autor hry nehraje fér, že je to nespravedlivé, zákeřné a nefér, tak prostě pravidla obejdete. Bohužel, Zápas mistrů je první ale zdaleka ne poslední knihou, jejíž obtížnost je extrémní.

Hodnocení příběhu - 30%
Obtížnost - 11/10 (extrémní)
Délka - 400 odkazů