Dnes jsme se posunuli, možná...

recenze

Hodnotit deníkové zápisky či jiné formy vzpomínek je velmi ošidné. Každý žijeme svůj život tak, jak nejlépe umíme a hodnotit jej z pohledu jakéhokoliv díla či cizího pohledu není úplně objektivní. Je ovšem třeba také brát v úvahu, že když už něčí vzpomínky v knižní formě vyjdou, měl tento dotyčný zřejmě co světu říct a je dobré tomu věnovat pozornost.

Většinou Ale každý dle svého uvážení.

Designově velmi povedená kniha Kapka kámen vyhloubí zaujme už několika zachycenými tématy. Hana Kulasová si vedla velmi pečlivě zápisky po většinu svého života a každý, kdo měl tu možnost do nich nahlédnout, zaujala její pečlivost při jejich pořizování Mnoho a mnoho sešitů zachycujících život její i jejích milovaných je svědectvím doby i jejích myšlenek. Zápisky byly vedeny od 50. let minulého století a nezachycují úplně obyčejný rodinný život. Ani život v područí diktatury. Nikoliv.

Hana Kulasová měla totiž dva syny a starší Jiří se narodil s poruchou autistického spektra. Tehdy při projevu jakékoliv mentální odlišnosti byla pouze jedna cesta, a to přímá do ústavní péče, kde se z dotyčného stal jeden z mnoha chovanců, který byl v rámci možností udržován při životě a ovladatelnosti a pokud jej už rodina nikdy nechtěla spatřit a zapomenout tak na tu "strašnou ostudu a ránu", bylo to v rámci společného smýšlení to nejlepší rozhodnutí.

Ne vždy dobrovolné, ale všeobecně akceptované.

Hana to ale odmítla. Jiřího se rozhodla vzdělávat doma a vlastní metodou pokus-omyl se jej snažila připravit na život, aby měl co největší šanci samostatně obstát a nezatěžovat mladšího bratra Václava. Ten však, byť zdravý, připraví své mamince mnoho těžkých let, kdy se musí vyrovnávat nejenom s limity svého staršího syna, podivným přístupe lékařů, vyloženým nepřátelstvím vzdělávacích ústavů, ale i s ním samotným. Mladší Václav totiž jako nesmírně temperamentní dítě se postupem let stává nezvladatelným a Hana v mnohých zápiscích nevěří již ničemu a nejméně sama sobě. Starší syn dle všech vzdělaných odepsaný a mladší ji nenávidí.

To už však předbíhám. Knihou je nesmírně snadné nechat se strhnout v mnoha myšlenkových tocích. Jednotlivé kapitoly jsou psány nemírně poutavě a lidsky. Hana je pečlivá, systematická a vede si záznamy o maximálním možném množství informací, aby mohla porovnávat pokroky obou dětí vzájemně i zpětně. Aby měla přehled o jejich nemocech, strádáních i úspěších, protože zvláště u Jiřího je toto ze strany odborníků hrubě zanedbáváno.

Jako by to bylo u vadného kusu jedno.

Kniha je rozdělena do jednotlivých kapitol a uvedena silným citátem z následujících zápisků. U některých doslova mrazí. Kapitoly jsou pak rozsekány jednotlivými daty a čtenář tak pohodlně může sledovat, jak šel čas a jak oba chlapci rostou a každý po svém prospívají. Již v půlce knihy je možné sledovat, že Jiří není žádný nebohý mrzáček, a i když chápe svět i jeho zákonitosti s mnoha limity své poruchy i mentality, pokroky dělá a ne malé. Trpělivou péči své maminky, která nevzdává jediný svůj zamýšlený krok a snaží se v rámci tuhé totality sehnat maximum možných informací, Jiří pomalu jde kupředu. Není však vše ideální, a i nevhodnou medikací nebo nevhodně aplikovanými metodami se Jiří občas propadne zpět. Maminka Hana se jen zhluboka nadechne, provede zápis a vydá se jinou cestou.

Kapka kámen vyhloubí je rozhodně naprosto trefným názvem knihy, protože po jednotlivých letech lze vidět úspěchy u obou chlapců. Temperamentní Václav konečně najde cíl, ke kterému může jít a zaměřit svou inteligenci a talent smysluplným směrem. Starší a rozvážnější Jiří se stává pomalu ale jistě samostatnou bytostí, která sice stále nemůže být odkázána pouze sama na sebe, ale dostala se mnohem dále, než by se před lety odvážili nejbližší doufat.

Deníky nejsou svědectvím totality, ale stereotypů a tuposti své doby, která bohužel mnohdy přetrvala dodnes. Sice dnes již je přístup k dětem s poruchou autistického spektra odlišný a o míle dál, ale i dnes musí rodiče takových dětí bojovat tvrdě o jejich místo na slunci a nenechat se odradit systémem, který mnohdy více škodí, než pomáhá. A to opravdu i dnes.

Proto je krásné přečíst si svědectví mnoha let, která sice pojednávají o těžkém tématu a nevzpomínají rozhodně na snadné časy, ale zároveň v nich vidíme mnoho naděje. Uprostřed svazku je vložena fotografická příloha s rodinnými fotografiemi, je možné sledovat oba chlapce od dětství až po dospívání, jejich rodiče i další rodinu. Každý se vyrovnal se situací po svém, ale drželi pohromadě a dali tak Haně důležitou podporu v její činnosti, která bez nadsázky zachránila jejího staršího syna od neblahého osudu v ústavní péči totalitního státu druhé poloviny 20. století. Už proto je důležité si tuto knihu přečíst.

Pro to vědomí, že nic není nemožné a láska dokáže přenést nejenom hory, ale i všeobecně přijímanou samozřejmou pravdu, která byla vždy lží. Že děti jako Jiří nemají v životě žádnou naději.

„Stálá kapka i kámen vyhloubí. Toto přísloví se stalo mým životním heslem, neboť je to nejpřiléhavější charakteristika mé práce,“ zapsala si na konci srpna roku 1962 do svého deníku Hana Kulasová, maminka šestiletého Jirky a o rok... více

Komentáře (0)