O živém Bohu přehled

09.06.2019

„Myšlenky, kterými uvažujeme o pravdách víry, nejsou hotové jako ražené mince, které jsou, jaké jsou, jen připraveny k použití. Jsou živé. A žít, znamená růst. Zvěst o skutečnostech viry přichází do duše jako živá setba – ať už slovem rodičů, slovem učitele nebo církve. Tato zvěst pak žije v bytosti toho, kdo ji slyší. Raší a roste.“

Přijmout pozvání do myšlenkového světa Romana Guardiniho je velká radost. Nejde jen o jeho nesporně hlubokou znalost témat a schopnost precizního popisu. Jde také o způsob, jakým ke mně otec Guardini hovoří – cítím totiž, že jsem to opravdu já, ke komu mluví. Získávám pocit, že s ním vstupuji do vztahu, že nejsem na přednášce předního teologa, ale že vedeme dialog, že se se mnou vzdělaný a života znalý starší přítel dělí o své zkušenosti.

Otec Guardini není dogmatik, neválcuje nás svojí představou pravdy. Naopak, do svých myšlenkových konceptů začleňuje i poctivě zamýšlené protiargumenty. Navíc nemám pocit, že Guardini předkládá opoziční postoje proto, aby je smetl z cesty, ale aby je zakomponoval do přesnějšího obrazu. Doslova říká: „Takové námitky bychom měli brát vážně, dokonce velmi vážně. Poctivá negace je cennější než všechno vciťování se do něčeho, co člověk nemá.“ Někdy to bylo až úsměvné, četl jsem si Guardiniho argumenty a přes obecný souhlas si říkal „no jo, ale...“, abych se hned v dalším odstavci dočetl něco jako „Dalo by se namítnout...“ a mé otázky byly zodpovězeny. To bylo skvělé. Necítil jsem se tím pádem jako čtenář teologického elaborátu, ale jako součást nesmírně zajímavého hledání. Hledání živého Boha.

Významnou součástí mého duchovního zážitku a příčinou nadšení je i jazyk, kterým Guardini píše. Je z něj cítit zaujetí pro téma, vášeň, osobní angažovanost. Snad to příliš nepřeženu, když napíšu, že některé pasáže jsou tak krásné, že se dají číst jako báseň v próze.
Posuďte sami: „Útěcha nastává tam, kde byl někdo zraněn, avšak někdo, kdo ho miluje, v něm znovu probouzí skrytou životní sílu, aby proudíc z nitra hojivě promývala ránu...
Útěcha nastává tam, kde někdo vyprahl, avšak někdo, kdo ho miluje, dovede otevřít stavidla proudu vnitřního života, takže se všechno svlaží...
Útěcha nastává tam, kde bylo někomu odňato něco vzácného, bylo mu zničeno dílo a byl zbaven všech nadějí, avšak někdo, kdo ho miluje, se spojí s tím, co zůstává hlouběji než majetek i dílo, s vůlí k činu, a probudí ji k nové tvorbě. Když se spojí s tím, co je nejhlouběji v nitru, co je mimo všechny proměny a ztráty: se silou srdce, které tíhne k věčnosti; a srdce uznává, že všechno ztracené je v čase ztraceno, ale získává znovu z nadčasové věrnosti Bohu...
Útěcha nastává tam, kde má někdo srdce poskvrněné, avšak někdo, kdo ho miluje, se umí dotknout toho, co je čisté a žije hluboko pod vinou, a odtamtud se znovu probouzí naděje, že je možno překonat všechnu ošklivost...
Útěcha nastává, když ten, kdo miluje, umí obměkčit všechno ztvrdlé a dát všemu strnulému roztát pod svým hřejivým dotykem, když umí nalézt pro mysl, která se dostala na scestí, správný směr...“