Sloužím Tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena přehled

09.01.2025

Sice hezky napsané a výborně ozdrojované.
Ale já nejsem zrovna dvakrát nadšený z teologické interpretace Tolkiena.
Že Tajný oheň je Duch svatý, mi přijde zajímavé asi jako že x=y.

Ovšem já vlastně nejsem nadšený vůbec z žádné současné interpretace Tolkiena. Jeho knihy jsou notoricky známé a to hlavní, co je dnes k Tolkienovi aktuálního, jsou katastrofální dopady a vliv filmového zpracování.
Filmy způsobily sice, že se k Tolkienovi publikují knihy, které by jinak nikdo nevydal (viz i datace knih v bibliografii), ale jinak ty filmy jsou jednak v jiném žánru a jednak totálně zdevastovaly fantazii všech, kdo je viděl...

Kniha je rozumná a snad přispěje k lepšímu chápání Tolkiena, ale asi málo vzhledem k obtížnosti a neatraktivitě teologie.

Jinak Tolkien sám se pohyboval na tenkém ledě nejenom v teologii.
Je tam třeba problém práva na nástupnictví, problém nadřazené rasy ap. Kdyby nebyl taková "konzerva", tak by z toho asi nevyšel až tak dobře...

31.12.2024

„V Tolkienově osobní zbožnosti měla příroda a její krása opravdu významné místo. Krása podle jeho přesvědčení oduševňuje hmotu. Je bytostně spjata se smysly vnímatelnou skutečností a zároveň je to kvalita duchovní povahy. Krása je v důležitém smyslu nebeského původu‘ a kdekoli se objeví, svůj nebeský původ prozrazuje a zvěstuje‘. Krása je kvalitou Ráje, a kdo ji spatří, rozpomíná se na Ráj a touží po něm. Tolkien byl podobně jako Hans Urs von Balthasar přesvědčen, že Bůh hovoří k člověku jazykem krásy, protože krása je v důležitém smyslu vlastně odleskem Boží slávy.
Proto Tolkien líčí elfy jako bytosti úžasu. Elfové nejsou na rozdíl od lidí tolik poznamenáni zlem, aby ztratili schopnost vnímat svět kolem sebe s úžasem. Stvoření zvučí nebeskou Hudbou, příroda je prostoupena svatou přítomností nebeského Světla. Úžas je tedy zcela náležitou odpovědí. Ti, kdo žasnou, mají pravdu.“

Jako mnoho dalších ve své generaci, i já byl Tolkienovým mýtickým světem ovlivněn, zejména Pán prstenů pro mě znamenal mnohem víc než jen dobrodružný příběh. Ale detailní znalost postav a zápletek nemám (ani tehdy jsem ji neměl a teď už vůbec), takže jsem přistupoval k téhle studii s trochou obav, jestli se v duchovním průvodci Středozemě a dalších prostor nebudu ztrácet.
Ale nebylo nutné se bát, profesor Hošek naopak varuje před tím, abychom četli Tolkienovi příběhy jako metafory (protože sám Tolkien až na naprosté výjimky zcela konzistentně popíral smysluplnost takového čtení svých příběhů). To se mi moc líbilo: redukovat unikátní dílo Tolkienovi fantazie jen na alegorii nebo zašifrované převyprávění biblických námětů by znamenalo připravit Tolkiena o notnou část jeho kouzla. Recept na správné čtení duchovní pronikání tedy nespočívá ve snaze rozklíčovat, která postava z LOTR nebo Silmarillionu má předobraz v které postavě z Písma nebo která starozákonní či evangelní perikopa se zrcadlí v té či oné zápletce.
Zde se dopustím teologické poznámky: podobné varování dávají biblisté i pro výklad evangelních Ježíšových podobenství: tedy že například v příběhu o milosrdném Samaritánovi není nutné tento rozebrat na jednotlivé aspekty a pak je každý nějak vyložit. Ona je to sice hezká intelektuální kratochvíle, které se věnoval třeba i věhlasný biskup Augustin, ale vposled zde jde pouze o pomník lidské fantazii, ne o službu plnějšímu porozumění Ježíšova poselství. Zkrátka: exegeze (nacházení smyslu v textu) nesmí být eisegeze (vkládání zdánlivého smyslu do textu, který tam ovšem nebyl zamýšlen).

Znamená to tedy, že vliv Tolkienova křesťanství na jeho literární tvorbu je nepatrný? Ne, to ani náhodou. Přesto je to svébytné dílo člověka, který je sice ovlivněn křesťanským viděním světa a svojí zkušeností s katolickou naukou, etikou i liturgií, přesto je odpovědným autorem a pánem svého stvořeného světa (asi nejvýraznější rozpor s křesťanským světonázorem je v pohledu na zlo, které Tolkien vidí jako integrální součást symfonie krásy stvoření). Potvrzuje tím teorii, že Tvůrce (ten jeden, s velkým T) tvoří tvůrce (s malým t) aby proces tvoření stále svobodně pokračoval.
V tomto smyslu se mi zvlášť líbil důraz Pavla Hoška na „tvořivou moc slova“, v té se podobnost Tvůrce a tvůrce silně projevuje. Stejně jako Bůh stvořil svět myšlenkou (vždyť na počátku bylo přece Slovo) i mistr Tolkien skutečně přivádí k životu Ardu a všechno další svojí obrazností. A pak také na hlubokou jistotu, že dobro (které je sebe-darující Láskou) nemůže než vyhrát, že zlo může mít vždy maximálně předposlední slovo.

„Tolkien poctivě věří, že to není náhoda, že pohádky končívají ujištěním, že láska je silnější než smrt. Není to ani neohrabaná pedagogika nevěrohodného happy endu pro děti. Je to projev správného tušení o tom, jak se věci mají, tušení, které do lidských srdcí vložil Ten, který je stvořil.“