Dej mi pokoj

recenze

Dej mi pokoj (2024) / ELIKALLY

Petra Štarková byla doposud známá jako autorka knih pro děti. Proto jsem s ní neměla doposud žádnou zkušenost. Co mě zaujalo, byla anotace knihy a moje volba se ukázala jako více než zdařilá.
Autorka nezapře svou psychologickou praxi a velice nevtíravě ale o to silněji se Vám jednotlivé postavy vtírají postupem času pod kůži.
Vždy, když čtu o osudech lidí, kteří se ve svém životě takříkajíc plácají jako ryba na suchu a stále se motají v začarovaném kruhu svých špatných rozhodnutí či neschopnosti postavit se nepřízni osudu, si říkám, co bych v této situaci dělala já.
Velice snadno si člověk řekne, že on by tohle nedopustil případně, že by se rozhodně snažil svůj osud aktivně měnit.
Jenže ono se to lépe káže než udělá.
Táňa si pro své děti nevybrala tátu příliš šťastnou rukou. Marta ve snaze pomoci své nemocné matce jenom pasivně sleduje, jak jí vlastní život uniká mezi prsty. Dušan po nehodě odkázán na invalidní vozík zjišťuje, že to bez cizí pomoci minimálně dočasně nepůjde. Josef mě osobně trápil asi nejvíce, své vězení si ve svém pokoji vybírá dobrovolně ve snaze uchránit svět před zjištěním, co je vlastně skutečně zač. A takto autorka pokračuje i s ostatními postavami.
Kniha je útlá a byť se čte skvěle, musí si čtenář od té chvilkové beznaděje dávat povinné pauzy.
Protože v jisté části knihy už se Vám chce nebýt s nimi na blízku. Příliš smutku, příliš neštěstí, hodně chuti s některými zatřást aby se tzv. probrali z té své podivné letargie.
Je to hodně silné čtení a je to skvěle napsané.

Pro Táňu a její dvě malé děti je bývalý dětský pokoj azylem, pro jejího partnera Luise úkrytem před spravedlností, pro Josefa dobrovolným vězením. Dušan je po nehodě odkázaný na vozík a pomoc rodičů, Marta doma čeká na životní šan... více

Komentáře (0)