Klára a Slunce přehled

25.03.2025

Britský autor japonského původu i jména velmi kvalifikovaně čerpá ve své tvorbě jak z britských, tak japonských reálií. Dokládá to jeho zřetelně rozdílné vnímání britské a japonské historie, kultury i mentality, jakkoliv Japonsko opustil snad už v 5 letech. Po ryze britském, skvělém románu Soumrak dne jsem si s nemalým překvapením přečetla jeho román ze světa robotické, dystopické budoucnosti, který odráží jak velký zájem Japonců o nové technologie, tak jejich tradiční duševní a umělecké, snové prožívání reality.

Dystopický rozměr románu spočívá v literární realizaci odvěkého strachu společnosti z nahrazování lidské pracovní i společenské síly roboty, tady ale odmocněný samotnou povahou ústřední robotické postavy Kláry. Její přístup ke své paní odráží více pochopení, emocí, lásky a sebeobětování, než nabízí představa umělé inteligence, a která se jinak očekává právě od lidského druhu. Bude zajímavé sledovat, co všechno se lze "naučit". Autor dále pracuje s aspektem sociálním, resp. třídním, a do románu překvapivě zahrne i environmentální rozměr. To vše ve zmíněném snovém oparu, kterým prostupuje záře životodárného slunce, evokujícího až náboženské vytržení. Není to přece jenom člověk, kdo ke svému životu potřebuje slunce.

Androidní společnost jistě není věcí minulosti a Ishiguro z mého pohledu přispěl docela zajímavým pohledem na prorůstání lidského organismu a umělé inteligence a na vzájemné soužití. Jen těch vektorů je tam z mého pohledu moc, protože příliš tříští ústřední téma díla, stejně jako další otázku ne/smrtelnosti lidského druhu. Agitka v podobě klasických sociálních, třídních a environmentálních rozporů mi do futuristického konceptu příliš nezapadla, jinak jsem se ráda ponořila do hlubin japonské melancholie.

14.03.2025

Zpracováním velmi podobné jako Neopouštěj mě, tudíž i mé pocity jsou podobné. Mé hodnocení v průběhu čtení, tak i po dočtení různě oscilovalo od: geniálně vymyšlené umělecké dílo, až po: nuda a promrhaný potenciál. Pod povrchem příběhu je nastíněno hned několik zajímavých otázek, které jsou vzhledem ke stále rychlejšímu rozvoji umělé inteligence čím dál aktuálnější. Nečekejte ale, že jak ty samotné otázky, tak nějaké odpovědi dostanete na stříbrném podnose. Tohle by mohla být skvělá kniha do nějaké knižního klubu, protože diskuze, kterou má potenciál vyvolat, může být mnohem zajímavější než kniha samotná. Sama mám po dočtení pocit, že bych to potřebovala probrat s někým, kdo by mi pomohl to lépe pochopit.

Přestože nepopírám zajímavý a umělecky přínosný styl Ishigurova psaní, které se navíc i velmi dobře a lehce čte, není to zrovna čtení pro zábavu. Velká část knihy je opět vyprávění o obyčejných až nudných zážitcích a prožitcích a byť je to hezky napsané, tak to zajímavé stojí jakoby v pozadí. A co mi vyloženě vadilo byl ten "nadpřirozený" zásah, který ke konci dramaticky změnil děj a umožnil autorovi příběh jednoduše a rychle ukončit. Dodatečně, když nad tím přemýšlím, chápu, že to nemuselo být ve skutečnosti tak, jak je nám předkládáno pohledem nespolehlivé vypravěčky, že to mohla být jen shoda okolností, ale přesto to ukončení bylo takové divné. Nicméně na druhou stranu si cením toho, že to neskončilo jako řecká tragédie.

Pokud hledáte knihu, která dává spoustu otázek, ale prakticky žádné odpovědi, tak tohle bude rozhodně skvělá volba. A vzhledem k tomu, že se nemůžu rozhodnout, zda mám knihu hodnotit 2 nebo 4 hvězdičkami, tak dávám kompromisně 3