Insomnie přehled

16.05.2023

Krásná obálka v sobě ukrývá opravdu hodně tíživou ale velmi čtivou novelu. Autor užívá osobní zkušeností, čímž příběh získává ohromnou autenticitu. Kdo zažil období nespavosti, paralýzy, lucidního snění či jiné podobné poruchy, nebude k navození stavu tísně ani potřebovat horrorové detaily, zcela postačí samotný vývoj chování hlavní postavy a situace, ve kterých se nachází. Ony horrorové situace děj skvěle koření, zvyšují napětí i čtivost. Na to, že jde o samonáklad tehdy začínajícího autora, je text téměř prostý začátečnických chyb (ač je vyprávěný v ich formě), nebo dokonce gramatických chyb, i přes absenci redaktora se tu projevuje autorova pečlivost. Zajímavostí jsou i malé černobílé fotky míst, kam čtenáře děj příběhu právě zavedl.
Jedinými negativy knihy jsou za mě až křečovité používání spisovné mluvy v přímé řeči a občasné nevysvětlitelné zjevování a mizení členů domácnosti či navštíveného příbuzenstva. Nevím, zda knize zbytečně neubližuje také jednoduché zařazení do škatulky "horror", text má blíže spíš k psychologickému thrilleru, psychologicko-mysteriózní novele - třeba, ještě více zavádějící je pak nadpis samotné anotace.
Na závěr - přečteno jsem měla za 2 večery, dozvuky budu pociťovat mnohem, mnohem déle...
"Zavřel jsem oči a miloval se s temnotou. Cítil jsem, jak mě objímá. Jak mě hladí po tváři a postupně je všude kolem mě. Byla úžasná. Dokonalá milenka. Milenka přinášející neuvěřitelný klid do mé duše."

06.02.2023

Námět sotva na povídku roztažený na novelu/román. Občas se tohle stane, autor nalezne inspiraci ve vlastním prožitku/zážitku a rozhodne se (či je vnitřně nucen – moc dobře to znám) zpracovat ho do beletristického příběhu. Jenže to nejednou skončí přesně takhle – chápu, že nespavost a spánková paralýza jsou silné prožitky a dojmy (sám s nespavostí mám nějaké zkušenosti), ale příběh potřebuje něco více. Měl by čtenáři něco „předat“, zaujmout ho. U Insomnie se přenos nepovedl. Příběh je nesourodý, spousta věcí k sobě nijak nesedí, jsou tam jen proto, že tam jsou (nejabsurdnější mi přijde pes – najednou se v rodině, o které čtete celou dobu, objeví kvůli jedné kýčovité scéně někde ve třetině a pak zase zmizí, přitom se příběh motá kolem rodiny i bytu, kde bydlí, ale ten pes tam prostě dál není) a vlastně vůbec nijak nekončí. Absence pointy by se ještě přijmout dala (někdy je příběhy moc nepotřebují), ale tady mi chybí alespoň nějaký závěr, vyvrcholení. Mohl bych jmenovat hned několik subjektivních negativ (až ubíjející a s příběhem nijak nepropojená přemíra horrorových odkazů, hodně věcí je „jako v amerických/béčkových horrorech“ – tohle je až kontrastní se skvěle zapracovaným odkazem s Janis Joplin, nemám rád, když si příběh se mnou jako čtenářem povídá), ale za největší negativum považuji právě tu nesourodost příběhu. Zdlouhavost (proč tolik popisů nespavosti, které stejně k ničemu nevedou, když by staly dva tři výživné, sdružující všechny nejvýraznější projevy?). Nekonzistentnost (některé scény spolu, dokonce ani se zápletkou, nemají vůbec nic společného a nijak si navzájem nepomáhají). Možná to někomu, kdo má s nespavostí a spánkovou paralýzou větší zkušenosti, než já, něco dá, ale mě tohle nemělo čím zaujmout a přišlo mi to jako mlácení prázdné slámy. PR vějičku na zadní straně obálky raději nechám bez komentáře. Tohle je skoro pět let stará kniha (kdo ví, jak starší, než se dostala k vydání), jestli mi dala něco pozitivního, tak vědomí, že se Votruba od té doby vypsal. 1,5*