Excalibur přehled

19.08.2024

„ … Excalibur … Natáhl jsem paži dozadu. Na meči lpěla krev, ale přesto se zdálo, že jeho čepel září. Merlin mi kdysi říkal, že meč Rhydderchův se nakonec promění v plamen, a snad se to stalo právě teď, nebo mi zrak jen šálily slzy. A já jsem mrštil Excaliburem k hlubině průlivu, … Excalibur vylétl vysokým obloukem a otáčel se ve večerním vzduchu. Nikdy nebyl na světě krásnější meč. Merlin se zapřísahal, že ho vykoval Gofannon v kovárně na Onom světě. Byl to Meč Rhydderchův a Poklad Bretoňska. Byl to Artušův meč a dar druidův a teď se otáčel proti tmavnoucí obloze a jeho ostří zářilo modrým ohněm pod hvězdami, které se třpytily čím dál jasněji. Na jeden úder srdce se zdálo, že visí na nebesích, zářící sloupec modrého plamene, a potom dopadl dolů. Dopadl přímo doprostřed průlivu … a zmizel.“

Meč odhozený vší silou, který se možná ve vzduchu několikrát obrátí, než dosáhne vrcholku své dráhy a …. . Kdo by neznal jméno tohoto legendárního meče a jméno jeho nositele. Bernard Cornwell odvyprávěl příběh Artuše, velkého vojevůdce, vládce a ochránce Bretoňska, a to prostřednictvím jeho přítele a válečníka, srdcem Bretoňce a původem Sasa. Vrátil nás do doby na sklonku pátého století po Kr., kdy se území Bretoňska zmenšovalo pod tlakem germánských kmenů; Frankové ohrožovali bretoňská království na kontinentu, Sasové a Anglové usilovali o zabrání území bretoňských království na ostrově nám dnes známém jako Británie (popřípadě Anglie). Českému čtenáři dá patrně trochu práce zeměpisně se zorientovat v jednotlivých bretoňských královstvích, dobových místních názvech – takže díky za rejstřík názvů a za mapu. Osoby postupně se zapojující do děje budou známé každému, kdo již četl (nebo viděl) nějaký artušovský příběh: Merlin, Morgana, Guinevera, Galahad, Lancelot, Mordred - pozor budou mu známé dle jména, nikoli dle činů a charakteru. Kdo bude čekat mocná kouzla, magické předměty, vznešené rytířské činy, mohutná vojska pod praporci, porady v rozlehlých hradních síních … bude mu drsně připomenuto, že se ocitl v době po pádu Západořímské říše, navíc v zemi, odkud se Řím již dávno stáhl a stavby právní i ty kamenné se pomalu bortí (to je vůbec silný motiv u Cornwella – temnota zachvacující svět po pádu Římského impéria a nesetkáme se s ním jen v této knižní sérii).
„ Galahad nemohl spát. Ohýnek se třepotal nízko při zemi, zatímco nad námi jasně zářili hvězdy. „- Kdysi byl na zemi.“- Řekl. „- Kdože tu byl? “- Zeptal jsem se.„- Ráj. …. Myslím na to, že když Bůh stvořil člověka, dal mu k životu ráj, a připadá mi, že od té doby kousek po kousku ztrácíme. Temnoty útočí. … Jen na to pomysli, řekl, že ani ne před sto lety žila tahle země v míru. Muži stavěli veliké domy. Neumíme už stavět tak, jak dovedli oni. … Římané postavili celá měst, tak rozlehlá, že by ti trvalo celé dopoledne, než bys přešel z jednoho konce města na druhý, a tvé kroky by přitom dopadali na hladký , opracovaný kámen. A byl bys mohl jít celé týdny a pořád bys byl v římské zemi, podřízené římským zákonům a mluvícím římským jazykem. A podívej se na to teď - jen temnota. Rozmáhá se. Tma prorůstá do Armoriky. Padne Benoic, po Benoicu Broceliande a po Broceliande Bretoňsko. Už žádné zákony, žádné knihy, žádná hudba, žádná spravedlnost, jen bědní, mizerní muži kolem čadících ohňů, zvažující, koho zabijí zítra.“- „- Ne, dokud bude žít Artuš,“- řekl jsem sveřepě. „- Jeden muž proti temnu? “- Zeptal se Galahad pochybovačně. „- Nebyl tvůj Kristus také jedním mužem proti temnu ? “- Zeptal jsem se. „- Kristus,“- řekl nakonec, „- byl naše poslední naděje. Řekl nám, abychom se navzájem milovali, jeden druhému činili dobré, dávali almužny chudým, jídlo hladovým, odívali nahé. Takže ho zabili. Myslím, že Kristus věděl, co nastává, a právě proto nám slíbil, že jednou s ním budeme v ráji, budeme-li žít tak, jak žil on. Ne na zemi, ale v ráji. Tam někde “- ukázal ke hvězdám, „- protože věděl, že se zemí je konec. Žijeme v posledních dnech. Dokonce tvoji bohové nás opustili. Tvoji bohové jsou mrtví. “- “

Je to svět, kdy již vojsko čítající na dvě stovky kopiníků může být pádným argumentem. Vojáci jsou stateční a většinou pověrčivý (i křesťané) a špinaví (veš sem, veš tam). Pohanští čarodějové rádi zahánějí zlo močí, pliváním, proklínáním, úspěch přivolávají tancem, obětmi a ještě více než vojáci si libují ve špíně. Ne že by si měli, co do čistoty, co vyčítat s kněžími a mnichy nového křesťanského náboženství. Snad jedině druidi (a bardi) jsou čistší, a někteří z nich se ve svém vědění dostali daleko – jestli ale jejich vědění bude stačit na záchranu Bretoňska – i o tom je tento příběh. Je to tedy i příběh o Bozích, o jejich příchodech a odchodech.
Pohanské představy Onoho světa v bretoňském podání nejsou nepůvabné. Samhain, Beltaine. Válečnicí, přecházející po mostě mečů, duše odívající se na Onom světě do nových těl, setkání s milovanými, s přáteli. Především je to příběh o lidech. O lidské pošetilosti – navzdory saské hrozbě se jednotlivá bretoňská království dále rvou mezi sebou. O věčné lidské nespokojenosti, se kterou se setká asi každý vladař – i kdyby obnovil na zemi zlatý věk, stejně se vděku nedočká. O lidském fanatismu, náboženské nesnášenlivosti – a ta není vlastní jen vyznavačům nového ukřižovaného Boha. Ale je to příběh i o přátelství, věrnosti a o té „zatracené“, vše komplikující lásce. Válečné střety střídají období klidu a míru, ve kterých se, bohužel, díky výše zmíněným lidským nedokonalostem, pozvolna vzmáhají sváry a důvody k dalším bojům – a vždy se u každého znovu doufá, že tento boj bude konečně tím bojem posledním, rozhodujícím. Meč dosáhl vrcholu své dráhy a pomalu padá k vodní hladině, která se nad ním navěky uzavře. Je to dobrý příběh.

22.07.2024

Úžasná kniha, úžasná série, úžasný autor a v neposlední řadě úžasný překladatel. Líbilo by se mi to vidět jednou na plátně. To by byl Artuš, který by stál skutečně za zfilmování. Ukazuje totiž příběh napínavý, promyšlený a i uvěřitelný. Líčí Artuše a jeho rytíře jako bytosti, které si zamilujete a které tu skutečně mohli být. Nejvíc se mi však líbil nádech fantasy, který nebyl ničím přehnaným a dal by se přirovnat ke koření, které udržovalo tajemný nádech tohoto skvělého historického díla. Dílo také nebylo nějak natahované a příběh jste spíš žili, než četli. Výborné vyobrazení boje pohanství a křesťanství je už jen třešničkou na dortu.