Bez šance

recenze

Jedním ze základních znaků živé hmoty je schopnost reprodukce. Pro někoho představuje rodičovství smysl života. Aby taky ne. Bez dětí by pro lidstvo neexistovala žádná budoucnost. Co ale dělat s takovými jedinci, kteří po nějaké době neodpovídají našim představám? Autor knihy Bez šance vymyslel zajímavé řešení. Pojďte se podívat.

Příběh nás zavádí do Ameriky v nedaleké budoucnosti. Vše zde funguje tak, jak to známe i dnes – až na pár drobných detailů. Po občanské válce se lidé usnesli, že namísto raných potratů udělají menší inovaci. Nechají dítě dožít třinácti let, a když před jeho osmnáctinami shledají, že je příliš problémové nebo se jim nehodí, nechají ho „potratit“ zpětně – rozpojit. Pod pojmem rozpojit si ale nepředstavujte zabít, i když by to tomu odpovídalo. Děsivým faktem je, že vědci vymysleli novou techniku, jak člověka rozřezat na kousíčky a uchovat ho přitom naživu. Díky tomu mohou probíhat transplantace úplně všeho. A tak kusy nevyhovujících dospívajících krouží po světě a slouží jako náhradní orgány těm, kteří je zrovna potřebují.

Mezi nechtěnými se brzy ocitne i jedna z hlavních postav našeho příběhu. Connor patří mezi výbušné a špatně se ovládající jedince. Když se jednoho dne náhodou dozví, že jeho rodiče podepsali příkaz k rozpojení, rozhodne se uprchnout. Cestou se spolčí s Risou, dívkou ze státního domova (aneb když stát „nemůže“ dál platit) a s desátkem Levem. (Někteří věřící jsou fakt fanatici… no považte, dobrovolně obětovat své desáté dítě?!)

Tři děti se musejí neustále skrývat a na svých cestách zažívají nejrůznější příhody. Budete svědky toho, jak se Connor ujme odloženého novorozeněte, uvidíte umělkyni s ošetřovatelskými ambicemi a zažijete zajímavou proměnu nábožensky zfanatizovaného třináctiletého kluka. Neunikne vám ani morální rozpor rozličných lidí a setkáte se i s pocity takových, jejichž těla už nesou živé části někoho dalšího. Co ale naši tři hlavní hrdinové? Dočkají se svých osmnáctin a uniknou tak strašlivému osudu?

„Jestli mě rozpojí,“ řekne, „chci, aby moje oči dostal fotograf – takový, který fotí supermodelky. To bych těm očím přál, aby viděly.“
„Moje rty dostane rocková hvězda,“ přidá se Connor.
„Tyhle nohy určitě pojedou na olympiádu.“
„Moje uši pro dirigenta orchestru.“
„Můj žaludek kulinářskému kritikovi.“
„Můj biceps kulturistovi.“
„Svoje dutiny bych teda nikomu nepřál.“
A v okamžiku, kdy letadlo dosedne, se všichni smějí.

Kniha je napsána tak, aby si ji čtenář užil. Téměř s každou kapitolou se střídají vypravěči, čímž autor poskytuje vskutku široký záběr. Text je srozumitelný a dobře čitelný a stránky vám pod rukama doslova letí. Aby taky ne. Na tří set stránkový titul připadá rovných šedesát devět kapitol! To četbu spolu se slušnou dávkou gradace podstatně zrychlí.

Ačkoliv je knižní trh doslova zahlcený podobnými dystopiemi, stejně mě dokáže pokaždé překvapit, co nového dokážou autoři vymyslet. Tato kniha mi ze začátku působila dost rozporuplné pocity. Bylo pro mě hodně těžké jí uvěřit – takový ten dojem, kdy si říkáte, že je to přeci hrozná hloupost (něco podobného už jsem zažila u série Čistý od J. Baggott). Když jsem ale pronikla hlouběji do děje, myšlenky na hlouposti zmizely. A poslední třetinou knihy si pan spisovatel napravil reputaci úplně. Některé scény zpracoval přímo mistrovsky.

Titul bych doporučila všem fanouškům dystopických ság a také těm, kteří si občas rádi „přičuchnou“ k něčemu novému a neotřelému. Myslím, že nesáhnete vedle.

Zdroj: stripkypribehu.blogspot.cz

Fascinující a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, an... více

Komentáře (0)