Sabbathovo divadlo přehled

16.02.2021

Tak předně: Roth psal tenhle román po šedesátce (Sabbathovi je 65). A zrovna se rozváděl se svou manželkou, dlouholetou přítelkyní anglickou herečkou Claire Bloomovou. Ta pak napsala a vydala nelichotivou knihu Leaving a Doll´s House - to bolelo! Tak to je jedna stopa zanechaná v Sabbathovu divadlu - jo i ty loutky tam jsou! A samozřejmě i vzpomínky na první ženu, která zemřela při autonehodě.
Jak tohle přebít, když jste stárnoucí chlápek a cítíte, jak vám všechno z života odchází? Sabbath se utíká do sexu, který se však taky odehrává stále víc v jeho hlavě. Nezajímá ho dění ve světě a společnosti, vždyť má svůj svět a musí se vyrovnávat s jeho zborcením! Kašle na společenské normy a na svůj ubohý vzhled, uvnitř je přece stále "geroj". Znechutí vás, ne oplzlým vyjadřováním, ale svým chováním v bytě dávného přítele (neštítí se rabování ani krádeže, kterou si sofistikovaně odůvodní). V knize je dokonce hitparáda spisovatelských sebevrahů: na co asi Roth opravdu myslel, když v životě opětovně osaměl?
Ale najdete tu i opravdové lidské hodnoty: vzpomínky na rodinu, vlastenectví... (za to asi dostal tu literární cenu), vášeň pro herectví, parodii, šaškovství (koneckonců kašpaři bavili i krále, že?), hovory s umírající milenkou jsou autentické a silné (promiňte, moje osobní zkušenost).
Jen si říkáte, jestli ten koktejl všeho je dobře namíchaný, občas se vám stane, že se při čtení propadnete do nicoty, stránky se nabízejí k přeskočení, pak zase čtete se zatajeným dechem...
Chtěl jsem tu zobrazit celého Sabbatha, mám k té knize spoustu poznámek, ale to nechám na vás, milí knihomolové!

27.01.2019

Knihu jsem četla před 11 lety poprvé, nyní znovu. Moc toho ve mně nezanechala, takže jsem víceméně napodruhé už zase příliš nevěděla, do čeho jdu, jen jsem měla nejasný pocit, že se mi to moc nezdálo. Teď po opětovném přečtení mám už znovu JASNÝ pocit, že se mi to nepozdává. Jedna věc je literární hledisko, bez ohledu na zápletku, na příběh, na morální postoje hlavního hrdiny. Druhá věc je potom, při ohlédnutí od formální stránky věci a stylistiky, poselství, které kniha nese. U této knihy mám problém s oběma pohledy. Z hlediska literárního takové nemastné neslané, i když musím připustit, že to odsýpá a čte se to dobře. Z druhého hlediska mám opravdu problém s hlavním hrdinou (potažmo s celým světem, který zde autor vytvořil, protože prostě odmítám věřit, že je to odrazem skutečnosti). I přes nelibost, kterou ve mě hlavní hrdina vyvolává, musím však připustit jednu věc. Něco, co bych naopak ocenila. Sabbath je za mě nechutnost sama - ALE stojí si za tím (nejspíš nemravně doslova). A to je něco, v čem bychom se měli inspirovat všichni. V čem bych se chtěla inspirovat já. Ať už děláme cokoli, dělejme to s chutí. Ať už máme jakékoli názory, stůjme si za nimi, nebojme se toho, vyslovujme je nahlas a nenechme se umlčet cizími předsudky o tom, jak by se to "mělo" dělat.