Prašivý pes přehled

19.04.2022

DeLilla mám rád, předchozí dvě knihy od něho pro mě byly velkým myšlenkovým i estetickým zážitkem (Cosmopolis, Bod Omega), jenže právě zmiňované knihy dělí od Prašivého psa téměř čtvrt století. Prašivý pes vznikl na sklonku 70. let během čtyř měsíců, a pokud bylo DeLillovým cílem napsat paranoidní thriller, který ve čtenáři vyvolá pocity dezorientace, nepochopení a postmoderní útržkovitosti, tak to se mu povedlo, ale číst se to vskutku moc nedá. Postavy ploché, dialogy pořád ve stejném schématu, děj natolik rozčleněn do krátkých dialogových epizod, že o nějaké dějové výstavbě sotva lze mluvit, ironický podtón v dialozích používán pořád dokola, až to působilo vyloženě otravně a nevtipně. Musím říct, že jsem k tomuto DeLillově románu takto krutý právě proto, že vím, jaké romány je schopný napsat, a proto jsem k Prašivému psu silně kritický. Tento román působí jako stylistické cvičení začínajícího autora, což možná nakonec bylo, nebo jako plán na šílený béčkový hollywoodský snímek, ale se skutečnou literaturou to má společného asi tolik jako české rizoto k tomu italskému.
Anebo si možná moji recenzi přeberte tak, že jsem četl knihu ve špatný čas, a možná by mi jindy sedla více. Možná jsem jenom nepochopil, o čem tak kniha vlastně byla. Možná mi jenom nedošla DeLillova intence, umělecký záměr. Ale něco vím určitě, že u dobré knihy se bavím, ať ji čtu kdykoliv a za jakékoliv situace. Dobrá kniha mě i tak dokáže upoutat, zaujmout a mám z jejího čtení nefalšované "snobské" estetické a literární potěšení. Prašivý pes tohle ale nedokázal.

14.11.2020

Je mnohem těžší, nudné, banálně ubíjející a až nesnesitelné, vidět svět takový, jaký je. Tedy svět, který je chaotický, nahodilý, plný hlouposti a násilí, bez jasného, konkrétního směru, vize, smyslu… Ještě že tu jsou DeLilo, Pynchon a další mistři postmoderny, kteří tu šeď a fádnost naší existence dokáží obohatit, prozářit jasným světlem paranoidních vizí, komplikovaných konspirací, děsivých halucinací a psychopatických mužů (a žen), kteří potají řídí osudy celého světa. Jde o autory, kteří s nebývalým vhledem diagnostikují současnou společnost, jakožto společnost úzkosti, vyhoření, únavy a předkládají nám ji v celé své zvrácené kráse… Asi nejlepší DeLilo, kterého jsem zatím četl.