Dej mi pokoj

recenze

Dej mi pokoj (2024) / lucie.svobodova

Hluboký ponor do životních příběhu šesti lidí, jejichž pokoje se staly symbolem útočiště, vězení nebo třeba domnělé jediné možnosti.

Hlavními postavami příběhu jsou Táňa, Luis, Josef, Marta, Dušan a Adéla a každý jeden z nich čelí určitým neduhům a nežijí životy jak by měli.
Ať jsou to problémy s alkoholem, znovuzačlenění do života po úrazu nebo třeba neschopnost / nezájem postavit se na vlastní nohy.

Autorka nám jejich životy servíruje postupně skrze krátké kapitoly a postupně se nám nenápadně propojují.

Každá postava je jiná a přes to je něco spojuje.

Táňa se svými dětmi utíká z toxického vztahu, ale ani ona není bez viny a andílek.

Luis je despota, kterému návykové látky nejsou cizí. A rozčiloval mě asi nejvíce - i když nebyl jediný.

Dušanův příběh se mě dotkl nejvíce. Po nehodě skončil na vozíku a potýká se tak nejen s fyzickým omezením, ale i s postojem své rodiny.

Adéla je laxní dospělá žena, která se s prací nepřetrhne, protože proč by to dělala.

Josef se od světa odřízl dobrovolně a je po Dušanovi dalším životním příběhem, který se mě dotkl.

A Marta, která se jako hodná dcera stará o matku? Té její životní příležitosti proklouzají mezi prsty.

Najdou vnitřní sílu své životy změnit?

Autorka ukazuje, že psychologie je její silnou stránkou - aby ne, když je (nejen) psycholožkou.
Píše přirozeným a nekomplikovaným stylem, bez příkras. Krátké kapitoly nutí číst dál a i přes těžká témata zůstává knížka neuvěřitelně čtivou.

Je surová, autentická a emočně náročná a přesně to je důvod, proč mě tak zaujala.

Pokud máte rádi knížky, které obsahují vážná témata a životní příběhy, které se klidně mohou dít vašim sousedům nebo blízkým, aniž byste o tom věděli - bude pro vás ideální volbou.

Pro Táňu a její dvě malé děti je bývalý dětský pokoj azylem, pro jejího partnera Luise úkrytem před spravedlností, pro Josefa dobrovolným vězením. Dušan je po nehodě odkázaný na vozík a pomoc rodičů, Marta doma čeká na životní šan... více

Komentáře (0)