Italské příběhy přehled

08.09.2021

Nevím, z jakého hlediska hodnotit: jako beletrii, historiografii, nebo překlad písemností z renesanční Itálie? Tím vším kniha zčásti je. Za dva poslední aspekty si Stendhal nepochybně zaslouží pochvalu, nicméně pak hodnotu textu jakožto pramene samozřejmě oslabují autorovy tvůrčí zásahy. Myslím, že měl buď psát beletrii, nebo převyprávět staré kroniky; buď nalévat víno, nebo vodu; ale ředit jedno druhým nebyl šťastný nápad.

Věc ještě komplikuje, že se míra jeho fabulace v jednotlivých novelách liší. „Abatyše kláštera v Castru“, zdá se, vychází jen velice volně ze soudních akt. Většinu příběhu — včetně příšerné milostné zápletky s Juliem, která je jeho těžištěm — si zřejmě Stendhal vymyslel. Alespoň zdroje, které jsem našla, o žádném Juliovi nemluví; zato Elena a biskup Cittadini jsou skutečné osoby, které stanuly před soudem za provinění popsané v knize. (Hledala jsem to proto, že Stendhal, který sám sebe dojal svým romantickým melodramatem, úplně zapomněl čtenáře informovat, jak to dopadlo s biskupem. A ten byl přitom mojí oblíbenou postavou a jako jediného mně ho bylo opravdu líto.)

Což vrhá nelichotivé světlo na Stendhala-umělce: části, které si vymyslel, nedosahují úrovně těch, které si vypůjčil z pramenů. Proto pokládám za suverénně nejlepší novelu historicky zhruba věrné „Cencie“. Od nich jsem se vůbec nemohla odtrhnout, a to se mi už dlouho nestalo. Když hodnotím soubor těchto tří novel jako celek, přijdou mi poněkud na hraně bulváru a soudniček (vraždy, mučení, únosy a romance). Na druhou stranu Stendhal hojně používá autocenzuru obzvlášť brutálních pasáží, což působí dráždivě jako každá cenzura (co kdyby v té vynechané pasáži bylo něco zajímavého?). Můj dojem výrazně nezlepšují ani filosofické úvahy v úvodu každé z novel — byť ta o Francesku Cencimu jako o osobě revoltující proti svědomí falešnému i pravému je docela zajímavá.

Zařazuji si Stendhala jako romantika (ne jako realistu, ať si literární kritika tvrdí, co chce): jeho lupiči, buřiči, amorální vyvrženci a silné ženy jsou prostě ryzí romantismus. Jazyk úmyslně zvolil co nejprostší, čímž sice umožňuje velice plynulou četbu, ale zato neokouzlí krásou. Takže nakonec asi 3,5*, z nichž 2* jsou za „Cencie“, 1* za to, že Stendhal zachránil před zánikem a zapomněním renesanční dokumenty, a *0,5 za popis charakteru tří různých papežů (Řehoře XIII., Sixta V. a Klementa VIII.).