Modlitba za Owena Meanyho přehled

předevčírem

Modlitba za Owena Meanyho se řadí mezi knihy, které si zaslouží označení: pro náročného čtenáře. O čem tato kniha vlastně je? O hledání víry? O tom, že pro každého má Bůh přichystaný předem jasně definovaný osud? A co nevěřící? Pro ty nemá přichystaného nic? Mně se kniha líbila strašně moc, až do samotného závěru, kdy to všechno do sebe tak krásně zapadne, až to přestane dávat smysl. On by opravdu někdo věřil vnuknutí, že má celý život nacvičovat jednu sportovní disciplínu? Navíc tak zvláštní, až divnou? O tom nás chtěl autor přesvědčit? Zachránit pár dětí to měla být ta celoživotní pouť? Mě ten závěr strašně zklamal. I přes toto zklamání, ovšem knihu řadím mezi ty na které se hned tak nezapomíná. Audiokniha se povedla a načetl ji pan David Novotný.

25.12.2024

Na román mám dva pohledy.
První je ten čistě čtenářský, kde, musím přiznat, kniha občas ztrácela na příběhovém spádu. Na druhou stranu bych rozhodně na místě autora neproškrtával, protože popisné a uváhové pasáže měly svoji kvalitu. Takové čtení však není pro každého a zároveň na to musí mít člověk náladu a klid.
Druhý pohled a postřeh, který bych rád zmínil, je, jak neuvěřitelné množství rovin byl schopen spisovatel v textu rozvinout. Zaprvé bych vypíchnul postavu homodiegetického vypravěče, který se postupně v průběhu děje formuje a mění, zároveň však neztrácí své neduhy, takže představuje opravdu reálný obraz člověka. Postavy vůbec jsou Irvingovou specialitou. Čtenářovi je předložen komplexní svět, kde má sebemenší postava svůj smysl.
Dále je celý děj postaven na historických událostech, které jsou nejen dobře popsány, ale také vtipně glosovány postavami babičky a Owena. Pro mě jako Evropana bylo mimořádně zajímavé sledovat velké události americké historie očima (nespokojeného) Američana. Zmínit musím i rafinované vyobrazení církevních konfliktů na regionální úrovni.
To, co mi přišlo ale opravdu originální a zkrátka dobré, byla postava Owena. Přestože Irving neustále pracoval u této postavy s podobnými rysy a myšlenkou, tak to zkrátka fungovalo. To není samozřejmé. Například ve Spolčení hlupců mě hlavní postava zkrátka přestala bavit (přestože byla také specifická) a knihu jsem nedočetl. Irvingovi se v tomto případě povedlo navíc představit propracovaný vztah mezi Owenem a vypravěčem.
Irvingův román celkově hodnotím velmi kladně, i když přeci jen pro mě srdcovkou zůstává Garp.