Hlad bohů – Epos, který okouzlí i rozesměje

recenze

Hlad bohů (2023) / KočkomilkaJana

John Gwynne, autor série Krvopřísežní, se znovu vrací s druhým dílem trilogie, Hlad bohů, a dokazuje, že je mistrem svého řemesla. Série si zaslouží místo nejen na poličce každého knihomola, ale také v srdci čtenáře. Svá obdivná slova o nakladatelství Host si však nechávám na osobní setkání – bacha na mě, dokážu o těchto výjimečných dílech mluvit hodiny!

Na úvod musím zdůraznit, jak moc oceňuji shrnutí předchozího dílu, Stínu bohů, které na prvních stránkách Hladu bohů vítá čtenáře. Bez toho, aby odhalilo klíčové momenty, dává šanci rychle se zorientovat v příběhu. Také jmenný seznam postav, s jejich příslušností k jednotlivým frakcím, je cenným pomocníkem. Hlavní postavy – bývalý otrok Varg nyní patřící mezi Krvopřísežné, lovkyně odměn a slávy Elva, která bojuje po boku Lítých bijců, a Orka, matka, jíž Krmiči havranů unesli syna, aby mohli osvobodit dračí bohyni Lik-Rifu – ti všichni se potýkají s výzvami, které je utvářejí a formují. A to nezmiňuji samotné Bohy, kteří jim do všeho hází vidle.

Kniha nabízí pohled na příběh z různých úhlů, což přispívá k celkovému, ucelenému obrazu. Každá postava prochází svým vlastním vývojem, a díky bohatému proplétání jejich osudů se vyprávění vyhýbá hluchým místům. I když občas vyvstávají otázky ohledně logiky děje, Gwynne svým umem dokáže pochybnosti celkem rychle rozptýlit a kniha se čte jedním dechem.

V Hladu bohů se ocitáme tváří v tvář volné bohyni, která touží po pomstě. Ti, co přežili její vzestup, se uchýlí k odvážnému kroku, který však bohyni jen víc popudí. Elviny pasáže nás provází otázkami ohledně pádu božstev, přemýšlíme o správnosti uspořádání současného světa a také o tom, jak je těžké mít zodpovědnost a konat v jejím jméně dobro. I když jsem si Elvu nikdy příliš neoblíbila, v tomto díle ukazuje větší vyspělost a její jednání dokáže přimět čtenáře se s ní ztotožnit či s ní soucítit.

Postava Varga, poznamenaná vlčím bohem, se vyvíjí jak v morálním smyslu, tak jako bojovník. Po boku Krvopřísežných hledá družku náčelníka a plní i slib daný mrtvé sestře. Pomalu ale jistě si jde za svým. V porovnání s Elvou či Orkou jsou jeho kapitoly více naplněné organizovaným bojem ve štítové zdi. Touha po pomstě je u něj mírně překryta družinným životem mezi rodinou poskvrněných. Svým způsobem i díky Vargovi se nám proplétají další linie příběhu, bobtnají sváry. Pasáže věnující se Krvepřísežným navíc obsahují i jistý láskyplný prvek svobody a odhodlání použít svou sílu v boji za ni.

Na závěr si nechávám Orku. Ve Stínu bohů jí unesli syna. Sama bych se rvala jako divá, abych svého syna našla a to ani nemám v krvi vlčího boha. Takže si představte, co se asi stane, když jde nebojácná bojovnice do střetu a chce odpovědi. Její vývoj je emotivní a člověk cítí tu touhu i hněv. Orčiny kapitoly jsou neobyčejně hloubavé. Doprovodné postavy, jako je Vesli, představují skvělou kombinaci humoru a odvahy, čímž kontrastují s Orčinými vážnými momenty.

Epičnost Hladů bohů je ohromující. Gwynne bravurně popisuje strategii a boje, přičemž napětí roste s každou stránkou a klade otázku: kdo se stane vládci země - lidé nebo bohové? Tato kniha je bezpochyby skvělým pokračováním Stínu bohů a možná jej dokonce předčí v humoru a napětí před nadcházejícími bitvami. Božské prvky dodávají celému dílu hloubku a nedovolí čtenáři, aby se do něj nezamiloval. John Gwynne je skutečně bůh moderní fantasy.

Bájná dračí bohyně Lik-Rifa byla osvobozena ze svého věčného vězení. Nyní osnuje nový věk krve a dobyvačných tažení. Orka pokračuje v pátrání po svém zmizelém synovi, Krvopřísežní se v zoufalém závodě o záchranu jedné své členky ž... více

Komentáře (0)