Obdivuji všechny, kteří se rozhodnou svůj osobní příběh ventilovat takto veřejně, jak, se říká - jít s kůží na trh, protože je jasné, že bude následovat doslova čtenářská smrť nejrůznějších názorů.
V tomto příběhu je naprosto zásadní, že anorexii řeší mladá holka ve vývinu, dvanáctiletá Petra. Své tělo nenávidí, nenávidí jídlo, zvedá se jí žaludek z toho, co jsou ochotni jiní vzít do úst a sama přitom už i zapomíná, jak se vlastně používá příbor...
Zde by měli být vedeni k odpovědnosti rodiče a lékařský dohled. Bohužel, otcův přístup laxní, matka nějakou snahu zpočátku projevila, ale na mě to z popisovaného působilo dosti povrchně, no v průběhu to celé, s prominutím, pos*ala. Takhle by rodiče rozhodně kašlat na děti neměli. O původní lékařce ani nemluvím. Ta by měla okamžitě vrátit diplom a jít kopat kanály.
Celý příběh se četl velice těžce. Petry mi bylo neskutečně líto. Její výběr partnerů jí v celé situaci vůbec nepomohl, ba naopak, ještě jí nasadil další bolístky a strádání.
Nicméně na konci knihy svitá naděje, že už je snad vše v pořádku.
Příběh je doložen i fotografickou přílohou a pravdou je, že nevědět, o co se jedná, řeknu, že jde o dívčinu trpící za druhé světové v koncentráku.
Bože, když si vzpomenu, co jsem "řešila" já ve svých pubertálních letech. Díky bohu, že mě něco podobného minulo obloukem, ačkoliv i při mých 45 kg měli kluci tendenci mi říkat, že jsem tlustá. Jen já si to odůvodnila jako zhrzenou ješitnost. Naštěstí. Díky za mé naprosto bezstarostné dětství a dospívání v milující rodině!
Moje upřímná posedlost jménem anorexie
Petra Lukešová
Příběh plný bolesti, nenávisti k vlastnímu tělu, ale i naděje a touhy po životě. Chceš vědět, co mě dohnalo k anorexii? Jak jsem se v ní plácala a místo toho, abych se závislosti zbavila, jsem vyměnila jednu za druhou? Právě d... více
