V Niedlově podání musíte von Trencka a jeho Pandury milovat!

recenze

Baron Trenck: Panduři (2024) / KočkomilkaJana

Františkovi Niedlovi se povedlo nemožné! Dějiny Marie Terezie popsal ve svém díle Panduři tak poutavě, že jsem měla sto chutí dát se na studium historie! Naposledy mne tak uchváli dva vyučující dějepisu - jeden proto, že byl sexy, druhý proto, že uměl historii podat přesně tak, jako Niedl. Jediné, co mi v Pandurech chybělo, byla mapa.

První díl ságy o baronu von der Trenckovi autor ukončil na přehlídce svých oddílů před císařovnou. A přesně tam taky začal Pandury. Pokračování, u kterého jsem si myslela, že skončí. Ale Niedl ne, on se rozhodl být úžasný a o duologii nepůjde. Pandury autor pojal ve velkém stylu. Sázel nejen na Trenckovu pověst, ale především na humor a odvahu. Po celou dobu čtení jsem se neodvažovala domýšlet, co z knihy je založeno na dobových zdrojích. Jasně, rozhovory nejspíše ne, sarkasmus a ironii také s největší pravděpodobností baronovi do úst vložil Niedl. Ale co když ne? Co když to vyčetl při svých reseržích?

Zanechme ale stranou dohady. Poutavý epický postup krvavého ďábla si nemohl přát lepší zobrazení. Umně popsaný boj, znechucení nad mocenskými hrátkami, potoky krve, propíchnutá zadnice - to vše a víc Niedl kombinoval s Trenckovou oddaností panovnici a jakousi představou lásky - ovšem v baronově podání. Oproti prvnímu dílu, Až na hranici pekel, v knize ubylo rozhovorů s otcem Gregorem a ďáblem na Špilberku. Ovšem když se objevily, seděly jako hrnec na prdel. Toto kurzívou psané glosování mělo hodně co do sebe a líbilo se mi, jak v něm autor za von Trencka mluví.

Budu se opakovat, ale v knize mi chyběly mapy. Musela jsem si najít atlas Evropy a prstem na mapě jsem sledovala, odkud kam panduři pod vedením barona, či on sám, přesouvali své působení a zasévali zlo. Pokud by u každého přesunu byla černobílá mapka, chrochtala bych blahem. Dílo Panduři obecně patří spíše mezi historický popis bojových tažení a válečných střetů. Jen místo detailních popisů strategií a nebo noclehu vojska se Niedl věnoval něčemu lidštějšímu - souložení, inteligentnímu špičkování a rozohňování se nad nespravedlností blbounů “tam nahoře v armádě.

Je zvláštní, nakolik dokáže zaujmout dílo, u kterého odtikává čas. Protože když jej čtete, občas narazíte na letopočet. A vy přesně víte, kdy baron von der Trenck umře. Jenže nejde o nudnou učebnici dějepisu. V rukou třímáte nabušený příběh člověka, kterého nepřísluší soudit. Příběh, jež stále svým způsobem žije - i když jen jako mumifikovaná připomínka u kapucínů v Brně. Nemůžu se dočkat pokračování. Chci vědět, do jaké podoby se zhmotní ďábel. Jak se autor popere s posledními roky života barona. Ale hlavně se těším na svého knižního hrdinu s jeho neotřelým černým humorem.

Po slavnostní přehlídce před samotnou panovnicí Marií Terezií se baron Franz von Trenck vydává se svými pandury na pochod do Slezska, kde stojí rakouské vojsko proti pruskému králi Fridrichovi II. Ztráty pandurů, kteří před nepřít... více

Komentáře (0)