Nekonečný příběh přehled

04.01.2025

PS: Závěrem si neodpustím malou osobní doušku; kdybych za nutný/žádoucí důsledek meditace vhledu, jíž praktikuji, považoval "vyhasnutí", tak se mě kapitolka "Hvězdný kláštěr" (jež se k takto pomýleně - a nejspíš jen teoreticky - uchopené praxi zjevně odkazuje) ne/dotkne. Meditací získaný nad(v)hled sice umožňuje připouštět si k tělu - aniž bych k tomu lnul, či se odtahoval - v podstatě cokoli...což však ani omylem neznamená necítit, ale spíš cítit čistě, bez přívlastků. Právě odplavením šumu lze krásně vidět "co jo, a co ne".

03.01.2025

INTERPRETAČNÍ SPOILERY
Coby mrněti, ohromenému filmovou adaptací (jež po hříchu zpracováná jen první část děje) mi motiv souzvuku "fantazie" a skutečnosti přišel zcela druhotný. A on je prvořadý. Nekonečný příběh je příběhem Rovnováhy. Reality a snění (nebo lépe Touhy...a ještě něčeho jiného, jak si později ukážeme) úniku a odvahy, radosti i smutku, něčeho a ničeho. Obé je bez druhého absencí významu. Slovníkem levých sloupců. Až zrcadlící rým tká melodii...Přej si a sni, ale nepouštěj uzdu a nohy nech v třmenech. Neutíkej, nezavírej oči před vnější, ni vnitřní "realitou", jdi jim vstříc a najdi cestu, jež nebude co jen pohádkou, ale kompromisně žitým Příběhem, co neklopí jen pohled v hvězdy...či v zablácený sníh, ale čerpá z obého.

Po dočtení na mě padla nefalšovaná lítost, že tohle dobrodružství končí. Ne však na dlouho. Ende totiž vpravdě pouze načal historii, jež je pouhým preludiem, otevřenou výzvou k "dopsání" příběhů vlastních (myslím, že v transcendentním vztahu čtenář-text, lze spatřovat jeden ze dvou hlavních důvodů volby motivu Nekonečna v názvu) v nichž jde o to, zda a nakolik se vydáme po cestě vlastní, nebo nám cizí, vnucené/vemluvené.

Z dospěláckých pohádek (Malý princ, Alchymista) mnou tahle zarezonovala nejvíc. Je až k nevíře, jak zvučně tahle symfonie brnká snad na všechny lidské struny. Na její podmanivosti mi sice po jistý čas ubíral fakt, že se Ende ve svých metaforách s nejasně definovanými pojmy (hlavně v první části knihy) trochu zamotává; o čemž, řekl bych, sám věděl. Vždyť proč by jinak cítil potřebu lepit k jednomu z hlavních motivů oné první části (v níž proti sobě staví Fantázii a realitu, potažmo ratio, a kde "pošlapávání Fantázie vede nějakým záhadným způsobem ke lži, potažmo snadné manipulovatelnosti v realitě") pojistku v podobě tvrzení, že ti nejnebezpečnější lháři hlásají neexistenci světa Fantázie. Není tomu spíš naopak? Jako jasně, lze namítat, že jsme symbolické bytosti neschopné překročit zkušenost subjektivního zakoušení (naše subjektivita de facto opravdu JE tím nejreálnějším co máme!) jenomže faktem současně je, že právě fantazie bez korektivu rozumu a vnější "reality" (tedy toho, na čem se shodnem dík "intersubjektivní triangulaci") plodí ty nejzhoubnější bludy. Mimo mísu mi v téhle souvislosti přišlo i podobenství "třetí brány", kterou lze projít jen když člověk nic nechce...aby se pak konečně mohl ptát na to, co "chce"; proč Ende něco tak "off topic" směšuje s fantazií/představivostí?

Nebo se v něčem zásadním pletu? Jistě a má s tím co dočinění již zmíněná pojmová nejasnost. Říší Fantázie se totiž v první řadě nemíní svět fantazie/představivosti, nýbrž Touhy, z níž fantazie (mimo jiné) až následně vyvěrá! Ve světle Fantázie coby Touhy (vs. "prudérní", logikou a všemožnými pravidly spoutané "šedi" ratia a reality) náhle výše zmíněné rozpory začínají dávat smysl; když budu Touhu zašlapávat/popírat její existenci, nevyhnutelně nastoupím cestu lži, v níž se sám sobě odcizím, rozejdu se s hlasem svého nitra (z jehož potlačené složky se tyto Touhy tak jako tak oklikou manifestují, ovšem jako oBludy) a takto zbaven vnitřní střelky se stanu snáze manipulovatelnou obětí klamů a lží. Ovšem pozor, není touha jako Touha. Když nejsem schopen umlčet dav, často z vnějšku vnucených, či vnitřně povrchních, chtění, nemohu zaslechnout hlas skutečné Touhy nacházející se za "třetí bránou"...Této interpretaci říše Fantázie coby Touhy jednoznačně nahrává i druhá část knihy.

V ní se hrdina, s nímž se již čtenář ztotožnil, stává tím, čím vždy tajně toužil být (opravdu?)...a setkává se s vlastní, ničím nekrocenou "pudovostí", čímž vede k obdobné konfrontaci i svého čtenáře. Tato je zosobněna v až palčivě bolestivém leitmotivu, kdy se celá Fantázie odhaluje coby jeviště sebestřednosti, v němž jsme sami sobě hlavními hvězdami; trapně hořké zrcadlo...jež k nám ale patří a z jehož zřídla pramení hybné, a v důsledku i tvůrčí, síly. Je to právě tahle druhá, značně jungiánská, objektivně vzato nudnější (jakou prázdnotou čpí "na povel" splněné touhy!) a z pochopitelných důvodů i zraňující část příběhu, jež mu dává celistvost. Zde je asi na místě demaskovat nejzákladnější skutkovou podstatu Touhy. Je jí láska. Ta však, aby nezkysla a nestala se sama sobě žalářem i žalářníkem, musí překročit prvotní objekt svého zájmu, totiž já, a vydat jej všanc Vně. Teprv tím se kruh uzavírá. V první půli se učíme rozeznávat existenci (sebe)lásky a v druhé jí zpytujeme do hloubky (tak, abychom se mohli v souladu s ní vůbec pokusit žít skutečně naplněný, osobní příběh) čímž poznáváme, jak se nestat jejími žárlivými strážci/otroky. Snad právě tuto Rovnovážnost hledání zdravé lásky symbolizují do sebe zakousnutí hadi Aurinu. V ní je konečně obsažen i druhý z hlavních aspektů Nekonečna v titulu; dítě potřebuje cítit vnější lásku, aby mohlo mít rádo samo sebe a později mohlo tento dar smysluplně sdílet ve vztazích; přátelských, partnerských...a rodičovských. Koneckonců, "co jiného je mít radost, než mít rád?"

A no jó, vím. Tedy na odlehčenou; nejnezdolnějším bytím, ba primordiálním božstvem Fantázie jsou nade vší pochybnost Dvoupoustevníci - archetypální lišejník Báby s Dědkem - žijící z neutuchající vášně vzájemného sporu. Jsem bytostně přesvědčen, že i kdyby nicota kolem nich vše sežrala, nic by na ni nedbali, oni už by si něco našli;-)

Po dočtení Eganovy Diaspory jsem se bál, že mi jakýkoli následnující román bude zákonitě připadat banální. Mýlil jsem se...a rád.

5 medovníkově hutných *****