Dokonalý epický román Zvon v jezeře vás vezme do historického Norska

recenze

Zvon v jezeře (2024) / Terkaodkafe

Dokáže se moderní společnost konce 19. století postavit mýtům, zakořeněným zvykům a předpojatosti? A měla by? Nad tím můžete přemýšlet u románu Larse Myttinga Zvon v jezeře.

Uprostřed Norska v zapadlé vesnici na břehu jezera mají staletí starý kostel a v něm dva zvony, ulité na památku dvou sester - siamských dvojčat. Zvony dohlíží na údolí a varují ho před nebezpečím. Jenže mladý ambiciózní pastor chce pro své ovečky moderní kostel, ve kterém nebude taková tma a zima. Starý kostel se má prodat a přestěhovat do Drážďan. S připravenou akcí nesouhlasí jak zvony, tak i mladá dívka Astrid Hekne, z jejíhož rodu pocházela dvojčata. Zmítá se mezi láskou ke dvěma mužům, mezi touhou zůstat doma, kde má kořeny, a touhou vyrazit do světa. Všude kolem totiž panuje konec 19. století, ale ve vesnici se stále žije jak ve středověku.

Zvon v jezeře je kniha plná imaginace. Lars Mytting dokáže čtenáře vtáhnout tak do děje, že se román přímo odehrává před jeho očima. Jak jinak si vysvětlit, že ač venkovní teplota atakovala třicet stupňů, já jsem zatoužila po hrnku s teplým čajem, neboť mi popisovaná čtyřicetistupňová norská zima zalézala za nehty. Díky knize se ocitnete v Norsku konce 19. století, za okny vás budou čekat hromady sněhu, nedotčená příroda a tvrdí a srdnatí sousedé. A toto prostředí budete po zaklapnutí knihy jen neradi opouštět.

Z příběhu dýchá nostalgie po starých dobrých časech, kdy k sobě lidé měli blíž, nehnali se za pozlátkem a mamonem, navzdory živlům chtěli žít a přežít. Tehdy měly hlavní slovo pověry, mýty, staré obyčeje, se kterými ani Bůh nic nezmohl.
Astrid, hlavní postava celé knihy, je tvrdohlavé, volnomyšlenkářské děvče, které se narodilo ve špatném čase a na špatném místě. Postupem času je jasné, že ji nic hezkého, až na pár ukradených chvilek, nečeká. Astrid představuje v románu průsečík starého a nového, rozumu a pověr. Díky ní by bylo možné dosáhnout umírněného pokroku při zachování starých obyčejů. Jenže všichni okolo se domnívají, že je to buď, anebo.

Mytting ve Zvonu v jezeře popisuje dobové norské obyčeje a přetěžký život lidí, kteří žili bez tepla a světla na konci světa. Staré obyčeje měly velkou moc. Autor skvěle vykresluje charaktery a jejich vývoj. Některým fandíte celou dobu, některým byste chvílemi zakroutili krkem a hned po té je vynášíte do nebe. Prostě nejsou černobíle. Kniha obsahuje řadu prvků magického realismu, jenže jsou podány tak samozřejmě, že se klidně mohly stát.

Ač se to možná zdá nemožné, v celém příběhu člověk nejvíc fandí samotnému kostelu. Je mu líto, že svatostánek přijde o své staleté kořeny a čeká ho násilné stěhování do jiného světa. Něco starého končí, ale čtenář nemá pocit, že by něco nového mělo začít, určitě ne něco tak převratného a důležitého, jako v minulosti. Zvon v jezeře doporučuju každému, kdo u knih rád přemýšlí a objevuje nečekaná nová prostředí. Rozhodně patří mezi to nejlepší, co jsem letos přečetla a nesmírně se těším na další dvě pokračování.

Děkuji nakladatelství, které mi poskytlo knihu k recenzi.

Napínavý historický příběh vychází z legendy o dvou sestrách- -siamských dvojčatech z osady Hekne, které tkaly obdivuhodné koberce. Zemřely obě téhož dne a otec nechal na jejich památku vyrobit dva nezvykle znějící zvony, jimž se ... více

Komentáře (0)