Zapomenuté 20. století: Osobnosti, události, ideje přehled

13.09.2022

Další skvělá kniha Tonyho Judta. Zrovna nedávno jsem se zamýšlel nad Havlovou myšlenkou odcizení člověka moderního světa v důsledku všeprostupujících technologií (a to o tom psal v sedmdesátých letech) a její souvislostí s Koestlerovým tématem technologické versus politické vyspělosti člověka a jejich důsledky pro demokracii/totalitarismus a hle - hned jednou z prvních byla recenze na Koestlerův životopis, která mi k zamyšlení dodala kontext. Totéž u Camuse, kdy jsem nedávno dočetl Cizince, nebo Arendtové, jejíž Zprávu o banalitě zla mám také v realtivně čerstvé paměti. Obecně lze asi říci, že pokud jsem od autora, o kterém Judt píše, přečetl aspoň něco, dodalo to eseji úplně jiný rozměr. Na druhou stranu jsem ale nečetl nikdy nic od Sperbera nebo Saida, ale Judtovy eseje mě k jejich čtení nalákaly.

I přes můj chvalozpěv výše byly ale z mého pohledu první dvě části těmi nejméně zajímavými. Překvapilo mě, jak hodně se Judt shodne s Chomskym, ačkoli ani jeden nikde necituje toho druhého (alespoň Judt v této knize a Chomsky v Kdo vládne světu?). Přitom jejich pohledy minimálně na aktivity Izraele v jednadvacátém století a na aktivity Spojených států v Jižní Americe ve druhé polovině dvacátého století k sobě mají hodně blízko. Moc mě bavila esej o pádu Francie v roce 1940, analýza Rumunska a Šestidenní války nebo kubánské krize. Nejvíc se mi ale líbily poslední dvě eseje - "O podivné smrti liberální Ameriky" a "Dobrá společnost: Evropa vs. Amerika". Plus úvod a epilog, které byly oba skvělé.

V epilogu nazvaném "Návrat sociální otázky" se Judt například zamýšlí nad budoucností levice, kterou nevidí úplně růžově. Absence levicové vize, která je - z mého pohledu - stále aktuálním problémem, podle Judta znamená, že být levicový znamená čím dál více protestovat. A pokud někdo stále protestuje, protestuje de facto proti pokroku a tím se stává konzervativním. Do toho ale přichází fenomén dneška, progresivisté, kteří jsou ve značné většině levicového ražení a kteří s jakous takous vizí (ať už více či méně realizovatelnou) přicházejí, nicméně... ve svém okolí jsem dělal průzkum, jak si kdo představuje levicového voliče. Všechny odpovědi byly zhruba následující: zaměstnanec, spíše nižší vzdělání, spíše starší, nižší příjmy, zájem o ingerence státu, který by měl být více patriarchální, zaměstnaní většinou v dělnických profesích. Asi ano, to je jedna skupina levicových voličů, pak se tu ale objevuje druhá - mladí lidé, spíše s vyšším vzděláním nebo studující, kteří mají k dělnickým profesím sakra daleko, nepracují (protože studují) a pokud pracují, mají většinou vyšší příjmy. Jejich hlavním zájmem se pomalu ale jistě stává ekologie, udržitelnost, genderová rovnoprávnost a tak dále. Jediné, co mají tyhle dvě skupiny společné, je zájem o regulace státu, i když každá z těchto skupin by si je představovala jinak: konzervativní levičáci tak, aby nezanikala jejich pracovní místa (v průmyslu) bez ohledu na udržitelnost veřejných financí nebo životní prostředí, progresivní levičáci tak, aby byly zakázány veškeré činnosti, které způsobují (nadměrné) vypouštění emisí i za cenu toho, že životní úroveň bude nižší. Jinak mají prakticky úplně protichůdné zájmy, protože naplňování zájmů progresivistů bude v přímém rozporu se zájmy konzervativců. No, a teď aby levice nepocházela na úbytě, když její elektorát tvoří dvě skupiny, jejichž cíle jsou zcela antagonické. Dodávám, že nechci ve vymezení ani jedné z voličských skupin paušalizovat, i když pro účely tohoto uvažování do jisté míry generalizovat musím.

Citovat by si zasloužilo spoustu pasáží, vyberu ale jednu, která může být mementem pro dnešní dobu, na kterou skvěle sedí Villonovo "Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.":

"Proč jsme si tak jistí tím, že doba extrémní pravice - nebo koneckonců extrémní levice - je nadobro za námi? Poválečné sociální reformy byly v Evropě zavedeny z velké části jako bariéra před návratem zoufalství a nespokojenosti, z nichž, jak se soudilo, podobné extrémní volby vycházejí. Částečný rozpad těchto sociálních reforem, ať k němu dochází z jakéhokoli důvodu, není bez rizika. Jak dobře věděli velcí reformátoři z 19. století, sociální otázka prostě nezmizí, když ji budeme ignorovat. Místo toho se vydá hledat radikálnější odpovědi."

30.04.2022

První polovina knihy mě příliš nenadchla. Dle názvu jsem očekával analýzu historických událostí dvacátého století. Místo toho jsem četl eseje o osobnostech, které buď vůbec neznám, nebo znám jen velmi málo. Druhá půlka byla o něco lepší, přesto se nejednalo o snadné čtení. Nicméně díky monumentálnímu dílu Poválečná Evropa budu už navždy Tonyho Judta obdivovat.